Členové ASZ regionu Olomoucko mají několik výhod. První z nich je kancelář v Blanické ulici v budově, kde sídlí všechny agrární instituce Olomouckého kraje. Kancelář je pro členy olomouckého regionu otevřena každé pondělí, v případě potřeby i jiné dny. Vládne zde ochotná, praktická, šikovná a velmi vlídná paní Štáblová, která pomáhá členům regionu s mnohými nepopulárními administrativními úkony (vyplňování žádostí, účetnictví atd.). Její pomoc je mnohdy spíše nelehkým bojem s úředním šimlem, proto je bezesporu druhou výhodou olomouckých členů. Třetí a rozhodně neméně významnou je pak samotný předseda tohoto regionu Václav Koutný, jehož ochota pomáhat s problémy „svým ovečkám“ v téměř jakoukoliv denní i noční dobu hraničí až se sebeobětováním.

Kromě nemalých slev při nákupu společné zemědělské techniky, osiva a hnojiv se mohou Olomoučtí pyšnit i dalšími plusy. Nezanedbatelná je například rámcová smlouva se společností T-Mobile, díky níž si členové olomouckého, ale i okolních regionů a jejich rodinní příslušníci mezi sebou volají zcela zdarma a ostatní volání mají výrazně levnější. V brzké době budou tyto služby rozšířeny o levnou ochranu vozidel přes telefonní signál. Díky akčnosti a neutuchajícímu elánu pana Koutného je olomoucký region také průkopníkem ve vytvoření vlastní prezentace na oficiálních webových stránkách ASZ. „V prezentaci činnosti našeho regionu vidím velký potenciál. Na webových stránkách bychom rádi představili laické i odborné veřejnosti farmy našich členů, navázali bližší spolupráci s ostatními regiony, vyměňovali si zkušenosti, nabízeli své služby, produkty a výrobky, informovali o nejrůznějších aktivitách atd.,“ vysvětluje Václav Koutný.

Výkup určité části vlastní produkce (hlavně pšenice, řepky, ječmene a kukuřice) a nákup hnojiv řeší Olomoučtí s oboustrannou spokojeností v sousedním Polsku. Kousek za hranicemi má svou firmu (včetně maloobchodní prodejny s potřebami pro chovatele, pěstitele a zemědělce) a hospodářství polský sedlák Kazimier Weglowski. Hospodářství převzal po svém otci, má silný vztah k půdě, sám obdělává zhruba 15 hektarů orné půdy a službami pro zemědělce se také živí. Kromě již zmiňovaného výkupu a maloobchodní prodejny patří mezi jeho podnikatelské aktivity i prodej české zemědělské techniky polským sedlákům. Na tu, stejně jako na spolupráci s českými sedláky, nedá dopustit. Chválí zejména kvalitu pšenice, která se v jeho silech většinou ani neohřeje, často putuje přímo do mlýnů v Krakově, Varšavě a Čenstochové. „Kromě výkupů se nám v Polsku osvědčily i hromadné nákupy hnojiva. Ptá-li se někdo proč, odpovím konkrétními příklady. V roce 2008 jsme pro naše členy v Polsku vyjednali cenu za tunu Amofosu 12 000 Kč. Cena za stejné množství v Agrofertu v tu dobu při hromadném nákupu činila 24 000 Kč. V letošním roce jsme zde nakoupili devět tisíc litrů herbicidu Roundup za cenu 60 Kč/l oproti 155 Kč/l ve výše jmenované firmě.“ argumentuje Václav Koutný.

Olomoučtí mají i velmi aktivní přístup k novým informacím a vzdělávání sebe i budoucí zemědělské generace. To vyústilo v blízkou spolupráci se Střední zemědělskou školou v Olomouci, která nabízí dva čtyřleté maturitní studijní obory – agropodnikání a zahradnictví. Místní studenti tráví již několik let své prázdninové praxe na farmách členů Asociace a poznávají tak zemědělství i z praktické stránky. Členové olomoucké ASZ zase usedají do jejich lavic u příležitosti konání nejrůznějších seminářů. V loňském roce proběhlo v počítačově vybavené učebně školení Portál farmáře, letos pak za hojné účasti sedláků semináře Jak na prodej ze dvora a Zemědělství a myslivost.

Nyní ale již ke konkrétním olomouckým sedlákům, jejich hospodářství, rodinám, starostem a radostem.

Václav Koutný: „Sedláci nejsou vidláci.“

Rod Koutných je jedním z posledních původních rodů v obci Těšetice u Olomouce. Koutní vždy patřili k menším sedlákům, tatínek Václava Koutného zakoupil po válce v okolí ještě jeden statek a pole. Hospodařit mu však nebylo umožněno dlouho, v roce 1949 propadl majetek státu a pan Koutný putoval do vězení. Během let 1949-1962 byl celkem pětkrát odsouzený a čtyřikrát vězněný. Po každém propuštění z vězení se znovu dožadoval svého majetku a hospodaření, proto se situace tolikrát opakovala. Nenechal se však zlomit a po čtyřiceti letech se stal a dodnes je velkou oporou svého syna, který v rodinné tradici pokračuje již dvacet let.

Václav Koutný pracoval v JZD Senice na Hané jako zootechnik, soukromě hospodařit začal v roce 1992 s deseti hektary. Nejprve se zaměřil více na živočišnou výrobu, konkrétně na chov prasat a mléčného skotu. S ubývajícím zájmem o koupi selat, přibývajícími hektary a rozšířením podnikatelských aktivit však od živočišné výroby postupně opouštěl, v roce 1997 s ní skončil úplně. Kromě nákupu a pronájmu orné půdy (dnes má celkem 150 hektarů, z nichž 36 je vlastních) a rostlinné výroby (v současnosti pěstuje na 20 ha pšenici, 94 ha sladovnický ječmen, 6 ha řepku a 30 ha mák) se zaměřil hned zkraje devadesátých let na nákladní autodopravu a dovoz starších zemědělských strojů ze sousedního Německa. Nákladními automobily Liaz svážel obilí a cukrovku, staršími zemědělskými stroji pak zásobil všechny sedláky v okolí, kteří v té době začali soukromě hospodařit a neměli dostatek finančních prostředků na nákup nové techniky. Přitom je blíže poznával, získával k nim vztah, vzájemně si radili, vyměňovali zkušenosti a podporovali se. Již tehdy tak vznikaly základy dnešní skvěle fungující regionální organizace. K těmto podnikatelským aktivitám přidal Václav Koutný ještě další služby pro zemědělce – setí, sklizeň a udržování travních porostů. Poslední jmenovaná činnost je zejména v poslední době hojně vyhledávána i obecními úřady. V současnosti má pan Koutný jednoho stálého zaměstnance, dle potřeby v průběhu roku vždy několik brigádníků a ruce k dílu přikládají i ostatní členové rodiny. Otec, manželka i synové. Těch si Koutní za třiadvacet let společného života stihli pořídit celkem pět, nejmladší jsou šestiletá dvojčata, takže strach o to, kdo bude v nastoupené cestě pokračovat, mít jistě nemusí.

Kromě svého hospodářství věnuje pan Koutný ještě spoustu času a energie fungování regionální ASZ. Zajímá se o veškeré dění v zemědělství v rámci ČR i EU a jednotlivým členům, jejichž hospodářství dobře zná, pak dokáže poradit. Dbá na to, aby se členské schůze konaly pravidelně každé druhé úterý, aby se vztahy mezi členy upevňovaly. „Dobře vím, kolik úsilí stálo místní sedláky, aby za uplynulých dvacet let dokázali obnovit svá hospodářství. Nechybí jim chuť do práce, chuť riskovat, nebrání se nejrůznějším doplňkovým podnikatelským aktivitám, které jsou většinou ku prospěchu obcí, v nichž žijí a hospodaří. Vytváří tak i pracovní pozice pro místní občany, pečlivě dbají na údržbu okolní krajiny. O to více mě pak mrzí názory veřejnosti ve stylu – „sedláci jsou vidláci“. Myslím, že to tak nikdy nebylo a není. Troufám si tvrdit, že málokterý z hlasatelů tohoto názoru by dokázal ustát všechny komplikace, byrokratické překážky a nikdy nekončící dřinu spojenou se soukromým hospodařením,“ zlobí se Václav Koutný. Své názory se nebojí prezentovat, v rámci olomouckého regionu se na něj proto neváhají obracet i zástupci médií ve chvílích, kdy je na programu dne nějaké žhavé zemědělské téma. Tak tomu bylo například i v době naší návštěvy tohoto regionu, kdy probíhala blokáda silnic zemědělskou technikou na protest proti zrušení tzv. zelené nafty. Vstup Václava Koutného, v němž vysvětloval postoj Asociace soukromého zemědělství k této problematice, odvysílala TV Nova 23. 5. v hlavním večerním zpravodajství.  

Oldřich a Ondřej Špundovi: „I malý český sedlák má svá práva!“

Bývalý agronom v zemědělském družstvu Oldřich Špunda začínal hospodařit v roce 1997 na šesti hektarech a jeho specializace byla od počátku jasná – sady, ovocné školky a podnože ovocných dřevin. V současnosti pěstuje na sedmi hektarech zejména rybíz, jablka a hrušky, na třech hektarech má ovocnou školku a na dvou podnože ovocných dřevin. Dvakrát týdně otevírá svou farmu veřejnosti a v rámci prodeje ze dvora nabízí jabloně, hrušně, višně, třešně, meruňky, slivoně a keříky rybízu či angreštu. Také jablka a hrušky a výtečnou specialitu svého syna – jablečný a jablečno-rybízový mošt ve skleněných lahvích.

Syn Ondřej se totiž specializuje na zpracování ovoce v moderně vybavené moštárně přímo na farmě. Své mošty kromě prodeje ze dvora nabízí na farmářských trzích v okolí, v prodejnách Český grunt a dalších asi patnácti prodejnách zdravé výživy.

„Svou práci mám rád a jsem pyšný na to, co jsme se synem za poslední roky vybudovali, ale štvou mě zbytečné překážky, které musí malý český sedlák (dle mě naprosto zbytečně) překonávat. Jako první uvedu například sdružení SISPO (Svaz pro integrované systémy pěstování ovoce). Pro menšího podnikatele je členství v něm nemyslitelné. Jde o účelové sdružení velkých producentů s podmínkami pro nás absolutně nesplnitelnými. Druhým příkladem jsou nepříjemné tahanice s velkými podniky v případě způsobení škody z jejich strany. Před pěti lety se mi stalo, že místní zemědělské družstvo při postřiku svého pole Roundupem zasáhlo i třetinu mé školky a spálilo ji. Došlo ke zničení kořenových špiček, stromy nerostou a nerodí, pro mě to znamenalo obrovskou škodu. Družstvo svou vinu, za značné podpory úředníků z krajské SRS, neuznalo, tak jsem se musel bránit soudní cestou. Spor trval pět let, vzal mi mnoho energie a iluzí, ale jsem rád, že dopadl v můj prospěch. Ne kvůli finanční náhradě, která stejně pokryla asi jen pětinu škody, ale z principu. Šlo mi o to dokázat, že i sedlák má svá práva,“ vysvětluje Oldřich Špunda.

Alois a Marta Hrbáčkovi: „Holomrazy? Zrušení zelené nafty? Ale jděte, skutečné problémy vypadají úplně jinak!“

„Teď si uděláme jednu návštěvu pro potěchu duše, to mi věřte.“ oznámil nám náš průvodce po olomouckém regionu Václav Koutný. Když jsem brala za kliku jedněch z mnoha téměř stejných vrat ve vísce Blatec, netušila jsem, kolik se v jeho slovech skrývá pravdy. Kouzelný hanácký přes 200 let starý statek se sloupovým podloubím a pečlivě upraveným dvorkem na mě dýchl atmosférou let dávno minulých. Nedávná rekonstrukce mu neubrala nic z jeho historického kouzla, spíše naopak. Manželé Hrbáčkovi v něm žijí již delší dobu, ale soukromě hospodařit na 22 navrácených hektarech svých polí začali až po svém odchodu do důchodu – v roce 2006. A co rekonstrukci statku a současnému pěstování kukuřice, řepky a pšenice předcházelo?

Marta Hrbáčková pochází ze selského rodu, tatínek hospodařil na výše zmiňovaných dvaadvaceti hektarech polí, měl tři koně, krávy, prasata a na tu dobu moderní zemědělskou techniku – traktor, pluhy, lis na slámu, samovaz a začátkem padesátých let si pořídil na splátky mlátičku. Přišla však kolektivizace, nepoužitou mlátičku, kterou pak ještě několik let splácel, a další stroje musel odevzdat Sboru vězeňské stráže. Pole, koně, krávy a prasata připadli družstvu. Zanedlouho se rodina dozvěděla, že pokud se ze statku neodstěhuje dobrovolně, bude odsunuta do pohraničí. Dva dospělí a tři děti tak putovali do dvou malých místností ke své babičce, která bydlela nedaleko. „Z dnešní mladé generace už si asi nikdo nedovede představit, v jakých podmínkách jsme tam několik let žili. Šest lidí namačkáno ve dvou místnostech, bez vody. Toužila jsem jít na studia, ale se špatným kádrovým posudkem mi to nebylo umožněno. Školu jsem si proto dodělávala až za několik let při zaměstnání. I když jsme se s mužem po letech na statek vrátili, setrvávali jsme ve svých původních zaměstnáních a soukromě hospodařit jsme se rozhodli až v důchodu. Šest let tedy obhospodařujeme rodinné pozemky a zvelebujeme statek. Bohužel se nám nepovedlo zrekonstruovat stáje a obnovit zde živočišnou výrobu. Není ale všem dnům konec, ještě je tu syn a vnuk, tak možná…,“ usmívá se vitální paní Hrbáčková a dodává: „To víte, že jsme mnohdy unavení, ale dokážeme se radovat z každého úspěchu. Z úcty k rodičům a prarodičům pečujeme o statek a polnosti a jsme spokojení. A že jsme letos museli zaorat ozimou řepku, protože přišly holomrazy? Nebo že asi nebude zelená nafta? Ale jděte, skutečné problémy vypadají úplně jinak!“ Máte pravdu, Hrbáčkovi, tak hodně zdraví a elánu. A… pan Koutný měl pravdu, návštěva u Vás byla pro potěchu duše.

Jindřich a Pavel Solovští: „Někdy nevíme, zda jsou nejrůznější česká i evropská legislativní nařízení spíše k smíchu či k pláči.“

Bratři Jindřich a Pavel Solovští z Olbramic patří k nejmladším a nejprogresivnějším farmářům v olomouckém regionu. Jindřich se specializuje na živočišnou výrobu, rostlinolékař Pavel, jak napovídá jeho specializace, na výrobu rostlinnou.

Jindřich chová 13 dojnic holštýnského a českého červenostrakatého skotu a přímo ze dvora prodává syrové kravské mléko. Současně na farmě rekonstruuje a modernizuje zpracovatelský provoz, aby mohl do budoucna vyrábět a prodávat mléčné výrobky, zejména sýry a tvarohy. Prozatím zakoupil paster na tepelnou úpravu mléka a sýrařský stůl a vymýšlí receptury. Zkušebními výrobky zásobuje široké příbuzenstvo, ale v brzké době by rád zahájil prodej mléčných výrobků ze dvora, uvažuje i o dodávkách do prodejen. „Jsem rád, že si lidé zase pomalu začínají hledat „své“ sedláky a nakupovat u nich. Ačkoliv v tomto směru udělala v poslední době Asociace soukromého zemědělství velký kus práce a došlo ke zmírnění mnoha byrokratických nesmyslů, stále je ještě co zlepšovat. Někdy nevím, zda jsou nejrůznější česká i evropská legislativní nařízení spíše k smíchu či k pláči. Sedlák sám má přece největší zájem na tom, aby se k němu spokojení zákazníci vraceli, aby dělal čest jménu své farmy. Přece nebude nabízet hygienicky závadné a nekvalitní produkty, to by byl hrob jeho podnikání. Rád bych do budoucna na farmě i porážel mladý skot a nabízel k prodeji maso, ale těžko říct, zda je legalizace tohoto prodeje do budoucna vůbec reálná,“ říká s povzdechem Jindřich Solovský.

Rostlinolékař Pavel hospodaří na 110 hektarech půdy, pěstuje hlavně pšenici, řepku, sladovnický ječmen. Před dvěma lety postavil bez využití dotací halu na skladování obilí. „Využití dotace je, dle mého názoru, vhodné při nákupu strojů, nikoliv při stavbě. Stavební firmy mají běžně dvojí ceny – pokud jde o stavbu s dotací, vyšponují cenu neúměrně vysoko, takže konečný efekt pro farmáře je spíše ztrátový.“ upozorňuje Pavel Solovský. Ví, o čem mluví, z dotačního programu Mladý začínající zemědělec si před několika lety nechal zrekonstruovat stodolu a cena od stavební firmy byla opravdu neúnosná, nehledě na byrokratickou zátěž s tím spojenou.

Oba bratři se také snaží aktivně pomáhat ostatním členům ASZ olomouckého regionu. Pavel pro několik z nich zpracovává evidenci hnojiv a chemických přípravků, zároveň je likvidátorem Agra pojišťovny. Na Jindřicha se zase mnozí obrací s  problematikou veterinární legislativy. „A tak to má být.“ uzavírá návštěvu na farmě Solovských Václav Koutný: „Aby ti, co mají zkušenosti, dokázali pomoci ostatním.“

Vojtěch Koutný: „Přece nedopustíme, aby Češi jedli jen brambory z dovozu!“  

Vojtěch Koutný z obce Kladky se již několik let jako jeden z mála nejen v olomouckém regionu specializuje na pěstování brambor. Vyhradil jim téměř dvacet hektarů svých pozemků, koupil na ně i speciální posklizňovou linku. „Pěstitelů brambor u nás ubývá, za poslední roky se jejich počet rapidně snížil. Dělat brambory se, oproti jiným plodinám, zkrátka tak nevyplatí,“ informuje Václav Koutný a pokračuje: „Já to ale nevzdávám, mám spoustu stálých zákazníků, kteří si pro ně jezdí přímo ke mně na farmu, dodávám je do školních jídelen, do škrobárny. Spokojený jsem s prodejní cenou 4 Kč/kg, což se mi poměrně daří. Někdy se ovšem stane, že nějaké zásoby zůstanou i přes polovinu června, to pak volím dodávku do bioplynky za 0,80 Kč/kg.“

Ještě o něco horší situace je s bio bramborami. Dcera pana Koutného zkusila v loňském roce na jednom hektaru pěstování brambor v ekologickém režimu, ale spotřebitelé o ně neprojevili zájem ani za cenu konvenčních. „Přece nedopustíme, aby Češi jedli jen brambory z dovozu. Je to sice řehole, ale budu pokračovat i nadále. Na zbylých hektarech musím samozřejmě pěstovat i jiné plodiny, ale brambor se nevzdám.“ loučí se s námi optimistický Vojtěch Koutný. Nezbývá než držet mu palce. 

František Sláma: „Dotační titul PUZČ považuji za naprostý základ při hospodaření na bázi rodinných farem.“

Místopředseda ASZ Olomoucko František Sláma hospodaří s dcerou Jaroslavou na 80 hektarech svých a 60 hektarech pronajatých pozemků. Pěstují řepku, hořčici, pšenici, žito a okrajově sladovnický ječmen. Menší část (asi pět hektarů) tvoří pastviny. V minulosti choval František Sláma i zhruba 30 krav českého červenostrakatého skotu, dnes má již jen pět krav bez tržní produkce.

Když se dcera Jaroslava rozhodla před několika lety, že půjde ve šlépějích svého otce, měl z toho velkou radost. Využila dotačního titulu Mladý začínající zemědělec a splnila všechny podmínky, aby mohl letos v létě, po dovršení 55 let svého věku, zažádat její otec o dotační titul PUZČ (Předčasné ukončení zemědělské činnosti). Ale ejhle, příjem žádostí o tento dotační titul byl k 31.3. letošního roku pozastaven. „Konkrétně dotační titul PUZČ považuji za naprostý základ při hospodaření na bázi rodinných farem. Mrzí mě, že přes veškeré snahy ASZ se ho nepodařilo prosadit i v dalším období. Má přitom návaznost na stále existující titul Mladý začínající zemědělec, vždyť má dcera dostala body za splnění podmínky, že farmu převezme. Jde tedy o další nedomyšlenost našich i evropských úředníků? Stejně tak tomu bylo v minulosti, ale s daleko menšími důsledky, u dotací na trvalé travní porosty. Dostal jsem dotaci na to, že pět let budu udržovat trvalý travní porost. Během té doby se ovšem podmínky změnili a já jej ani po uplynutí této doby nesmím rozorat. Zkrátka, někdy mi zůstává nad rozhodnutími ministerských úředníků rozum stát. Problém generační obměny ale v našem regionu pociťujeme obzvláště palčivě.“ upozorňuje František Sláma.

Úrodná a rovinatá Haná vybízí k pěstování tradičních plodin, jakými jsou řepka, pšenice, ječmen a cukrovka. Z krátkých návštěv u malého vzorku tamních sedláků jste ale měli možnost poznat, že ne každý se vydává touto cestou. Říká se, že snadnou cestou daleko nedojdete. Byla, je a bude ale vůbec nějaká cesta českého sedláka snadná? Olomoučtí, vytrvejte a třeba zase někdy na shledanou. Vždyť jsme ve vašem regionu navštívili jenom desetinu z vás.

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ