Kromě pestrosti podnikatelských aktivit nelze členům plzeňské ASZ upřít ani četnost aktivit společenských. Nechci nikterak sahat do svědomí zástupcům jiných regionů, ale troufám si tvrdit, že co do počtu předsednických a členských schůzí, zajímavých hostů na nich, nejrůznějších školení, zájezdů, setkání a dalších aktivit, patří plzeňský region k nejaktivnějším. A stejně jako v případě také čile fungujícího olomouckého regionu je to z velké části zásluha jejího předsedy. O plzeňské sedláky takto pečuje již desátým rokem neúnavný Petr Hodan.

Naleznete ho za předsednickým stolem každý první čtvrtek v měsíci v nezvěstické restauraci BON při konání členské schůze. Té předchází pravidelná (většinou úterní) schůze předsednictva v bývalém Zemědělském domě na náměstí v Přešticích, který byl dědům dnešních sedláků znárodněn a nyní je v majetku města. Členské schůze se vždy účastní několik hostů – většinou zástupců nejrůznějších firem (pojišťoven, bank, firem se zemědělskou, komunální a zahradní technikou, osivářských firem, výkupů obilí atd.) či zemědělských poradců. „Největší povinnost vůči členům naší regionální asociace vidím v jejich pravidelné informovanosti. O všech novinkách, které se objevují v úseku zemědělské legislativy a s ní souvisejících předpisech a nařízeních, o technických novinkách, o nových hospodářských postupech, hnojivech a chemických přípravcích. Velký díl práce za nás samozřejmě odvede hlavní kancelář ASZ svými informačními e-maily a SMS zprávami, stále aktualizovanými webovými stránkami i prostřednictvím Selské revue, ale osobní sdělení a vzájemnou komunikaci považuji za velmi důležitou,“ vysvětluje Petr Hodan.

Každoročně pořádají Plzeňští exkurzi do různých zemědělských či potravinářských podniků a na farmy členů z jiných regionů ASZ. Nově zavedli pravidelná setkání na farmě jednoho z místních sedláků spojená s posezením. Ve spolupráci s krajským odborem Celostátní sítě pro venkov organizují zemědělské semináře – např. Hlavní směry podpory českého zemědělství, kde přednášeli poslanec Jiřím Papežem spolu s Michalem Pospíšilem, Udržitelné podnikání na venkově a jiné.

Plzeňští sedláci jsou také pravidelnými účastníky akcí pořádaných hlavní kanceláří ASZ – Selského plesu, Selských dožínek a slavnostního vyhodnocení soutěže Farma roku. Mnoho z nich jezdí poznávat cizí kraje v rámci „asociačních“ zahraničních zájezdů. „Myslím, že jsme dobrá parta nadšenců ochotných podělit se navzájem o své úspěchy i neúspěchy a nově nabyté zkušenosti. A co víc si přát?“ shrnuje Petr Hodan.

V Soběkurech opět oživla sedlačina

Petr Hodan pochází ze statku v Soběkurech, kde nyní, stále za jeho vydatné pomoci, hospodaří syn Jiří. Soběkurská náves je lemována řadou více či méně zachovalých statků. „Statek naproti nám“, ukazuje pan Hodan, „patřil rodině Kropáčkových, kteří vlastnili 60 hektarů. Ti byli vystěhováni jako první, hned v devětačtyřicátém. Stejně skončila Sinkulovic rodina z osady Horušany. Dalších šest hospodářů s výměrou půdy kolem 20 hektarů je následovalo o čtyři roky později. Byl jsem v té době ještě dítě, ale nikdy nezapomenu, jak na dvoře statku na druhé straně návsi klečela před naloženým vozem s pár kousky nábytku se sepnutýma rukama s malými dětmi kolem sebe naříkající vdova - selka. Slitování s ní ale neměli. Jako memento tenkrát táta schoval úřední příkaz z MNV o povinném pachtu několika hospodářství zde. Opatruji je pro další generace, aby se nezapomnělo… Nedávno jsem takto podobně zavzpomínal před německými sedláky, kteří nechápavě kroutili hlavami a stále se ptali: „Češi Čechům? To není možné.“  

Znovu soukromě hospodařit se na Hodanovic statku začalo v roce 1992 na 24 hektarech vrácených a 19 ha pronajatých polí. „Se stařičkou zemědělskou technikou, navrácenou z JZD, jsme byli pro mnoho lidí terčem posměchu. Nám to ale nevadilo, pracovali jsme na vlastním a co může být pro sedláka víc?“ vzpomíná pan Hodan.

Dnes hospodaří se synem na 96 hektarech, pěstují pšenici, řepku, ječmen, oves a brambory. Pro společnost Selgen, zabývající se šlechtěním nových odrůd polních plodin, množí hrách. V tomto směru spolupracují ještě s firmou Osiva Boršov. Stařičkou zemědělskou techniku nahradila ta nejmodernější, vybudovali sklad obilovin, pořídili čističku, sušičku a posklizňovou linku. „Velmi nám pomohly dva dotační tituly. Nejprve Mladý farmář, poté Podpora konkurenceschopnosti. Byly šité na míru pro sedláky a jejich spuštění bylo velkou zásluhou asociace,“ říká Jiří Hodan. „Při stavbě haly a nákupu kombajnu jsme využili garance a dotací úroků od PGRLF.“

Před několika lety si Hodanovi pořídili kotel na uhlí, pelety a obilí. „Vím, že mezi sedláky se o kotle na obilí vedou vášnivé diskuse, ale my v tom vidíme možnost likvidace odpadů a stabilizace minimální ceny obilí. Kotel slouží k vytápění domu, dílny a ohřevu teplé vody,“ vysvětluje Jiří Hodan.

Nedávno se mladý hospodář stal členem zastupitelstva obce Soběkury, která žije velice aktivním životem. Působí zde několik dobrovolných spolků a ročně tu proběhne zhruba stovka akcí.  „Jakožto sedlák, který vidí obec trošku jinýma očima než ostatní zastupitelé, se pomalu snažím měnit i jejich pohled. Rád bych, aby se neupravoval pouze vnitřek obce, ale větší pozornost se věnovala třeba cestám a příkopům. Zmulčovaná hmota v příkopech kolem silnic zahnívá a dusičnany z ní míří přímo do vodních toků. Neřešených problémů je samozřejmě celá řada, ale já doufám, že se mi podaří leccos prosadit. Vždyť kdo už by měl mít s obcí lepší úmysly, než ti, co tu dlouhodobě žijí a podnikají?“ věří Jiří Hodan.

„Důkazem, že sedlačinu snad nedělám špatně, byla nedávná návštěva jednoho vlastníka půdy z okolí. Říkal, že sleduje, jak hospodařím, jak poctivě opravuji drenáže, což prý u družstevníků nikdy neviděl. Nabídl mi, zda bych si místo nich nechtěl pronajmout jeho pole. A chodí i další, což považuji za velký zvrat, protože zpočátku někteří vlastníci sedlákům příliš nedůvěřovali. Že by se blýskalo na lepší časy?“ netají svou radost mladý sedlák.

Zakletá půda v Tymákově

V obci Tymákov mají nedaleko sebe své rostlinné farmy Pavel Pouba, člen Rady ASZ, a místopředseda ASZ Plzeňsko, František Šašek.

Pavel Pouba hospodaří se synem Jindřichem na malebném statku s bohatou historií. Na konci 19. století se sem přiženil jeho pradědeček a od té doby, vyjma téměř čtyřicetileté pauzy, kdy ho místní JZD využívalo jako kravín, se o něm hovoří jako o Poubovic statku. "Patříme do nevelké skupiny sedláků, s nimiž se JZD vyrovnalo rychle a navíc velice slušně. Už v roce 1988 si totiž družstvo postavilo zcela nový kravín ve Starém Plzenci, prostory našeho statku tak uvolnilo a hned rok poté podepsal předseda JZD s tatínkem vyrovnání," vzpomíná Pavel Pouba, který je velice rád, že otec ještě mohl na statku počátkem devadesátých let, po dlouhé době práce pro družstvo, soukromě hospodařit.

"Tymákov je, bohužel, pro sedláka zakleté místo. Dlouhodobě je zde špatná, velmi kamenitá půda.  Zpočátku, když jsem ještě neměl potřebnou mechanizaci, jsem si na některé práce najímal sedláky poskytující služby. A další rok jsem vždy slyšel: Do Tymákova, na ty kameny, už nikdy!" vysvětluje  hospodář a k tématu půdy dodává: "I proto považuji jednotnou platbu na plochu bez ohledu na bonitu půdy za poněkud nespravedlivou. Úrodnost zde a třeba na Hané se nedá absolutně srovnávat." Jednoduchá nebyla ani cesta k současným obhospodařovaným 120 ha většinou pronajatých polí. Hned na počátku devadesátých let si k navráceným 15 ha pronajal ještě 45, plány na další pronájem však zhatila pozemková úprava, která se táhla neskutečných šest let.

S pěstováním pšenice, ozimého ječmene, řepky a brambor na tymákovské půdě pomáhá panu Poubovi několik posledních let i jeho syn Jindřich, který prozatím dělí svůj čas mezi práci na statku a studium vysoké školy. Před dvěma lety využil Jindřich dotačního titulu Mladý začínající zemědělec k nákupu secího stroje, traktoru a vybudování skladu na obilí pro drobný prodej. V témže roce na něj otec převedl hospodářství v rámci Předčasného ukončení zemědělské činnosti. "Co víc si může sedlák přát, než aby rodinný statek vzkvétal i po další generace? Jednu dlouhou přestávku jsme tu v naší téměř stopadesátileté "poubovské" historii již měli, tak doufám, že byla na dlouho poslední," věří hospodář.

Zvýhodněný Západ a řešení přemnožené zvěře

Místopředseda plzeňské ASZ František Šašek, absolvent mechanizační fakulty vysoké školy zemědělské, má kromě oprav a úprav zemědělské techniky ještě jednu velkou vášeň, a tou je myslivost.

Na 93 ha polí, z nichž pouze šest je v jeho vlastnictví, pěstuje pšenici, ječmen a řepku. Potvrzuje nám slova Pavla Pouby o špatné kvalitě tymákovské půdy. "Kromě dlouhodobě špatné kvality půdy zde samozřejmě sehrálo neblahou roli socialistické zemědělství. Konkrétně v Tymákově hospodařilo koterovské družstvo stylem rozorání mezí a drancování půdy. Bohužel styl tohoto hospodaření nezanikl s pádem železné opony. Podobně se nyní v příhraničních oblastech (konkrétně vím o Folmavě) chovají Němci. Pronajímají si pole na pěstování kukuřice do bioplynek i v oblasti erozní ohroženosti a nehledí nalevo napravo," stěžuje si František Šašek.

Stejně jako mnoho ostatních rostlinářů zažil v minulosti problémy s výkupem obilí. "Odvezl jsem část sklizně do rokycanského výkupu a po půl roce čekání na platbu si pro ni jel zpátky," vzpomíná.  Nyní spolupracuje s výkupem v Blovicích, a to k oboustranné spokojenosti. Obzvláště v letošním roce si úrodu a výkupní ceny pochvaluje. "Stále se ale nemůžeme srovnávat s našimi západními sousedy. Při diskusích s bavorskými zemědělci zjišťuji, že přímé platby dostávají dvojnásobné, o dotacích na údržbu životního prostředí ani nemluvě. Rozdíly jsou zkrátka stále markantní," porovnává.

Jak jsem již zmínila v úvodu, pan Šašek je náruživým myslivcem, ale jakožto sedlák má na problematiku přemnožené zvěře a škod jí způsobených rozumný názor. "Nemá smysl zavírat oči před jasnými fakty. Škodná je přemnožená, dříve jsme v Tymákově stříleli pět, maximálně deset prasat ročně, v současné době 60. Řešení vidím v možnosti používání infrahledů pro noční vidění. Kromě povolení magistrátu daného města je k tomu ale nutný i souhlas Policie ČR, což je ovšem neschůdné,"  uzavírá František Šašek.

Blíží se zimní období a pan Šašek už se těší na práci, která k zimě patří – opravu a úpravu starší zemědělské mechanizace. A také na více společenských aktivit – častější setkávání se sedláky ať již v rámci plzeňského regionu či celorepublikově na některé z akcí centrální asociace. "Jednu  věc ale musíte napsat určitě," upozorňuje mě během naší návštěvy opakovaně: "Jak skvělého má náš region předsedu. Petr Hodan je přes svůj věk neustále velmi akční, otevřený novým zajímavým informacím, které nám pravidelně předává. To, jak plzeňská ASZ funguje, je z hodně velké části jeho zásluha."  Však já vím, moc dobře to vím a ještě raději to teď píšu.

Voda přijde a zase odejde

V budově bývalého mlýna v Plzni-Černicích, která dnes slouží jako vodní elektrárna a výrobna krmných směsí, nás vítá na svůj věk neuvěřitelně vitální a stále čile pracující Josef Krásný.

Seznamuje nás s historií zdejší malé vodní elektrárny, která byla roku 1945 spuštěna a jen o několik let později, stejně jako mnoho jiných soukromých zdrojů elektrické energie, znárodněna. Dnes funguje s jednou Kaplanovou turbínou o maximálním výkonu 50 kW.

Nedávno se pan Krásný rozhodl pro zřízení ještě jedné turbíny, což se ovšem ukázalo jako mnohem složitější, než původně předpokládal. Ke stavebnímu povolení potřebuje souhlas Českého rybářského svazu, který trvá na zřízení tzv. rybího přechodu. Ten má za úkol zajistit rybám jejich přirozený pohyb při migraci. Investorem ovšem nebude stát, jak se pan Krásný původně domníval, ale on sám. Vypracování projektu a jeho realizace vyjde zhruba na 2,5 až 3 milionu korun. Pan Krásný si spočítal návratnost investice na 15 let!, ale svého záměru se kvůli komplikacím vzdát nechce. Jde mu o to, aby elektrárna sloužila i dalším generacím.

Ostatně na komplikace je Josef Krásný zvyklý. Při povodních v roce 2002 byla budova bývalého mlýna téměř kompletně zatopená, nejvíce škody napáchala voda v elektormotorech. Po krátké přestávce se ale jelo dál. "Voda přijde a zase odejde," komentuje se stoickým klidem tehdejší situaci.

"Výroben krmných směsí v posledních letech ubývá, ale my si nestěžujeme. Jen jsme museli přizpůsobit sortiment poptávce, což v praxi znamená, že místo krmných směsí pro prasata se začaly mnohem více prodávat směsi pro nosnice," vysvětluje Josef Krásný. Kromě výše zmíněných směsí nabízí ještě pšeničný, ječný a kukuřičný šrot, směs pro výkrm kachňat, doplňkovou směs pro kozy a ovce a také velmi žádaný zob pro holuby.

Ač by se mohlo zdát, že panu Krásnému při jeho vytíženosti už žádný volný čas nezbývá, setkání s kolegy – sedláky si nechává ujít jen nerad: "Sedlačina je svobodná činnost, proto schůzování sedláci obecně moc rádi nemají. Jistě jim připomíná i doby naštěstí již minulé. Schůze naší regionální asociace mají ovšem vzdělávací a školící efekt, čímž byly povýšeny do jiné kategorie. A v konečném důsledku – člověk je stádní tvor. A já jsem velmi rád, že jakožto sedlák někam patřím a je mi tam dobře."

Místo dotací vyšší výkupní ceny

„Kde nejsou starosti, tam to nežije,“ řekl mi letos zjara při návštěvě jednoho regionu jeho optimistický předseda. „Tak pod to bych se z fleku podepsal,“ odsouhlasil tento výrok další z členů plzeňského regionu - rostlinář Václav Říhánek, hospodařící společně se svými dvěma syny – Václavem a Jiřím.

Pan Říhánek pracoval dlouhé roky jako traktorista v JZD Útušice. Z něj ale hned po revoluci odešel, zakoupil si vlastní starší traktor a společně se svými dvěma syny začal poskytovat zemědělské služby nejen sedlákům, ale i družstvům. V první polovině devadesátých let takto obhospodařovali celkem 740 hektarů orné půdy. Platební morálka některých družstev ale byla velmi špatná, navíc cítili silnou potřebu hospodařit na svém, proto se začali pídit po možnosti pořízení si zemědělské půdy. Vzhledem ale k jejím vysokým cenám se uchýlili k pronájmům. Stejně jako Jiří Hodan mi i pan Říhánek potvrdil, že jednání s vlastníky půdy v této době nebyla jednoduchá – důvěřovali mnohem více družstvům než soukromníkům. Pomohly jednoduché smlouvy s roční výpovědní lhůtou.

Postupně si Říhánkovi pronajali 600 ha půdy a začali jim citelně scházet skladovací prostory. Zakoupili si tedy část areálu bývalého JZD v Útušicích, ale budovy na jimi zakoupených pozemcích bývalého družstva šly do dražby, kde je přeplatila firma Dřevotrans. Trvalo několik let, než se jim podařilo s touto firmou dohodnout a budovy, sloužící jako skladovací prostory, od nich odkoupit. Během doby, kdy k budovám neměli přístup, byli nuceni z důvodu nedostatku prostor zakoupit pozemek s velkou skladovací halou po zkrachovalém JZD v nedalekém Koterově. Nyní využívají oba prostory, což jim poskytuje možnost počkat si na lepší výkupní ceny obilí. Pěstují ječmen, řepku, pšenici a oves tak, aby byl vždy zachován čtyřletý cyklus. V letošním roce zkusili i pěstování hrachu, ale při sklizni nebyli spokojeni, velice špatně se totiž seče. 

„V dnešní době považuji za minimum k uživení sedláka a jeho rodiny v případě pouze rostlinné výroby obhospodařování 100 hektarů. Já i manželka pocházíme ze selských rodů, dobře si vzpomínám, jak můj děda říkával, že ve 20. letech minulého století byly za metrák pšenice dvě košile. Vidíte a dnes máte jednu košili za dva metráky – zkrátka nepoměr cen,“ porovnává pan Říhánek a dodává: „Nestěžujeme si, to vůbec ne. Jen nás se syny nebetyčně štve, když jsou nám - sedlákům, neustále předhazovány dotace. My bychom je radši oželeli výměnou za vyšší výkupní ceny obilí. K tomu ale nedojde, dotace si totiž úředníci vybojují sami, jinak by přišli o práci.“  

Jízdárna v srdci Šumavy

V samém srdci Šumavy, v obci Jiřičná, s historií sahající až do 10. století, provozuje se svým manželem a dcerami jízdárnu a jezdecký klub Lenka Vítovcová, jedna z mála žen v plzeňské ASZ.

První zmínka o hospodářství v centru obce, jehož část nyní Vitovcovi vlastní, pochází již z roku 1413. Během druhé světové války vypukl na statku velký požár a z hospodářství zbyly jen holé zdi. Lenka Vítovcová s rodinou koupila část hospodářství (stáj a pozemek) roku 1999. Podařilo se jim zakoupit a pronajmout i 36 ha půdy (TTP) a za pomoci tří dotačních titulů z Ministerstva životního prostředí, Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva zemědělství vybudovali revitalizační vodní nádrž, jízdárnu a kompletně zrekonstruovali původní stáj. V ní je v současné době ustájeno 21 koní, 10 z nich vlastních. Kromě možnosti ustájení koní nabízí Vítovcovi výchovu a výcvik mladých koní, trénink soukromých koní, výcvik jezdců, vyjížďky do terénu a vycházky na koních s vodičem pro nejezdce. Dcery paní Vítovcové – Leona a Klára – reprezentují již několik let Jezdecký klub Jiřičná na závodech v parkurovém skákání.

Vítovcovi pořádají spolu s členy Jezdeckého klubu Jiřičná během roku spoustu společenských akcí – tříkrálovou charitativní sbírku na koních, masopustní průvod na koních i bez nich, country bál, májové klubové závody, nejrůznější letní akce a na závěr sezóny Hubertovu jízdu.

Na pastvinách v okolí Jiřičné chovají Vítovcovi celoročně ještě zhruba dvacet kusů masného skotu – kříženců. "Byli jsme nadšeni z nové možnosti domácích porážek skotu do 24 měsíců a hned (jako jedni z prvních v širokém okolí) ji letos v únoru uskutečnili. Sice za přísného dozoru úředníka z Krajské veterinární správy, ale ani to nám nemohlo pokazit radost. Do budoucna budeme této možnosti určitě využívat častěji," říká paní Vítovcová a pokračuje: "Nejen pro všechno, co se již asociaci podařilo pro své členy prosadit, jsem ráda, že u toho mohu být. Než jsem objevila a začala se zájmem číst pravidelnou stránku asociace v týdeníku Zemědělec, nikdy by mě nenapadlo stát se členkou nějaké zemědělské organizace. Tato ale více koná než řeční a to je mi sympatické. Líbí se mi její účast v nejrůznějších evropských projektech v poslední době. Dcera Leona se například nyní účastní zájezdu do jižního Španělska za poznáváním agroturistiky. No řekněte, co může být pro mladého člověka, který chce podnikat v zemědělství, inspirativnějšího?"

Moderní farma, která má co nabídnout

Nejnovějším členem plzeňské ASZ (od letošního roku) je Václav Vacík z Roupova. Na Galloway farmě v okrese Plzeň-jih hospodaří spolu se svými rodiči na 225 ha převážně trvalých travních porostů v nadmořské výšce 450 – 500 m.n.m.

Statek v Roupově zakoupil v roce 1995 po bývalém JZD jeho otec. Část statku využil pro potřeby své firmy zabývající se kovovýrobou, ale protože on i jeho žena pochází z hospodářství a zemědělství jim nikdy nebylo cizí, dobře věděli, jak statek plnohodnotně využít. Ještě v témže roce se na tehdy 17 ha pastvin v okolí statku páslo sedm březích jalovic a jeden býk. A jak napovídá název farmy – šlo o skotské masné plemeno Galloway. "Vždy se mí líbil masný skot menšího tělesného rámce, čemuž Galloway naprosto odpovídá – hmotnost dospělé krávy se pohybuje kolem 550 kg, býka okolo 800 – 900 kg. Navíc je to klidné, přátelské, dlouhověké plemeno s nadprůměrnou schopností zhodnocení krmiva. Dobře snáší i drsnější klimatické podmínky (má delší srst, která ho lépe chrání před nepříznivými povětrnostními vlivy) a celoroční pobyt na pastvinách. Krávy jsou plodné, mají bezproblémový průběh porodu a třeba oproti tolik oblíbenému plemeni Aberdeen Angus mají i lepší mléčnost. Nemluvě o vynikajícím mase, které v mnohém připomíná zvěřinu," vysvětluje nám výběr plemene Václav Vacík st.

Vacíkovi dovezli z Bavorska další plemenná zvířata, začali rekonstruovat statek, nakupovat a pronajímat si půdu v okolí Roupova a v roce 1997 již hospodařili v systému ekologického zemědělství. Pro hospodaření se postupem času nadchl právě i syn Václav, který si kromě masného skotu oblíbil koně.

Farma Galloway v Roupově roku 2012 je ukázkou moderního hospodaření s perfektně promyšlenou diverzifikací podnikání. Zhruba 280 kusů masného skotu (ke Galloway mezitím přibylo i anglické plemeno Shorthorn) doplňuje stádo ovcí plemene Zwartbles, které vypásá skotu nepřístupné plochy v okolí rybníků. Součástí farmy se stala i moderní jatka, bourárna a prodejna masa. To umožňuje porazit skot a ovce bez stresující cesty na vzdálená jatka. Maso se po porážce nechá vyzrát v chladícím boxu zhruba devět dní, poté je rozbouráno a vakuově balené prodáváno přímo ve faremní prodejně. Z celkového množství mladého jatečního skotu se ročně porazí přibližně 75 kusů.

Počínaje letošním létem putuje část masa i do kuchyně nově otevřené restaurace nacházející se spolu s penzionem taktéž v areálu farmy. Penzion Country Relax s osmi komfortně zařízenými pokoji, moderními stájemi sloužícími k ustájení koní hostů a restaurací nabízející speciality a steaky z masa místních býčků je příkladem precizně naplánované a do detailu realizované agroturistiky, která byla nápadem Václava Vacíka mladšího. Farma nabízí ubytovaným hostům kromě kulinářských zážitků v restauraci i sportovní vyžití – pro vyznavače tenisu je zde vystavěný tenisový kurt s umělým trávníkem. Lákavá je jistě i jízda v sedle koní Appaloosa v jedné ze dvou jízdáren včetně možnosti vyzkoušení si práce amerických honáků při třídění dobytka. 

Právě Appaloosy – indiánské koně zocelené v extrémních podmínkách života v horách i na prérii – si Václav Vacík oblíbil natolik, že dnes nejen zdobí jeho stáje, ale věnuje se s nimi westernovému ježdění. V letošním roce se roupovská farma stala dokonce hostitelem jednoho z 11 kol soutěže ProRodeo tour 2012, v němž jezdci soutěží ve 12 disciplínách typu oddělování dobytka, chytání telete do lasa, pracovní rančerské lasování, nakládání do přepravníku a jiné. 

"Jakožto nový člen Asociace soukromého zemědělství samozřejmě ještě úplně nevím, co mě čeká. S mnohými členy této organizace se ale již řadu let znám a vzájemně si vypomáháme nejen radami a zkušenostmi. V letošním roce jsem měl možnost seznámit se s projektem Farmářských slavností, který mě velmi nadchl. A protože mám již několik zkušeností s pořádáním a organizací různých akcí a i já sám bych chtěl být asociaci nějak prospěšný, moc rád bych, aby se v budoucnu mohla i naše farma stát hostitelem této akce. Možná trošku neskromně se domnívám, že máme co nabídnout," uzavírá naši návštěvu Václav Vacík ml.

Šárka Gorgoňová