To jsou úvodní slova knihy Peklo v ráji, která mapuje vliv politických událostí 20. století na životní osudy obyvatel Rovenska pod Troskami. V roce 2011 ji vlastním nákladem vydal rovenský rodák Miroslav Havelka. Podklady pro ni shromažďoval téměř dvacet let nejen v semilském archivu, ale i rozhovory s aktéry tehdejších událostí nebo jejich potomky:  „Ve škole jsem seděl v lavici a kamarádil s klukem, jehož otec byl jako vesnický boháč zavřený a rodina vystěhována. Zhruba před 20 lety jsem si uvědomil, že jsem to vůbec nezaregistroval. Nejen jako dítě ale ani později a že takových jako rodina spolužáka bylo víc…

Začal jsem se o to zajímat a zjistil, že kdysi nejschopnější lidi ve městě nikdo nezná a v paměti zůstávají ti, kteří si to, podle mého názoru, nezaslouží. Chytlo mě to a jezdil jsem několik let každou středu do semilského archivu. Později jsem se snažil mluvit s lidmi, na jejichž případy jsem v archivu narazil. Natáčel jsem naše mnohohodinové rozhovory na diktafon a doma pak přepisoval. Co jsem napsal, mi všichni odsouhlasili. Většina těch, s nimiž jsem mluvil, je po smrti. Čas, který jsem tomu věnoval, se nedá spočítat, stejně tak náklady. Také bych to ale nikdy nepočítal, byl to nejlépe strávený čas v mém životě.

Je zajímavé, že s odstupem času zjišťuji, že nejvíc na mě zapůsobily vzpomínky vdov. Myslím, že ženy, zvlášť manželky kulaků, to odnesly nejvíc a o jejich obětavosti se nikde nepíše. Měl jsem jejich statečnosti věnovat víc pozornosti... Ti, o kterých píši, říkali, že to bylo daleko horší, než píši. Jiní z druhé strany, že to nebylo tak zlé. Snažil jsem se psát jen to, co jsem slyšel a přepisoval jsem to přesně. Chtěl jsem dát možnost promluvit těm, kteří byli celá léta zticha. Jsem rád, že se mýlili v tom, že to nikoho nezajímá. Kvůli nim. Nechal jsem vytisknout 400 knížek, myslel jsem jen na známé, během měsíce byly prodané,“ vzpomíná autor.

Velká část knihy je věnována událostem 50. let minulého století a jejich dopadům na životy Rovenských a jejich rodin. Kapitola „Píle budiž potrestána“ popisuje strasti drobných živnostníků v době znárodňování, „Likvidace selského stavu“ dopady kolektivizace na sedláky a „Svoboda náboženství“ osudy duchovních a učitelů náboženství.

Z knihy jsme pro vás vybrali dva příběhy. První popisuje útrapy majitele jednoho z nejstarších mlýnů na Trutnovsku – Ladislava Brožka z Koutů. Ačkoliv se komunisté postarali o to, aby byl posledním kouteckým mlynářem, jeho potomkům chuť svobodně podnikat nevzali. Vnuk Ladislav Brožek, člen ASZ Jablonec, Liberec, Semily už více než deset let soukromě hospodaří na farmě v nedalekém Volavci a velkými pomocníky mu jsou již i jeho dva synové, mlynářovi pravnuci.

Příběh rodiny autorova spolužáka Drbohlava poukazuje na to, že ani v době, kdy se po celé republice psaly petice požadující nejpřísnější tresty pro všemožné nepřátele republiky, se někteří nebáli nespravedlivě obviněného zastat. Za sedláka, označeného za vesnického boháče, se tehdy postavilo více než padesát obyvatel vesnice.

Poslední koutecký mlynář

Mezi těmi, kteří brzy pocítili změnu poměrů, byli mlynáři. Jejich činnost za války nebyla nikdy oceněna a po únoru 1948 byli zlikvidováni. Jedním z těch, kteří v době německé okupace podporovali lidi z okolí, byl Ladislav Brožek, majitel jednoho z nejstarších mlýnů na Turnovsku, Kouteckého mlýna v Rovensku p. Tr.

Již v registrech skalského panství z roku 1514 je uváděna ves Kouty se třemi usedlíky. V rovenských městských kronikách je první zmínka o Koutech v souvislosti s kšaftem mlynáře Šimona z Kout v roce 1557. Mlynáři mleli v Kouteckém mlýně v době nástupu Habsburků, přežili bitvu na Bílé hoře i třicetiletou válku. Obilí se v Koutech mlelo po otevření moderního Kupcova mlýna v roce 1931 i po rozšíření mlýna Michalova ve Ktové. V polovině dvacátého století zde jako stárek pracoval František Klaban, jako mládek Karel Valenta a jako prášek František Trakal, všichni z Rovenska p. Tr.

Mlynář Ladislav Brožek byl členem rovenského mysliveckého spolku a majitelem 104 podílů družstevní mlékárny, tedy nejvyššího počtu ze všech členů. Mlýn v Koutech byl v majetku Brožkovy rodiny od roku 1930, znárodněn byl 1. ledna 1953. Nemovitosti a strojní zařízení potom sloužily provozu hospodářského družstva skladištního a výrobního v Turnově. Hospodářský podnik měl kancelář v objektu mlýna, proto k provozu nepotřeboval rodinný domek, který znárodněn nebyl a zůstal v majetku rodiny Brožkových. Po znárodnění turnovského hospodářského družstva v roce 1959 byl rodinný domek převeden ve prospěch státu s mlýnem a 1. července byl majetek předán Okresnímu národnímu výboru v Turnově pro JZD v Rovensku p. Tr.

Rodině Brožkových již nepatřilo v Koutech nic. Noví majitelé mlýna jim dávali patřičně najevo, že překážejí, a snažili se jim život co nejvíc znepříjemnit. Mladí družstevníci byli vynalézaví a příležitostí bylo mnoho. Jednou z nich byla likvidace generátoru, který Ladislav Brožek instaloval v roce 1939, aby sloužil k osvětlení mlýna. Družstevníci věděli dobře, jak si na něm mlynář zakládal, neopomněli proto Ladislava Brožka pozvat a teprve rozbíjení turbín před jeho očima bylo pro ně tím pravým potěšením. Podobné škodolibosti byly na denním pořádku a společný život dřívějších majitelů s družstevníky i pocity mlynáře, který byl přímým svědkem postupné devastace svého mlýna, si lze jen těžko představit.

Brožkovi bydleli v domku na základě rozhodnutí o přidělení bytu vystaveného MNV v Rovensku p. Tr. a spory s JZD o bydlení se staly hlavní náplní života bývalého mlynáře. Neměl to jednoduché. Názory na morálku se změnily a morální chování si jinak představoval Ladislav Brožek a jinak předseda JZD soudruh Hejl.

Ve mlýně se začaly vyrábět krmné směsi pro JZD a protože bylo potřeba vyřešit bydlení pro vedoucího, byl Ladislav Brožek vyzván, aby byt v domě uvolnil. Zároveň členové bytové komise v Rovensku p. Tr. usoudili, že dům, který si postavili Hercíkovi, je pro učitele a jeho rodinu zbytečně velký a přidělili rodině Ladislava Brožka byt v domě učitele Hercíka. Nebylo to nic neobvyklého, přidělování bytů v soukromých domech začalo brzy po únoru 1948. Již 5. května 1948 bylo usneseno na schůzi užšího akčního výboru v Turnově, že: „…bytová komise se zastoupením OAV a MAV v Turnově projde všechny vily všech osob nynějšímu lidově ‑ demokratickému řádu nepřátelských a zjistí, kolik místností obývají a přebytečné místnosti dají se k disposici dělníkům opravdu potřebným. U příbuzenských rodin soustředí se celá rodina do jedné budovy a ostatní uvolněné místnosti dají se k disposici.“

O tom, kdo je osobou lidově demokratickému řádu nepřátelskou a které místnosti jsou nadbytečné, rozhodovali soudruzi z akčních výborů. Kolik místností bylo v domě učitele Hercíka v Rovensku p. Tr., nemuseli v roce 1965 zjišťovat. Hercíkovu vilu znali velmi dobře od roku 1948, kdy zde byla provedena důkladná domovní prohlídka v souvislosti s protistátními letáky ve škole. To, jak bylo řešeno bydlení rodiny mlynáře Brožka, vypovídá hodně o poměrech v tehdejší době. Rodina mlynáře, nepřítele lidově demokratického zřízení, měla být vystěhována z domova, nespolehlivý učitel by se o bydlení ve svém domě musel podělit s přiděleným nájemníkem a skladník, pozdější vedoucí soudruh Vlk, by dostal byt ve vile a do zaměstnání by chodil pár desítek metrů přes dvůr. Ladislav Brožek se s tím, že mu domek nepatří, nikdy nesmířil. Poukazoval na to, že vilka nebyla znárodněna, a proto její převedení na JZD bylo i podle tehdejších zákonů protizákonné, psal prezidentovi a v roce 1968 i Alexandru Dubčekovi. V jednom ze svých dopisů píše: „Z dosavadních marných pokusů o prosazení svého práva jsem však už bezradný a skoro zoufalý, jsem vdovec se dvěma dětmi a je mi přes šedesát let.“

Pamětníci se shodují v tom, že Ladislav Brožek byl skromný a hodný člověk. Ironií osudu se důchodu dožil jako dělník v provozovně n. p. Dioptra Turnov, umístěné v dříve konkurenčním mlýně Kupcově. Po roce 1989 byl mlýn v Koutech vrácen rodině Brožkových v naprosto dezolátním a jakéhokoliv provozu neschopném stavu. Starý mlynář dokázal, že jeho rodina nebyla z domova nikdy vystěhována a chyběly mu pouhé tři roky, aby se dožil konce vlády strany, která mu zničila život. Zemřel 6. dubna 1986 a ti, kteří ho vyprovázeli na poslední cestě, si možná neuvědomovali, že vyprovázejí nejen člověka, kterého měli rádi, ale že se loučí s posledním kouteckým mlynářem. Že zároveň s ním se loučí se všemi mlynáři, kteří skoro půl tisíciletí ve mlýně v Koutech působili, a na hřbitově jsou svědky konce jedné kapitoly rovenské historie.

Likvidace selského stavu

V době německé okupace, 3. prosince 1943, byl v Rovensku p. Tr. proveden všeobecný soupis hospodářského zvířectva. Bylo zapsáno 300 kusů hovězího dobytka, 109 prasat, 401 koz, 40 koní, 981 slepic, 96 hus, 40 kachen, 29 krůt, 1506 králíků a 89 včelích úlů. Přestože se během války prováděly soupisy hospodářského zvířectva několikrát do roka, byly časté černé porážky a dá se předpokládat, že mnoho zvířat bylo zatajeno. V městečku nebyl žádný větší statek, půda byla rozparcelována mezi větší množství drobných rolníků, mnozí hospodařili na půdě pronajaté. Přesto se před válkou agrární strana pravidelně účastnila obecních voleb a měla vždy své zastoupení v zastupitelstvu města. Součástí strany byla Selská jízda, spolek majitelů koní, jejíž vystoupení bylo velkou atrakcí při všech oslavách.

V únoru 1948 pozdravil Klement Gottwald delegáty rolnických komisí v sále Slovanského domu v Praze. Mimo jiné pravil: „(…) a nyní je nutno ihned uzákonit vaše trvalé vlastnictví k půdě tak, že půda bude náležet těm, kdo na ní pracují, a všechna v soukromých rukou nad 50 ha bude rozparcelována mezi výkonné zemědělce. Při tom současně chceme, aby v nové ústavě bylo výslovně stanoveno, že soukromé vlastnictví půdy těch, kdož na ní sami pracují, je ústavně zaručeno, a aby tak byly rázně a jednou pro vždy vyvráceny povídačky o tom, že někdo u nás chce na vsi zavádět kolchozy.“

Kolchozy se začaly zakládat o rok později v roce 1949 pod názvem Jednotná zemědělská družstva. V krajském deníku Stráž severu byl 12. srpna 1950 otištěn článek dopisovatele Jindřicha Procházky z Rovenska p. Tr. Kdo staví se proti založení JZD v Rovensku p. Tr.: „Žně se již blíží v Rovensku p. Tr. ke konci. Jejich organisací byla jako důvěrnice pro výrobu a výkup pověřena soudružka Růžena Pekárková. Pracovala až 20 hodin denně a plnila svoji funkci na polích, při výmlatu a prostě při organisaci. (...) Proti založení JZD se staví pouze čtyři velcí rolníci. (...) Soudruzi, nečekejte, až tito jednotlivci přestanou myslet postaru, a založte si JZD bez nich.“

Pojmenování sedlák se začalo používat jako nadávka, do vedení družstev byli dosazováni méně schopní drobní rolníci, často lidé, kteří o zemědělství věděli velmi málo. Majitelé statků, sedláci i drobní rolníci, kteří neměli o vstup do JZD zájem, byli přesvědčováni různými způsoby. Někdy komickými, když staří sedláci utíkali do polí před svazáky z měst, kteří jim na vesnice jezdili vysvětlovat přednosti JZD, až po používání norem, které s právem neměly nic společného. Protože české selské palice kované staletími byly tvrdé, seznámili se mnozí s prostředím věznic a nucených táborů. Těžko nahraditelnou ztrátou bylo, že se podařilo rozvrátit staré selské rody. Z otce na syna nepřecházelo po celé generace jen pole nebo les, ale i láska k půdě, ke koni nebo krávě ve chlévě a z toho vyplývající schopnost dělat celý týden od rána do večera. Každý dřel na svém a bylo věcí cti předat svým dětem hospodářství v co nejlepším stavu.

Ze vzpomínek sedláka Drbohlava

Dozvědět se něco o rodině Drbohlavových ze Sýkořic se zdálo být snadné. Všechny čtyři děti, dva synové a dvě dcery, chodili do rovenské školy, bydlí v okolí a své rodiče navštěvovali. Problémy se však objevily hned při rozhovoru s nejstarším Jindrou: „Prosím Tě, já byl malej kluk, něco ti řeknu, co nebude prauda, dej mi s tím pokoj. Dojdi si za tátem, von má sice leta, ale pamatuje si všecko moc dobře.“

Nezbylo nic jiného, nežli se vypravit za panem Drbohlavem. Došlo k tomu jedné deštivé, říjnové neděle roku 1995. Menší domek, vrata do velkého selského dvora omotány řetízkem. Jen malý český voříšek oznamoval něčí příchod štěkotem. Chtěl jsem už odejít s nepořízenou, když jsem si všimnul, že protější dveře ze dvora do domku jsou otevřené. Řetízek na vratech byl bez zámku, a tak jsem se přesvědčil, že pejsek, kterému jsem zjevně nepadl do oka, je připoután k boudě, sebral jsem odvahu a po chvilce jsem klepal na dveře světnice. Paní Drbohlavová, již dosti shrbená, zametala podlahu. Na stole třenka, buchta, kterou podle vlastních slov musí upéct každou sobotu. U stolu pan hospodář krájel na kostičky suchý chleba, pomalu pojídal a vyprávěl:

„To byla doba. Nechce se mi o tom ani mluvit. Ne proto, že to bylo tak hrozný, ale dneska už tomu nebude nikdo věřit. Dyť sem na tom světě, tady v Rovensku, pomalu už sám, kdo to eště pamatuje. Kamarádi, sousedi, se kterými sme to prožívali, jsou už pryč. Všichni, který sme měli pole, dobytek a tak, sme měli velkej strach, že vo to přídeme, že nám to seberou, a vo nějakým JZD sme nechtěli ani slyšet. Scházeli sme se na Hrázi v hospodě. Celý večery sme mluvili vo tom, co dělat, a navzájem se utěšovali a dodávali si vodvahy. Já sem byl snad nejzatvrzelejší a chlapi na mě dost dali. Mysleli sme, že nějak společně se můžem ubránit.

Pak za mnou najednou přijeli na pole dva civilové a dva esenbáci, abych s nima jel k výslechu. Dovezli mě do Železnýho Brodu a domů mě už nepustili. Zůstal sem tam ve vyšetřovací vazbě. Ani se už nepamatuju, jak dlouho a pak mě vodvezli do Liberce. Tenkrát měli takovou metodu, že když chtěli někoho donutit, aby vstoupil do JZD, tak mu sebrali stroje, co uznali za vhodný, a předepsali dodávky, který nemoh splnit. Pak si moh vybrat. Buď kriminál za neplnění a nebo vstup do JZD. Na mě takle moc nemohli, protože sem dřel jako mezek a dodávky jakž takž plnil. Tak sem byl vobžalovanej, že sem dodal vobilí, kde byl pilous. Že sem ho tam dal schválně, abych zničil všechno obilí ve skladě, kam se sváželo. Říkali mi, že sem nepřítel pracujícího lidu a že chci, aby byl u nás v republice hlad. Byly to všechno strašný výmysly a lži, ale já sem se nemoh bránit. Těch hodin výslechů by snad nikdo ani nespočítal. Pomalu sem nespal, jídlo, co nám dávali, se nedalo někdy ani spolknout. To se všechno dalo vydržet. Horší bylo, že sem nevěděl, co udělali s rodinou. Měl sem tři děti a nevěděl sem z čeho sou živi. Já sem moh jednou za nějakou dobu napsat, ale dopisy z domu mi dlouho nedávali. Vůbec nejhorší chvíle, co sem tam zažil, to sem myslel, že si něco udělám, byla, když mi řekli, že domů, na adresu kam píšu, už psát nemusím, protože tam rodina nebydlí. Ty pocity a myšlenky, jaký mě napadaly. To si ten, kdo to neprožil, nedovede představit. Pomáhalo mi, že sem tam nebyl v tom sám. Takových jako já nás tam bylo víc. Pamatuju si, jak tam přivezli dva sedláky, někde vod Semil. Měli eště červenku na botách, jak je sebrali přímo z pole. Vzpomněl sem si, jak vodvezli mě. To bylo úplně stejný. A tak sme si samozřejmě rozuměli a navzájem pomáhali, jak to šlo.

Pak se mi to hodně zlepšilo, když sem byl přemístěnej na státní statek do Mostu. Tam sem si svoje vodpracoval a měl sem celkem pokoj. Pomohlo mi taky, když umřel Gottwald. Utvrdilo mě to ve víře, že eště existuje boží spravedlnost, protože to byl darebák, a hlavně proto, že sem dostal amnestii. Nevrátil sem se už domů, protože rodinu vystěhovali do Kočí u Chrudimi. To byl statek, kterej taky někomu sebrali a prostředí to bylo špatný. Měli sme akorát stůl, židle, kanape a pár hadrů. Starali sme se s manželkou vo 45 krav. Žádná mechanizace. Akorát lopata, vidle, kolečko. Ten, kdo dělal někdy sedlačinu, ví, co to bylo za dřinu. Za nějakou dobu k nám začali jezdit, já nevím vodkud, jak je možný, že vodvádíme tolik mlíka. Že v celým kraji JZD nemají takový výsledky. Voni si snad mysleli, že to mlíko někde kradu. To sem se musel smát. Jenže smích mě přešel, dyž přijeli, že s níma mám jet do Prahy, abych tam měl nějakou přednášku, jak to děláme. Já sem nevěděl, co tam budu povídat. My sme to dělali jenom poctivě, jak sme byli vodjakživa doma zvyklí. Když sem to vodmítal, tak v tom viděli, že sem se nepolepšil a že nechci pomoc budovat naše zemědělství. Tak sem tam musel ject. Dyž pro mě přijeli, tak sem byl v roztrhanejch montérkách a špinavej. Abych praudu řek, tak naschvál, ale taky proto, že umejt jsem se vopraudu neměl pořádně kde. Tak mě dovezli na nějakou umejvárnu a k holiči a pak mě museli eště ustrojit. To bylo v Kočí jediný, kdy sem se pobavil a na co docela rád vzpomínám. Jinak to byla dřina vod rána do večera. Za celej rok sme neměli jeden volnej den. Krávy neznaj soboty nebo neděle a zastoupit nás neměl kdo.

Asi po roce sme se vrátili sem domů. Tady, když mámu s dětma vystěhovali, bydlela cizí rodina. Manželka si toho moc vzít nemohla, protože přijeli s náklaďáčkem a mohla si vzít jenom, co se na auto vešlo. Navíc nebyla na nic takového připravená, nikdo ji předem nic neřek a tak nevěděla, co se děje, ani kam ji s dětma povezou. Proto malého Jirku, tomu bylo asi šest roků, nechala u Kůtků. To byli příbuzný. Dovedete si představit, co to pro mámu znamenalo. Do Kočí s ní vodvezli Jindru a Marušku, Jiřinka se narodila později. Když jsme se vrátili, v domku nám toho moc nevostalo, všechno bylo rozkradený a začínali jsme znova. Prakticky z ničeho. Děti dostat najíst musely a sehnat koruny na boty nebo nějaký nejnutnější ošacení nebylo vůbec jednoduchý. Chodil sem dělat do dvora, do dílny a s Fráňou Kvapilem sme čistili kravám paznehty. Byla to práce placená tak, že ať sme dělali, co sme mohli, rodina se z toho uživit nedala. Když jsem šel za Hejlem, ten dělal tenkrát předsedu, tak mi řek, ať držím hubu a jsem rád, že člověk jako já dostal vůbec práci. Tak sem se musel snažit, jak to šlo. Nejdřív sme začali pěstovat jahody. To nějakou korunu dalo a moc nám to pomohlo. A pak sem přišel na nápad s těma telatama. Koupili sme telata, vykrmili na takovejch 150 kg a prodali. To bylo výborný, byly z toho pěkný peníze a z nejhoršího sme se pomalu dostávali. Jenže k nám chodil na prohlídky zvěrolékař Broul a ten řek, že na dodávku ty telata nemůžu dávat. Že se to do dodávky, kterou sem měl předepsanou, nepočítá. To by nás zase vyřídilo, ale měl sem to štěstí, že jeden můj kamarád z kriminálu měl známýho v Hradci na zemědělským odboru. Tak sem tam dojel. Řek sem jim, jak je možný, že nádherný, zdravý telata, nemůžu dodávat. Jak sem pak ukázal v Rovensku papír, kde sem to měl povolený, nemohli uvěřit tomu, že já sem mohl něco takovýho sehnat. Ale stejně mi to nebylo moc platný. Pomohlo mi to, že jsem prodal ty, co sem měl doma. Ale dyž sem jel nakupovat další malá telata, tak mi je nikde neprodali. Já vím, kdo v tom měl prsty, ale nemůžu to dokázat, tak nebudu rači menovat. Když sem prostě kamkoliv přišel a řek sem, jak se menuju, tak telata neměli. Tak sem zase musel vymyslet, co dál, aby sme měli co dát dětem na talíř. A tak, když mi nemohli prodat telata, koupil sem malý jalovičky, vykrmili sme je, dojili, sem tam sem prodal i nějakou jalovici a zase sme žili dál. Byly to těžký doby. Kolikrát sem myslel na nejhorší, ale s pomocí Boží se mi podařilo vždycky i ty nejtěžší chvíle překonat. Každej rok chodím pěšky do Bozkova na pouť. Moc let, ani vlastně nevím od kdy. Ten den si probírám v paměti ten můj život. Děkuju Pánu Bohu, že mi dovolil všechno přežít. A to mě moc posiluje.“

Rozešli jsme se s tím, že příště pan Drbohlav bude všechno vyprávět podrobnějia že se budu moci zeptat na to, co mne bude zajímat. Bohužel tento prvnírozhovor byl i posledním. Za dva měsíce, na Štědrý den roku 1995, Jindřich Drbohlavzemřel. Budu mít vždy před očima, jak dva lidé, oba staří přes osmdesát let,žili sami ve svém domku. Byli spokojeni se svým důchodem a nevyžadovaližádnou pomoc. Měli radost, že se jejich děti mají rády, a děkovali Bohu, že sedožili této doby. Zajímali se o život kolem sebe. Jediné postesknutí, které jsemzaslechl, bylo, že se těm, co se na všech špatnostech podíleli, nic nestalo. Ale to bylo skutečně jen povzdechnutí.

Jindřich Drbohlav hospodařil na 21 hektarech půdy. V soudních spisech je uvedeno, že ho odvezli z pole příslušníci SNB 13. srpna 1952 v 10,30 hodin. Byl dodán na stanici SVS v Železném Brodě a vyslechnut prokurátorem Dr. Emilem Wolfem. Téhož dne byla na Jindřicha Drbohlava uvalena vazba a podáno trestní oznámení, podepsané náčelníkem okresního odd. VB podporučíkem Moutelíkem. Na závěr se dočteme:

„Jeho poměr k dnešnímu lidově demokratickému zřízení nám ukazuje částečně již tento případ. Zde dokázal, jaký má poměr k republice a k dělníkům, neboť do žita úmyslně dával hlínu a kamínky a myslil, že hlína a kamínky jsou pro pracující dobré. Nesmí nás zmásti to, že Drbohlav plnil své dodávky ke státu, ale musíme viděti jeho chytrystyku a vypočítavost. (...) Podle sdělení místních občanů je možno považovati Drbohlava za vesnického boháče, neb tento měl téměř všechny hospodářské stroje včetně samovazu a traktoru, dále vlastní osobní auto a motocykl. Je označován za velmi dobrého hospodáře, ale jeho poměr k socialisaci vesnice je naprosto záporný.“

Případ Jindřicha Drbohlava probíhal naprosto stejně jako u všech tak zvaných vesnických boháčů. Od ostatních se liší ve zdánlivě nepodstatné, ale možná zásadní věci. Na rozsudky a odsouzení měly velký a často rozhodující vliv záporné posudky místních orgánů. Představitelé i ostatní občané Žernova byli v tomto směru výjimkou. V době, kdy se po celé republice psaly petice požadující nejpřísnější tresty pro všemožné nepřátele republiky, sousedé ze Žernova se pana Drbohlava nebáli zastat. Postavit se za člověka označeného za vesnického boháče bylo v této době něco skutečně výjimečného. Přes třicet občanů Žernova, členů nově založeného JZD, se čitelně podepsalo pod dopis: (kráceno)

„Podepsaní členové JZD v Žernově usnesli se na své schůzi dne 10. září 1952, aniž by svým přípisem chtěli ovlivňovat rozhodnutí soudu a ačkoliv chápou vážný dosah provinění Jindřicha Drbohlava, dovolují si přesto přednésti k laskavému uvážení následující prosbu. Vycházejí při tom z předpokladu, že všichni jsme lidmi chybujícími a sám jmenovaný jistě svého neuváženého činu nejvíce lituje. Prosíme však vzhledem k tomu, že obviněný je v obci znám jako starostlivý otec četné rodiny a nadto dobrý hospodář, jehož pomoci jako traktoristy, údržbáře i odborníka pro rostlinnou a živočišnou výrobu by družstvo ve svém zrodu nutně potřeboval a který by těchto svých znalostí jistě ochotně použil ve pospěch družstva, aby jeho provinění bylo pokud možno mírně posouzeno a byl tak navrácen společné práci. Doufáme, jako členové nově založeného JZD, že tato naše prosba bude kladně posouzena.“

Místní národní výbor v Žernově v odpovědi na dotaz o pověsti pana Drbohlavauvádí velmi dobré plnění dodávkových povinností a končí své vyjádřenítakto: „Jako výkonný zemědělec byl výborným praktikem. Pro socialisaci vesnice neměl zájem, až v poslední době, kdy se začala tvořit JZD v okolí, uvažoval o jeho zřízení. Říkával, když půjdou všichni, půjdu též. Nechtěl být však první. Založení JZD nebrzdil. Manželka jmenovaného při náboru podala přihlášku. Vlastnil všechny hospodářské stroje, potřebné k úspěšnému hospodaření. Proti lidově demokratickému zřízení se nijak nepřátelsky neprojevoval.“

Svědčil i František Horák, předseda JZD: „(...) Do JZD se přihlásili všichni zemědělci v obci až na dva, kteří dosud váhají. (...) Když jsem s obviněným o družstvu hovoříval, tak sám říkal, že až do toho družstva půjdeme, že se toho musíme všichni chytit a že nám družstvo musí jít. (...) Obviněného nelze podle mého názoru považovat za nepřítele socialisace vesnice. Pokud obviněného znám, je dobrý odborník na zemědělství, dobrý pracovník a měl v povaze, že chtěl být v zemědělství se vším první hotov.“

Po měsíci vazby byl Jindřich Drbohlav souzen 12. září 1952 a po odročení byl 18. září 1952 odsouzen za ohrožení jednotného hospodářského plánu rozsudkem soudu v Železném Brodě na 8 měsíců odnětí svobody nepodmíněně, pokutě 80 000 Kč, v případě nedobytnosti k náhradnímu trestu odnětí svobody na dobu 6 měsíců a zveřejnění rozsudku. Předsedou soudu byl A. Horáček, soudci Alois Musílek a František Podobský. Soud došel k závěru, že obviněný jest vinen: „(...) že dne 12. srpna 1952 odevzdal do skladu Hospodářského družstva 14 q centů žita, které bylo z části napadeno pilousem a z části znečištěno prachem, hlínou a drobnými kaménky, že tedy z nedbalosti ztěžoval provoz lidového družstva tím, že porušil povinnost svého zaměstnání, přičemž činem tím bylo ztěžováno provádění jednotného hospodářského plánu v úseku zemědělství. (...)“

Proti rozsudku se odvolal nejen obviněný, ale i prokurátor Dr. E. Wolf. Jindřich Drbohlav mimo jiné ve svém odvolání uvedl: „(...) Jest pravdou, že jsem měl hospodářství dobře vybaveno po strojové stránce, to mně však přeci není možno přičítati k tíži. Snažil jsem se hospodařit co nejlépe a všechny peníze, pokud jsem je nezbytně nepotřeboval k úhradě existenčních nákladů naší rodiny, jsem ukládal do hospodářství, poněvadž jsem věděl, že hlavně strojové vybavení ušetří práci. Šetřil jsem na rodině a na vybavení domácnosti. Kdybych vše spotřeboval pro sebe, nemohl bych být pokládán za vesnického boháče, za jakého mě neprávem měl soud. Všech věcí, pro které jsem dnes označován za vesnického boháče, jsem nabyl prací svých rukou a rukou své rodiny. (...) Moje pozemky jsou zařazeny do 2., 3. a 4. jakostní třídy. Stejné pozemky mají i ostatní hospodáři v naší vsi. (…) Výsledky hospodaření, více než na bonitě pozemků, jsou závislé na práci a lásce k půdě. A toto u mne bylo, a proto i výsledky byly dobré.“

Odvolací řízení se konalo 21. října 1952 v Liberci. Za řízení předsedkyně senátu JUDr. Dosoudilové soudili soudce Rudolf Nosek a dělníci Fr. Wolf a Václav Fabián. Po vyslechnutí svědků a přečtení zprávy o pověsti obžalovaného a přípisu členů JZD v Žernově, které předložil obhájce, vyhlásil předseda senátu usnesení, jímž řízení bude doplněno prošetřením pověsti obžalovaného a odkládá se na 4. Listopadu 1952 na 10. hodinu.

30. října došel na soud v Liberci dopis: (kráceno)

„Občané obce Žernova, okres Semily, rozhodli se na schůzi JZD dne 28. října t. r. obrátiti se ještě jednou na Krajský soud v Liberci se žádostí, aby případ Jindřicha Drbohlava, ze Sýkořic čp. 21, obec Žernov nebyl posuzován jako sabotáž, ale jako nedbalost, jak již byl jeho trestný čin klasifikován při přelíčení u Okresního soudu v Železném Brodě. Věříme, že naše lidové soudnictví dovede trestati spravedlivě a že takový poklesek, jediný v životě Jindřicha Drbohlava, posoudí opravdu mírně. Utvrdí tak nejen v obžalovaném, ale i ve všech občanech, kteří jeho případ znají, víru v naše nové, lidové soudnictví, dá mu možnost se zapojiti do budování nové socialistické vlasti a ukáže tak jasně rozdíl mezi soudnictvím dříve a nyní.“

Dopis podepsalo přes padesát občanů a byla to událost tak neobvyklá, že soud si prostřednictvím soudruha Jaroslava Zubíka, řídícího kancelářského oddělení, vyžádal zaslání zprávy o přešetření poměrů v obci Žernov. Rozsudkem odvolacího soudu v Liberci ze 4. listopadu 1952 byl Jindřich Drbohlav odsouzen na jeden rok odnětí svobody, k peněžitému trestu 10 000 Kč, v případě nedobytnosti k trestu odnětí svobody na dobu dvou měsíců, bylo nařízeno zveřejnění rozsudku a vysloveno to nejdůležitější, že celé jmění obviněného propadá ve prospěch státu. Rodina byla odsunuta měsíc po uvěznění Jindřicha Drbohlava. Manželku, která se zhroutila, a dvě starší děti naložili na nákladní auto a s tím, co se s nimi vešlo na korbu, odvezli. Protože neřekli kam, nejmladšího šestiletého syna odvedla sousedka Drbohlavových k příbuzným do Rovenska p. Tr.

Posílení víry občanů ze Žernova v nové lidové soudnictví nebylo důležité a odvolací soud Jindřichu Drbohlavovi ještě čtyři měsíce přidal. Dle rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 4. května 1953 bylo odsouzenému odpuštěno placení 10 000 Kč a zbytek trestu odnětí svobody. Na ztrátu majetku se amnestie nevztahovala, ale protože polovina domku, ze kterého byla rodina vystěhována, byla majetkem paní Drbohlavové, státu nepropadla. 4. srpna 1954 dostal Jindřich Drbohlav na vědomí, že bylo vyhověno žádosti JZD Žernov o jeho nastěhování zpět do rodné obce, a tak rok po jeho propuštění z vězení vyhnanství rodiny skončilo.

Proti jiným sedláckým rodinám měli Drbohlavovi štěstí. Z pole, kam jednoho dle vlastních slov krásného srpnového rána roku 1952 odešel pracovat, se vrátil Jindřich Drbohlav s manželkou a dětmi do vykradeného domova skoro přesně po dvou letech a stal se členem Jednotného zemědělského družstva v Žernově.

Kniha Peklo v ráji je v současné době, bohužel, k dispozici pouze v knihovnách v Jablonci nad Nisou, Liberci, Semilech a Turnově. O jejím dotisku, ač by si to jistě zasloužila, autor zatím neuvažuje. V současné době ale chystá k vydání další dílo, a to knihu o historii mlékárny v Rovensku pod Troskami. Pokud byste o ni v budoucnu měli zájem, případně vás zajímaly nějaké informace o publikační činnosti Miroslava Havelky, můžete jej kontaktovat na e-mailu: solidus.m@atlas.cz

Připravila Šárka Gorgoňová