Druhým, výrazně přeceněným „problémem“ se stala takzvaná „dvojí kvalita“ potravin, masivně podporovaná doslova marketingovými projevy řady osobností poukazujících na diskriminaci a klamání spotřebitelů v zemích střední a východní Evropy. I když problém jisté racio má (ve stejném obalu by logicky měl být výrobek stejného složení, což někdy není), není to problém fatální a hlavně téměř nezajímá spotřebitele na západě Evropy. Opětně je třeba zopakovat, že v zemích EU-15 je podstatně těsnější vazba spotřebitele na výrobce potravin a větší lokální patriotismus, což problém „dvojí kvality“ téměř eliminuje. Složení výrobku si navíc může každý přečíst na jeho obalu a skutečné porušení zákonů by tak nastalo v případě, že deklarované složení s realitou nesouhlasí. Jenže to souhlasí. V zásadě jde o modelový filosofický problém – kdyby naši spotřebitelé více preferovali lokální (národní) potraviny, nemuseli by řešit rozdílné složení „nadnárodních“ potravin, jichž se „dvojí kvalita“ týká. Ne ale vždy. Jak je přitom již v naší zemi zvykem, kritika mířila především na obchodní řetězce, které ale potraviny opravdu nevyrábějí (snad kromě některých druhů pečiva), místo, aby se apelovalo na spotřebitele. To by však mohlo ubrat politické body, zatímco maloobchod je snadný terč. Jenže pokud si nepřestaneme lhát, těžko něco správně vyřešíme, nehledě na to, že před evropským potravinářstvím stojí zásadnější výzvy, než stejné obaly (což by byl mimochodem další akt unifikace, snížení identity a nárůstu byrokracie a nákladů), jako jsou rostoucí dovozy skutečně méně kvalitních potravin z mimoevropských teritorií, klesající konkurenceschopnost Evropy a nesmyslná inflace návrhů určujících spotřebiteli, co má jíst. Ačkoli plošný recept neexistuje, protože všichni jsme jedineční svou imunitní a genetickou výbavou.
Za produkt ingerence státu lze také označit záměr ministerstva zemědělství vytvořit propagační fondy na podporu výroby a odbytu českých potravin nebo českého dřeva. Tady je ale situace složitější – různé marketingové fondy na propagaci čehokoli jsou skutečně běžně využívaným nástrojem všude na světě, „česká cesta“ ale spočívá v tom., že příspěvek podnikatelů do nich má být povinný. Normální ale je, že se takové iniciativy vytváří zdola dobrovolným rozhodnutím těch, kteří chtějí něco propagovat a dobrovolným uvolněním příslušných finančních prostředků. Tedy: Záměr vytvořit fondy v ČR je obecně správný, provedení ale poněkud socialistické.
To samé se týká i pomoci malým obcím, především (ale nejen) v přežití malých vesnických prodejen potravin. K tomu lze jen podotknout, že je poněkud pokrytecké pomáhat někomu nebo něčemu, co jsem svou vlastní aktivitou zabil nebo paralyzoval. Je to totiž stávající vláda, a to průřezově napříč všemi resorty, která život v malých obcích svou administrativou zničila, nebo jej výrazně ztížila. Infrastruktura malých obcí nicméně skutečně potřebuje nějakou oživující injekci. Primární řešení je ale ve změně zákona o rozpočtovém určení daní tak, aby nejmenší obce získávaly při přerozdělování peněz vyšší podíl. Tedy v posilování decentralizace, ne v rostoucích kompetencích centrálních orgánů, které milostivě přidělí tam či onam nějaké peníze a zvýší tak závislost obcí a občanů na státu. Ze spektra zatím diskutovaných řešení se zdají být jedinou racionální cestou daňové a podnikatelské pobídky pro ty, kteří chtějí v obcích zahájit a provozovat nějaké služby. Peněz na to je dost, soudě podle míry pobídek a úlev, které jsou dnes primárně směrovány na zahraniční investory. Na venkově a v obcích by také zůstávalo více peněz, kdyby byly při čerpání podpor zvýhodněny firmy a lidé přímo z místa, jehož se podpora týká, což je věcí nastavení podmínek dotací.
Relativně pozitivní zprávou je rozšíření takzvané „zelené nafty“ (možnost uplatnit vratku spotřební daně za naftu spotřebovávanou v zemědělství) také na živočišnou výrobu. To dosud nebylo možné, takže chovatelé hospodářských zvířat byli znevýhodněni, ačkoli právě podpora živočišné produkce je důležitější, než pěstování hospodářských plodin. Přestože jde také o nástroj zatěžující podnikatele další byrokracií, došlo tím alespoň k narovnání podmínek uvnitř sektoru a jakkoli se může zdát „zelená nafta“ zbytečná, je třeba říci, že se tato forma dotace používá ve všech zemích EU.
I díky volebnímu sněmu ANO se začalo opět hovořit o redukci počtu poslanců, senátorů nebo také ministerstev. Počty zákonodárců jsou věcí ústavních odborníků, a ponechávám je proto bez komentáře. Počty ministerstev jsou pak věcí kompetenčního zákona, a protože se často mluví o sloučení ministerstev zemědělství (MZe), životního prostředí (MŽP) a místního rozvoje (MMR), k tomu bych pár vět uvedl. I když je sloučení jistě možné, v podmínkách ČR by to asi dobře nedopadlo, neboť existence jen MŽP by v praxi znamenalo nepřiměřenou ochranu krajiny (viz zmiňovaná novela zákona), existence jen MZe by naopak znamenala její nadměrnou devastaci. Je proto praktické, aby raději zůstala obě ministerstva odděleně. Pokud se týká MMR, tam by zřejmě důvody ke sloučení existovaly, jenže MMR si v minulosti vylobovalo pozici koordinátora veškerých evropských dotací, takže jej zrušit v praxi nejde, a pokud ano, tak nejdřív po roce 2020. Jinými slovy, všechny snahy o redukci zákonodárců i resortů jsou především předvolebním populismem, což se týká i „dvojí kvality“ potravin.
Petr Havel