„Že naši předci půdu nikdy neprodávali, i když měli třeba velkou finanční tíseň a dluhy, jsem od rodičů dobře věděl. Ačkoliv se svobodné doby ani jeden z nich nedožil, vždy mi kladli na srdce, abych to ani já nedopustil. Jsem rád, že jsem to dodržel, a že tu s manželkou zanecháme zvelebené hospodářství dalším generacím,“ říká Jaroslav Plevka.

V roce 1991, kdy zemědělští inženýři Plevkovi, oba zootechnici, zažádali o restituce s cílem věnovat se tu sedlačině, byl však statek spíše zbořeništěm. JZD zde po celou dobu minulého režimu mělo ustájený dobytek a stav hospodářských budov socialistickému zacházení zcela odpovídal. „V podstatě dalších dvacet let jsme jen budovali a budovali,“ vysvětluje hospodář.

Ale nejen to. K navráceným třiceti hektarům, na kterých před kolektivizací hospodařil tatínek pana Plevky, se jim záhy podařilo pronajmout dalších dvacet a v roce 1996 pak 200 hektarů, náležejících k zámeckému panství v Dubu. Manželé nikdy nelitovali peněz vydaných na nákup půdy a vzhledem k jejím současným cenám jsou za to rádi. I díky jejich prozíravosti činí dnes výměra vlastních pozemků 150 hektarů z celkových 370 obhospodařovaných, o které se z větší části stará již syn Plevkových Václav. „Velkou výhodou byly dvě proběhlé pozemkové úpravy v katastrech, kde hospodaříme. Díky nim došlo ke scelení pozemků a my teď nemáme menší půdní bloky než desetihektarové,“ informuje pan Plevka.

Jakožto zkušení zootechnici se Plevkovi nevyhýbali ani živočišné výrobě. V prvních letech se zaměřili na šlechtitelský chov prasat, poté se věnovali chovu ovcí plemene suffolk o počtu téměř dvou set bahnic. Menší stádo ovcí mají dodnes a syn Václav se zabývá kromě rostlinné výroby i výkrmem býků. Srdeční záležitostí, a to hlavně pro paní domu, jsou však již řadu let koně. První chladnokrevné krasavce si Plevkovi pořídili z vyhlášeného netolického chovu, který má dlouhou historii, a traduje se, že na jednom z netolických tažných koní prý jezdil již Jan Žižka. Následovali i teplokrevníci, dnes se na pastvinách u statku v Koječíně pasou celkem tři, z toho jeden shagya arab, využívaní manželi Plevkovými na akcích Selské jízdy, kterých se snaží účastnit co nejhojněji.

„Potvrdilo se, že být součástí této organizace je pro nás to pravé. Dnes všichni mluví o významu půdy, o vlastnictví a pak ji bez mrknutí oka prodají kdejakému spekulantovi. A co až dojde k bůhví kolikáté transformaci družstev, v čích rukách se půda ocitne? Mezi kolegy sedláky si ale můžu být jistý, že to nejsou jen prázdná, líbivá slova a že lásku k rodné hroudě mají zakořeněnou stejně silně jako my,“ říká Jaroslav Plevka.

Šárka Gorgoňová, mediální oddělení ASZ ČR