Ministr životního prostředí dle svého slibu odstartoval program „Dešťovka“, jehož cílem je „motivovat občany k efektivnímu a udržitelnému hospodaření s vodou v domácnostech“. Dotace ve výši poloviny nákladů mohou lidé využít například k nákupu nádrží na dešťovou vodu nebo na pořízení systémů na splachování záchodu využívající již jednou použitou vodu z umyvadla nebo pračky. Program „Dešťovka“, upřímně řečeno, není nic proti ničemu, ale zaslouží si pár vět komentáře. V první řadě, že v ČR se s vodou na poměry vyspělých zemí šetří docela nadstandardně, průměrná spotřeba vody na osobu a den v domácnostech činí necelých 90 litrů, zatímco v EU je to dvojnásobek a například v USA trojnásobek. Šetření nebo „udržitelné hospodaření s vodou v domácnostech“ je tak již v současné době u nás na hranici únosnosti v zemích považovaných za vyspělé. To nejdůležitější ale je, že nakládání s vodou v domácnostech není ani zdaleka hlavní problém ČR - tím je neschopnost krajiny zadržovat vodu, což souvisí se zemědělským hospodařením a obecně hospodařením v krajině, včetně pokračujících záborů kvalitní půdy, a to samozřejmě „Dešťovka“ neřeší. Jinými slovy, jde o - slovy Realistů - méně významnou proměnnou, která demonstruje dnes velmi převažující přístup k řešení problémů - řešíme nepodstatné, a podstata uniká. Největším kladem „Dešťovky“ je tak asi apel na to, aby si lidé význam vody, i té dešťové, více uvědomovali.

Systémovějším řešením je naproti tomu cílené zarybňování našich vodních toků u nás původními druhy, jako je pstruh potoční. To se děje již sedmým rokem prostřednictvím projektu „Cesta pstruha“, jehož tváří je rybář Jakub Vágner a donátorem Nadační fond Veolia. Další zhruba tunu dospělých pstruhů vypustil Vágner tento týden u Zlína do tamní řeky Dřevnice spolu se žáky základních škol a naše řeky tak již obohatilo zhruba 13 tun těchto ryb, které by v nich bez tohoto projektu už vůbec nebyly. Důležitá je přitom také osvěta mezi nejmladší generací - vypouštění je vždy spojeno s přednáškou pro děti, které Vágnera doslova hltají - a to je hlavní předpoklad, aby si z takových akcí a slov odnesly něco do svého života. Jen vypouštění ale nestačí - podle Vágnera je třeba chránit alespoň vybrané úseky řek celoročně a rybaření na těchto úsecích podřídit principu „chyť a pust“, tedy fakticky omezit komerční rybolov a umožnit regulovaný sportovní rybolov - což ovšem v médiích nezaznělo. Je to ale cesta, jak skutečně zvyšovat druhovou pestrost ryb v našich řekách a jak se také vracet ke kořenům, identitě krajiny a řek, a tím obnovovat a posilovat národní bohatství.

Dva významné signály přišly také z evropské scény, a je tak vhodné se o nich zmínit, protože to naše média obvykle nesledují. První z nich je krok Itálie, která oznámila zavedení národního systému povinného označování původu mléka a mléčných výrobků. To lze sice na jednu stranu hodnotit jako možnou netarifní překážku obchodu s mlékem, na straně druhé je to ale možnost pro spotřebitele získat informace, odkud skutečně pochází surovina pro výrobek, který si chce koupit. V současné době je povinnost uvádět zemi původu pro všechny země EU u všech druhů masa, ovoce, zeleniny a vajec, u mléka ale tato povinnost stanovena není, a například naše země jí neuplatňuje a zatím jí uplatňovat nehodlá. To ovšem nahrává zase velkým mlékárenským producentům, kteří si mohou dokoupit mléko ze zahraničí a výrobek z něj vydávat za český (nebo moravský). Krok Itálie je tak fakticky posílením identity národní produkce, což je v zásadě správné.

Druhým, a o poznání kontroverznějším signálem z Evropy je zahájení veřejné konzultace (potrvá do 7. července letošního roku) týkající se spotřební daně na alkohol a alkoholické nápoje. Deklarovaným cílem má být „podpora malých producentů alkoholu a omezení prodejů padělaného alkoholu“, s čímž má naše země díky kauze metanol své nemalé zkušenosti. Ve skutečnosti se ale připravuje další, tentokrát evropská byrokracie (tu naší máme už tak dost velkou) spojenou s označováním výrobků - v tomto případě alkoholických nápojů. Výsledkem procesu má být totiž nejprve dobrovolné, ale posléze povinné označování alkoholických nápojů výživovými údaji či energetickými hodnotami, které jsou již dnes povinně na potravinách, ne ale na alkoholu. Pravda je, že v případě alkoholu by to asi bylo důležitější, ale dešifrovat údaje typu „obsah sacharidů, z toho cukrů“ představují i dnes pro spotřebitele nepříliš srozumitelná sdělení. A pokud se týká energetických hodnot, ty je sice možné na obalech výrobků zveřejňovat, ale je to jen bohužel jedna strana rovnice. Tou druhou je výdej energie, který je u každého jedince jiný, a individuální hodnoty samozřejmě nemohou výrobci znát. Kdo se více hýbe, může tak bez problémů konzumovat potraviny i nápoje s vyšší energetickou hodnotou, a ve výsledku na tom bude lépe než ten, který si sice vybírá nízkoenergetickou stravu, ale prosedí celý den třeba u počítače…

Petr Havel