To vše navzdory skutečnosti, že EK preferuje především jiný typ a jinou filosofii podniků, což samozřejmě nutně nemusí být rodinné farmy, ale obecně menší, malé a mikrozemědělské podniky. A také podniky hospodařící v režimu ekologického zemědělství, přičemž samo MZe již deklarovalo závazek navýšit plochy ekologického zemědělství v ČR ze stávajících zhruba 15 na výsledných 22 procent na konci budoucího programového období Společné zemědělské politiky EU (SZP). I proto jsou důležité parametry dotačních titulů a podmínek pro jejich plnění, a to zdaleka nejen v rámci jednotlivých opatření „dobrého zemědělského a environmentálního stavu“ (DZES). Naše příroda zlepšení kvality půdy, zdrojů vody, snížení rizik eroze či pestřejší rozčlenění prostřednictvím krajinných prvků potřebuje.
Tímto směrem také míří množství připomínek nevládních organizací, včetně Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR), a při čtení poslední verze Strategického dokumentu z června letošního roku to dokonce může na první pohled vypadat, že je MZe akceptovalo. Drobných změn v dokumentu je relativně dost, ať již je to navýšení podpor na zahájení činnosti mladých zemědělců (58 000 eur, resp. 78 000 eur se zpracováním produkce), navýšení investic do zemědělských podniků, možnost pastvy v krajinotvorných sadech, program druhově bohaté pokrytí půdy, zohlednění podpory chovu skotu v rámci podpory trvalých travních porostů, doplnění podmínek podpory pro trvalé kultury a především změna parametrů v DZES 8 týkající se střídání plodin včetně podpory kukuřice a řepky. Nutno ovšem konstatovat, že jde především o změny nepodstatné, lidově řečeno kosmetické, které pojetí zemědělství v podání stávajícího vedení MZe nijak nenarušují a jež v zásadě vychází z přání a v mnohém jistě i ze „zadání“ ze strany velkých, ale především průmyslově a jednoznačně produkčně zaměřených zemědělských podniků právnických osob.
Toto pojetí však není v souladu, ba dokonce je v řadě oblastí ve velkém rozporu s cíli Green Deal (Zelená dohoda), což by nakonec ještě nebyl tak velký problém, neboť řada vizí Green Deal je obtížně realizovatelná, minimálně v plánovaném časovém horizontu, a vymezit se vůči nadměrně regulatorním a bez znalostí zemědělské praxe často laickým představám o procesech v přírodě a krajině, má svou důležitost. Ani aktualizované pojetí Strategického dokumentu ale není v souladu s vývojem společnosti, nereaguje na tlak veřejného mínění a v praxi jde tak „hlavou proti zdi“, kterou není fakticky možné prorazit. Je přitom zřejmé, že státy, které se novým zadáním a novým pohledům na odůvodnění zemědělských dotací dostatečně a včas nepřizpůsobí, na takovém svém přístupu prodělají, a to i finančně, i když se na první pohled zdá, že uhrát co nejvíce peněz na zemědělskou produkci je „vítězství“. Problém totiž je, na jakou produkci, v jaké struktuře podniků a jak produkci skloubit s veřejným zájmem, což je sice částečně politická objednávka, ale v nemalé míře i nutnost nepřetěžovat životní prostředí, a to nejen zemědělskými aktivitami. Je přitom vhodné připomenout, že jiné oblasti, jako je odpadové nebo vodní hospodářství, automobilový průmysl a zejména energetika procházejí mnohem zásadnější „transformací“, než je tomu v zemědělství, a to i na úrovni EU.
Bylo by proto žádoucí, aby tyto trendy respektoval i Strategický dokument, který má transformaci evropského zemědělství do našich podmínek aplikovat. To se však neděje, jak kromě ASZ ČR konstatuje i Svaz ekologických zemědělců PRO-BIO, podle kterého je zatím plánovaný objem financí pro ekologické zemědělství zcela nedostatečný, a to jak v programech týkajících se trvalých travních porostů, tak programech týkajících se orné půdy. Stejně tak jsou finančně „hozeny přes palubu“ ANC (znevýhodněné, obvykle horské a podhorské) oblasti, což v praxi znamená maximálně možnou koncentraci dotací na oblasti produkční, a v nich především na větší zemědělské podniky. MZe přitom avizuje, že ANC oblasti (ale také investice, věda nebo výzkum) by na tom mohly být lépe, pokud by se zvýšilo plánované kofinancování druhého Pilíře na 60 až 70 procent. To je ovšem jednak alibismus a také jisté finanční vydírání, neboť při stavu státní pokladny nadměrně vyluxované pandemií koronaviru nelze dorovnávání evropských peněz z národních zdrojů v tak vysokém procentuálním objemu očekávat. Pravděpodobná je tak zatím plánovaná varianta 40 procent, a i to může být za jistých okolností úspěch. Vysoce pravděpodobné verzi, že „nebudou peníze na kofinancování“, tak lze preventivně čelit pouze jiným způsobem rozdělení plánovaných dotací, a ano - v neprospěch větších podniků a produkčních oblastí. Je ale jasné, že tento způsob realokace finančních prostředků způsobí menší škody, než momentálně navrhovaná, byť ne ještě zcela definitivní struktura podpor. Jak ANC oblasti, tak biozemědělci, rodinné farmy a obecně menší hospodářství sice nereprezentují většinu zemědělské produkce v ČR (nicméně podíl těchto subjektů stále stoupá), reprezentují ale drtivou většinu zemědělských subjektů jako takových, a tedy i rozvoj venkova, podíl na zaměstnanosti, konkrétní péči o konkrétní lokality a hlavní „lidskou masu“ našeho zemědělství.
Kromě toho chybí v aktuální verzi Strategického dokumentu řešení zcela systémových problémů, jako je propojenost zemědělských podniků nebo souběh ekologického a konvenčního zemědělství. V obou případech se tak dokument dostane dříve či později také do konfliktu s pojetím podpor a vizí ze strany EK, což zakládá riziko dalších modifikací v současné době navrhovaných řešení po připomínkách EK, a to zase poskytuje časově zbytečně omezený prostor pro přípravu českých zemědělců na nové podmínky a nové povinnosti, s jejichž plněním budou dotační programy svázány. A to není dobrá zpráva pro žádné zemědělce v naší zemi, ani pro ty prvoplánově produkční.
Petr Havel
