Nejde nám totiž o nic jiného, než o úpravu obchodní strategie směrem k přímému prodeji založenému na stabilních lokálních vztazích. Jsme svědky změn například v oblasti zadávání veřejných zakázek, kde se také více hledí na lokálnost (princip bonifikace lokálnosti) a zodpovědné zadávání zakázek. Náš přístup je analogický. I často zmiňovaná strategie Farm2Fork je o zkracování vzdálenosti produkce potravin a jejich spotřeby, naše strategie by se dala s trochou nadsázky nazvat Forest2Home.

Aleš Erber píše, že by od politiků očekával popis toho, kde vidí chyby v lesnicko-dřevařském sektoru. Z mého pohledu zásadní chyba tohoto sektoru spočívá v tom, že vlastně neexistuje. Alespoň tedy z pohledu státní politiky. Ke státním lesům se politické reprezentace dlouhodobě chovají jako k něčemu trpěnému, něčemu, čeho se rádi, až přijde čas, se zajímavým ziskem zbaví. Lesnická politika České republiky a zejména vlastnická politika právě u státních lesů dlouhodobě postrádá jakoukoliv hmatatelnou vizi. Totéž platí i o přístupu k dřevozpracujícímu průmyslu. Neexistuje ani ucelená politika podpory výzkumu využití dřeva jako udržitelné suroviny. To jsou věci, které se musí změnit, a řekněme si narovinu, že je to nepředstavitelné množství práce, které je před námi.

Je nutné také říct, že načrtnutá změna obchodní politiky státních lesů rozhodně není samospásná a v rámci nezbytných změn není ani klíčovým opatřením. Prvním krokem musí být vyjasnění, kdo vlastně za dřevozpracující průmysl odpovídá. Jestli je to ministerstvo průmyslu a obchodu, které má v gesci průmysl jako takový a mohlo by jej uchopit koncepčně v rámci komplexní národohospodářské strategie, nebo ministerstvo zemědělství, které má v gesci lesní hospodářství a mohlo by jej integrovat právě do lesnicko-dřevařského komplexu. Pak můžeme začít řešit podporu výzkumu, odstraňování bariér ve větším využití dřeva (např. revizí požárních směrnic ve stavebnictví), podporovat diverzifikaci činnosti vlastníků lesa vč. státních lesů nebo zvýšit uplatnění dřeva ve veřejných zakázkách.

Zcela souhlasím s tím, že stát ve vztahu ke svému majetku musí postupovat s péčí řádného hospodáře. Je to právě současná situace s kůrovcovou kalamitou a jejími dopady, která nám krásně ilustruje, co se stane, když se stát jako odpovědný hospodář nechová. Nemusíme chodit moc do minulosti – tunelování prostředků státních lesů do rozpočtu, ignorování a do značné míry rozšíření kůrovcové kalamity, na které poukázala jak kontrola České inspekce životního prostředí i Nejvyššího kontrolního úřadu, nebo úlitba těžařům, která sestřelila trh se dřevem a státnímu podniku způsobila několikamiliardovou škodu. To všechno (a mnohé další) jsou kroky, které vedly k současným problémům. Na počátku všeho byl stát, který zapomněl na péči řádného hospodáře.

A právě tohle je nezbytné změnit, pokud chceme udržitelné lesnictví a smysluplné využití dřeva jako obnovitelné suroviny. Stát se musí začít chovat konečně jako řádný hospodář a začít využívat svůj majetek k realizaci smysluplné politiky. Politiky, která přinese nejen krátkodobý finanční užitek státní pokladně a spřízněným šíbrům, ale dlouhodobě stabilní a udržitelné prostředí pro vlastníky lesů, zpracovatele, ale i koncové spotřebitele.

Autor: Radek Holomčík

Zdroj: Ekolist.cz