Ráno vajíčka na cibulce, k obědu vepřový řízek a k večeři smažený sýr? »Šmačnego!« jak se polsky řekne dobrou chuť. Statistika dovozů potravin a zemědělských surovin do Česka připomíná monotónní refrén písničky v polštině. Maso, ovoce, zelenina, dokonce i cukrovinky v obchodech nesou totiž až příliš často označení made in Poland.

Od vstupu do Evropské unie roste polský export potravin zhruba o pětinu ročně a Česko je hned po Německu druhým největším odbytištěm, pochvaluje si polské Ministerstvo zemědělství a rozvoje venkova. Tento fenomén exportu neunikl Výzkumnému ústavu zemědělské ekonomiky v Praze. Jeho zaměstnanci spočítali, že z desítky států, které v roce 2004 vstoupily do EU, profituje na členství z pohledu exportu Polsko nejvíce. Z čistého dovozce potravin se stal jejich významným exportérem.

Česká republika naopak z exportního hlediska vstupem do Unie tratila ze zmíněné desítky nejvíce. Tuzemský schodek agrárního obchodu se po vstupním roce 2004 nejen nesnížil, ale dále se prohlubuje o dalších pět až deset miliard korun ročně (viz graf na str. 56).

Méně produktivní, ale levnější Pozoruhodná exportní výkonnost našich severních sousedů paradoxně nekoresponduje s výsledky dosaženými na polích a ve stájích. Polsko za Českem zaostává jak ve výnosech plodin, tak v užitkovosti zvířat. Poláci loni z každého hektaru sklidili 3,28 tuny obilí, zatímco čeští farmáři 4,54 tuny, jak vyplývá z údajů Ministerstva zemědělství ČR. Stejný pramen uvádí celkově slabší dojivost polských stračen, která tam na rok a na kus představovala v průměru 6664 kilogramů mléka oproti 7155 kilogramům v Česku. Přesto jsou méně produktivní Poláci silnými konkurenty. Pracují totiž s nižšími náklady.

Velkoobchodní cena kuřat v Polsku byla letos začátkem února 128,3 eura za sto kilogramů drůbežího masa, zatímco v Česku dosáhla 202,79 eura, uvádí Státní zemědělský intervenční fond (SZIF) s odvoláním na Evropskou komisi. Stejné je to s vepřovým či hovězím masem. Jak je možné, že se jim daří pracovat levněji?

Nechají duši na poli »Polský úspěch je tvrdě vydřený rukodělnou prací tamních farmářů,« tvrdí Jan Vašák z České zemědělské univerzity v Praze. Levná polská produkce údajně vyplývá z charakteru tamních rodinných farem.

Farmáři mají sice málo půdy, ale dost lidí ochotných na ní pracovat za málo peněz. Průměrná výměra polské farmy tak činí necelých osm hektarů, zatímco v Česku je to 150 hektarů. »Na relativně malých polích hospodaří celá rodina a musí z něj získat co největší tržby, aby se uživila. Proto se věnují pěstování zeleniny, bobulového ovoce a okrasným rostlinám, kde je na jednu stranu největší přidaná hodnota, nicméně také nejvíc lidské práce,« vysvětluje Vašák. Není divu, že Polsko tuzemský trh zaplavuje levným zelím, mrkví nebo cibulí…

»Na farmě s malou výměrou půdy lze navíc dobře produkovat maso a mléko,« dodává Vašák. Poláci mají krmivo levné, protože si ho dokážou svépomocí levně vyrobit, nebo si ho levně koupí od sousedů.

Češi se věnují obilí, kde je nízký podíl lidské práce, nicméně zároveň nízké tržby z hektaru. Levně se dá obilí pěstovat jen velkovýrobně, což si Poláci na svých políčkách dovolit nemohou. Specialitou je zejména pšenice, tu však lze vyvážet, jen když přijde dobrá sezóna. A to znamená příznivé počasí u nás a neúroda v okolních státech.

Loni to vyšlo. Za vývoz sklizně z minulého roku by podle odhadu Ministerstva zemědělství měli čeští farmáři utržit takřka půldruhé miliardy korun. Potíž tkví v tom, že doma zrno chybí, což zvyšuje cenu mouky a pečiva. Tím se zvedá cena krmiv, a ta se zase promítá do nákladů na maso a mléko. Proto je české vepřové ve srovnání se zahraničím drahé.

Koně? Jen závodní »Zapomeňte na silnice s koňskými a kravskými potahy a chátrající vesnická stavení. Koně jsme viděli jen čtyři, a to závodní,« prohlašují Jan Votava a Jaroslav Bačina z Asociace soukromých zemědělců, kteří byli nedávno v Polsku zkoumat, jak se na půdě vydělává. Vesnice jsou prý opravené a fasády vypadají lépe než ve městě. Rozdílů mezi polským a českým zemědělcem se najde více. Votava s Bačinou uvádějí, že polští farmáři - většinou samozásobitelé - prodávají přebytky buď na trhu, nebo prostřednictvím hospodářských družstev. Za sebe a členy rodiny odvádějí státu jen symbolické daně ve výši 60 zlotých (420 Kč) na osobu měsíčně jako platbu za zdravotní a sociální zabezpečení. Jiné daně neplatí.

Státu tím odpadá starost za případnou podporu v nezaměstnanosti, naproti tomu polští farmáři nemusejí vést žádné účetnictví ani evidenci. Tak žije přibližně devět milionů polských zemědělců a jejich rodinných příslušníků. Vedle toho existují i větší farmy s výměrou kolem 50 hektarů. Jsou to moderní hospodářství specializovaná na produkci zeleniny ve sklenících a zavlažovaných sadech. Sdružily se do odbytových organizací, mají společné moderní sklady a posklizňovou úpravu výpěstků a zisk se používá na splátky úvěrů. Obdobně řídí svůj odbyt rovněž producenti mléka.

Miliardová díra Polská vláda nicméně začala uvažovat o reformě současných pořádků. Nový pravicový polský kabinet, který se vlády ujal loni v listopadu po předčasných volbách, chce rolníkům sáhnout na jejich úlevy. Stát totiž vkládá v Polsku každý rok asi patnáct miliard zlotých (108 mld. Kč) do zemědělského fondu sociálního zabezpečení.

Sami zemědělci do něj platí jednotný příspěvek. Loni to bylo 258 zlotých (1900 Kč) za čtvrtletí nezávisle na rozloze půdy a zisku. Pojištěných zemědělců je v zemi asi 1,6 milionu. Tamní ekonomové považují fond za »posvátnou krávu« Polska a o zemědělství tvrdí, že je největší černou dírou ve státě.

»Základem změn bude, aby rolníci povinně vedli účetnictví, vykazovali příjmy a náklady, jako to činí ostatní obyvatelé,« poznamenává univerzitní profesorka Katarzyna Duczkowská-Malyszová. Ministr zemědělství a rozvoje vsi Marek Sawicki uvádí, že na reformě rolnického systému pojištění se už pracuje.

První etapou by měl být zákon, který by mohl začít platit od příštího roku. Ten zavede závislost poplatku zemědělce na velikosti hospodářství, přičemž ve druhé etapě by se výše poplatku měla odvíjet od zisku. Na reformu tak doplatí především nejbohatší hospodáři.

Reformu musí Polsko stihnout do roku 2009, kdy začne platit omezení Evropské unie na pomoc zemědělcům. Ročně tak bude moci být na jedno hospodářství uvolněno nejvýše 3000 eur, tedy zhruba 80 tisíc korun. Tamní rolníci jako jediná skupina obyvatel v zemi a jako jedni z mála zemědělců v Unii zatím neplatí daň z příjmu, přičemž tuto výhodu jim vyjednalo Polsko před vstupem.

Vysvětlovalo to snahou vyrovnat rozdíly mezi farmáři v Polsku a ve staré unijní patnáctce. Navíc polští zemědělci čerpají dotace přímo z Unie a ani z nich neodvádějí daň. Neochota k reformám se až dosud vysvětlovala obavou vlády z nepřízně voličů, protože rolníci tvoří v Polsku významnou část voličské základny.

Cukrátková velmoc Levných surovin v Polsku si dávno všimli zahraniční investoři, kteří tam přesouvají výrobu potravin. Nejnověji britský potravinářský koncern Cadbury Schweppes. Největší světový výrobce cukrovinek hodlá v Polsku investovat přes 250 milionů eur (6,3 miliardy korun) a zaměstnat kolem 750 lidí, jak napsal deník Rzeczpospolita. Cadbury už je vlastníkem polského producenta čokolád Wedel. Novou továrnu na sladkosti postaví v městečku Skarbimierz na jihozápadě země a zároveň rozšíří výrobu nedaleko Vratislavi, díky čemuž se po dokončení investice Polsko stane evropským výrobním centrem koncernu.

Lídr na světovém trhu se sladkostmi může podle deníku Rzeczpospolita počítat s investiční pobídkou kolem čtrnácti milionů zlotých (99 milionů korun). Kvůli vábení Cadbury země dokonce před několika týdny změnila kritéria přiznání veřejné pomoci zahraničním investorům.

Do potravinářství investovalo samo Polsko, aby splňovalo hygienické normy pro vývoz do EU. Konkrétně rok před vstupem do Unie vložili tamní potravináři do modernizace závodů 1,5 miliardy eur. Nyní musí investice splácet. A nejlépe ze všeho to jde vývozem. Přebalovali maso Jiný důvod, proč produkce z polských mlékáren a masokombinátů míří k nelibosti našich potravinářů do Česka, uvádí ministr zemědělství Petr Gandalovič: »Polsko v nás našlo náhradu za dočasně ztracený ruský trh. Za vším stojí konflikt s chybným značením polského masa, určeného na vývoz do Ruska,« připomíná Gandalovič rusko-polskou obchodní roztržku z listopadu 2005.

Zmrazení dovozu polského masa do Ruska odstartovaly nesrovnalosti v průvodní dokumentaci. Ruští veterináři zjistili, že vepřové maso s údajně polským původem pocházelo ve skutečnosti z Jižní Ameriky. V Polsku bylo pouze přebaleno a přelepeno etiketou deklarující polský původ. V pozadí konfliktu hrály hlavní roli spory o trasu ruského plynovodu do Německa, který měl vést přes polské území. Polská vláda si však kladla natolik neúnosné požadavky, že se Rusové rozhodli vést trasu raději Baltským mořem. A navíc zkomplikovali import polských potravin. Rusko dnes ochotně nakupuje potraviny po celém světě a závazky plní včas. Proč tam tedy nemíří české vepřové? »Rusům se zdá drahé,« přiznává Ministerstvo zemědělství v situační a výhledové zprávě. Ta uvádí, že náklady na vepřové jsou u nás nejen podstatně vyšší než v Polsku, ale vyrábíme ho dráže než řada vyspělejších států Unie. Dělat špičkově vepřové jako Dánsko, jeho největší unijní exportér, neumíme. Nedokážeme ho však dělat ani tak levně jako v Polsku.

Co jsou platné moderní technologie chovu, když je zemědělci umístili do přestárlých objektů? Průměrné stáří vepřínů přesahuje třicet let, upozorňuje ministerstvo. Sám ministr Gandalovič je však optimistou. Říká, že rusko-polský obchodní konflikt spěje k dohodě a to tlak polské konkurence na našem trhu oslabí.

Zachraňuje průmysl Současný deficit agrárního a potravinářského obchodu s Polskem nepovažuje ekonomka Markéta Šichtařová z Next Finance za žádnou tragédii. »Česko je průmyslový stát s vyspělým strojírenstvím, nemůže dělat všechno.

Potraviny navíc nepatří k výrobkům s vysokou přidanou hodnotou, proto je lépe si na ně vydělat vývozem sofistikovanějšího zboží,« říká. »Kdo chce obstát v tradičních komoditách, musí přijít se specialitami, anebo být v oboru špičkou,« připomíná Šichtařová. Její názor dokládají výsledky celkové obchodní výměny s Polskem včetně průmyslu. Tam se totiž karta obrací a v přebytku jsme my. Děje se tak hlavně zásluhou strojírenství a chemického průmyslu, jak vypovídají statistiky česko-polské obchodní komory.

České zemědělství je příliš malé na to, aby ovlivnilo evropský trh. Špičkově umíme pouze pivo, slad a chmel, které se po vstupu do Unie a pádu obchodních bariér prodávají lépe. Další plodiny se ke slovu dostanou jen sezónně. Zakázat dovoz nemůžeme, existuje volný trh.

Jediní, kdo si před vstupem do Unie pojistili ochranu před konkurencí, byli čeští pěstitelé brambor. Argumentovali tím, že polské brambory mají takzvanou kroužkovitost -nemoc, která by po zavlečení do ČR mohla ohrozit zdravotní stav našich polí. Unie na jejich argumenty přistoupila, proto k nám syrové brambory z Polska nejdou, jak potvrzuje předseda Svazu pěstitelů brambor František Novák. Na hotové výrobky z brambor se ovšem zákaz nevztahuje. Bramborových hranolků z Polska jsou tak v supermarketech plné mrazáky. »Jenže to už není věc pěstitelů,« krčí rameny Novák.

Zdroj: Ekonom

Nejčastěji dovážené potraviny z Polska

Drůbež 13 665,6 tuny (rok 2007)

Vejce 27 427 tun, v přepočtu 1,144 mld. kusů velikosti M (rok 2007)

Sýry, tvaroh 17 249 tun (leden až září 2007)

Vepřové maso 10 107 tun (leden až květen 2007)

Vepřové maso 25 802 tun (rok 2006)

Zelenina čerstvá 80 500 tun (rok 2006)

Zelenina zmrazená a konzervovaná 62 000 tun (rok 2006)

Ovoce čerstvé 32 500 tun (rok 2006)

Zdroj: SZIF, MZe ČR