V programovém prohlášení nové vlády, která bude spravovat naši zemi po čtyři roky, je jeden bod, ke kterému bych se rád vyjádřil. Vláda prohlašuje, že lesy jsou naše národní dědictví, ne továrny na dřevo, a pak uvádí, jak toho chce dosáhnout. Jednak to vzbuzuje dojem, že lesy továrnou na dřevo doteď byly, a jednak, a to hlavně, stále jen řešíme produkci dříví a držíme se rakouskouherské představy o lese jako zdroji obnovitelné suroviny a nezbytné podmínce rozvoje národního hospodářství.

Zkusme se podívat, co všechno by znamenalo přestat pohlížet na lesy jako na tu dřevovýrobu. I když žijeme v iluzi, že jde o továrnu, která jednak poskytuje výdělek většině obyvatel městečka, ale stará se i o jeho kulturní a sportovní vyžití. Jen tak mimochodem.

Aby bylo možné přestat pohlížet na lesy převážně jako na zdroj obnovitelné suroviny, je nezbytné změnit cíle lesního hospodářství. Hospodaření v lesích v souladu se zákonem o lesích vnímám jako soubor všech činností prováděných při péči o lesy, nikoli pouze jako zalesňování, těžbu dříví a jeho následný prodej. Už nyní nám zákon říká, že v lesích chceme také něco jiného než pouze pěstovat dřevo. Moc toho nedbáme.

Co pro nezbytnou změnu musíme udělat? Měli bychom konečně přestat pohlížet na ostatní užitky z lesů vedle produkce dříví jako na něco, co nic nestojí a máme na to všichni nárok. Není samozřejmost, že do lesů můžeme chodit, můžeme sbírat houby a borůvky, že nám lesy zadržují vodu, ovlivňují klima a jsou prostředím pro život řady různých živáčků či rostlinek a častokrát se v nich provádí bez náhrady vlastníkovi lesa myslivost.

Les není jen zdroj obnovitelné suroviny. Nebo neměl by být.

Jinými slovy měli bychom pro naplnění vládních slibů přestat pohlížet na lesnictví jako na běžnou ekonomickou činnost, která si na sebe musí vydělat sama, přitom poskytuje řadu služeb celé společnosti a ještě vytváří pro vlastníky lesů a další subjekty zisk.

Stále převážná většina zdrojů na péči o lesy pochází z produkce dříví a jeho následného prodeje. Proto se prvořadá pozornost věnuje oné produkci dříví a její co největší ekonomické efektivitě. Je to logické, ale bohužel to vede k oslabení či zhoršení těch dalších užitků.

Náklady na jejich naplnění se v období úspor škrtají jako první, pokud se nepodaří na tyto činnosti získat prostředky z nějakého dotačního programu. Plyne nám z toho, že lesy přestanou být továrnou na dřevo, až si stát uvědomí, že poskytují společnosti spoustu dalších služeb zcela bez náhrady. A ještě jsou vlastníci lesů trestáni daní z nemovitostí za to, že ty lesy vůbec vlastní.

Financování lesního hospodářství především z prodeje dříví je jedním problémem k řešení. V návaznosti na to musí společnost zastoupená státem deklarovat, co chce na hospodaření v lesích podporovat. Zda chce podporovat soukromý zájem vlastníků lesů na produkci dříví, nebo různé „celospolečenské“ funkce lesů pro všechny. Zatím různě dokonale podporuje především produkční funkci a na ty ostatní už tolik nezbývá, respektive napřed se musí naplnit požadavky na produkci a na to ostatní, až zbude. Pořád jsou ostatní funkce brány jako samozřejmost, která se vždy projeví při „řádném“ hospodaření.

V návaznosti na to, co vlastně stát od lesů chce a očekává a co je ochoten podporovat, je nezbytné změnit zákon o lesích. O tom se v poslední době stále častěji mluví. Obávám se, že to není téma na jedno volební období. Je otázkou, zda bude pouze novelizován současný zákon se všemi přešlapy plynoucími z jeho tehdejšího věcného záměru. Stávající zákon o lesích byl vytvořen v 90. letech minulého století právě pro zabezpečení oné obnovitelné suroviny a za největší ohrožení lesů pokládá nezodpovědné vlastníky lesů, kteří si vytěží svůj majetek. Ne že by tyto případy nebyly, je ale diskutabilní, zda význam tohoto jevu je tak velký, aby bylo nutné nařizovat všem vlastníkům a lesníkům, co mají dělat, jaké dřeviny a jakým způsobem pěstovat a kdy je možné je těžit, aniž by stát jakkoli intervenoval do jejich následného zpeněžení.

Prostě, vypěstovals, co jsme ti nařídili, a teď si to prodej, jak chceš! My ti s tím pomáhat nebudeme.

Celý zákon o lesích je vytvořen pro pravidla tzv. hospodářských lesů, kdy lesníci pěstují lesy především pro produkci dříví a pokud chtějí v lese podporovat něco jiného, je nutné změnit kategorii lesa na les ochranný nebo les zvláštního určení a zde pak hospodařit dle udělených výjimek ze zákona.

Ale dosud panuje stav, kdy úředníci, kteří mají lesy na starosti, častokrát nechtějí vlastníkovi vyhovět v žádosti o jiný účel péče o jejich vlastní lesy, tudíž ten ani nemůže požádat o potřebnou výjimku. Kdyby se do konce volebního období přihodilo, že příslušné orgány státu změní své skálopevné přesvědčení, že lesy máme proto, abychom měli dřevo, bylo by to záslužné.

Jen jestli jsou takového myšlenkového obratu schopni. Zatím vláda něco hlásá a příslušní naplňovatelé tohoto zadání dělají pravý opak. Uvědomělejší vlastníci lesů by se, v případě realizace této potřebné změny v činnosti správních orgánů, mohli v klidu věnovat naplňování různých funkcí lesů pro celou společnost namísto boje s úředním šimlem či obcházení zákona o lesích.

Změna je potřebná především ve vyvážení soukromého a veřejného zájmu na lesích, čili legislativně oddělit produkci jako zájem vlastníka od ostatních užitků z lesů, které jsou zájmem celé společnosti. Na základě formulace veřejného zájmu na lesích je potřeba vytvořit nový zákon o lesích, po němž se už dlouho volá. V návaznosti na tomto veřejném zájmu, jinak na veřejně prospěšných funkcích lesů, vytvořit systém podpory hospodaření v lesích.

Aby se to šetrnější a přírodě bližší a pro všechny přínosnější hospodaření konečně vyplácelo a z pohledu krátkodobé ekonomiky na tom nebylo hůře než smrkové plantáže i v nevhodných podmínkách. Čili je potřeba změnit lesnický ideál spočívající ve vypěstování co největšího množství silného, dlouhého a rovného dříví a současně řadu dalších dnes neotřesitelných zásad lesního hospodářství.

Autor: Dušan Utinek
Zdroj: Ekolist.cz