Jenže zisk a marže jsou dva úplně odlišné pojmy. A i když se zdá, že je osvěta v těchto pojmech úkol nesplnitelný a marný, je přece jen alespoň občas vhodné zmínit, jak to tedy doopravdy je, a ukázat rozdíly na nějakých modelových příkladech.
Hned na začátku je přitom třeba zdůraznit, že „marže je cenové rozpětí mezi cenou pořizovací a cenou prodejní“ (slovník cizích slov), zisk je částka nebo podíl na ceně, který zbude po odečtení všech nákladů, které jsou u zemědělců, potravinářů nebo obchodníků spojené s nakládáním s příslušným produktem („zisk je rozdíl mezi prodejní a nákupní cenou (tj. bez započítání provozních nákladů na pořízení ekonomického statku“ – wikipedie). Kromě toho platí, že do výpočtu marže nelze nikdy zahrnout jednu z cen s DPH a druhou bez DPH, jak se v českých obchodních podmínkách často chybně deklaruje.
Veřejnost se přitom obvykle dozvídá, že zemědělci dosahují ziskovosti v průměru několika procent, a to samé se dozvídá o ziskovosti výrobců potravin. U maloobchodu se ale mluví o vysokých, až několikasetprocentních maržích, s tím, že samotný prodej potravin přece nemůže tak moc zvyšovat cenu od potravináře, když obchodník zboží „jen prodá, a přitom k žádnému dalšímu zhodnocení už nedochází“.
Pokud bychom se ale podívali na předchozí články výrobního řetězce, například u chleba, což je modelová základní potravina, dospěli bychom k závěru, že při podobném přístupu jako k maloobchodním sítím („ono to vyroste“, „ono se to upeče“) bychom dospěli také k velmi vysokým rozdílům mezi cenou základních vstupů (adekvátně k ceně surovin, polotovarů a potravin dodávaných do maloobchodu). Tak například náklady na osivo vztažené k ceně potravinářské pšenice. Ty se pohybují kolem 2 500 korun na tunu, potravinářskou pšenici ale zemědělci prodávali (stav na konci srpna 2023 podle statistik SZIF) za 5 049 korun, tedy z pohledu nákladů na osivo se „ziskem“ více než 100 procent. Každý přitom samozřejmě ví (nebo by vědět měl), že než pšenice vyroste, musí zemědělec zaplatit také náklady na hnojiva, pohonné hmoty, mzdy nebo spotřebu energií. Pokud se pak týká mlynářů, pak ti nakupovali koncem srpna pšenici za uvedených 5 049 korun za tunu (tedy 5,05 koruny za kilogram), ale ve stejném období činila průměrná cena nejdražší hladké mouky 18,58 koruny, což je rozdíl oproti vstupní ceně pšenice více než 350 procent. Průměrná cena kilogramu nejprodávanějšího pšenično - žitného chleba pak byla počátkem září 44,36 koruny, což je opět rozdíl zhruba 150 procent oproti ceně dodávané mouky. Jinými slovy – rozdíl v cenách nakupovaných komodit nebo komponentů, které jsou k produkci (výrobě) určité komodity nebo potraviny zapotřebí, rozhodně nejsou v řádu jednotek procent, ale spíše desítek a stovek procent. Protože onen rozdíl prostě není zisk, ale právě výše zmiňovaná marže.
Je přitom zřejmé, že použitá statistická data lze rozporovat – cena za potravinářskou pšenici klesá, a v řadě případů má do ceny přes 5 000 korun za tunu hodně daleko. Také různé jiné typy chlebů stojí více, než něco přes 44 koruny. A jistě by se našly i další odchylky.
Podstatné ale je, že pokud chce někdo komentovat strukturu nákladů a zisky v řetězci výroby a prodeje cen potravin, měl by k tomu používat alespoň správné ekonomické pojmy. Pak by se totiž zjistilo, že jak zemědělci, tak potravináři, tak ale také obchodníci vytvářejí zisky v řádu jednotek procent, a často dokonce prodělávají (a to všechny články výrobně-obchodního řetězce). Není tak možné porovnávat jablka a hrušky – tedy marže ztotožňovat se zisky. Což je ovšem v naší zemi naprostým standardem, a také proto je obtížné se dopátrat, jak to s tou cenotvorbou ve skutečnosti je.
Petr Havel
