„Kde je hodně strukturovaný les a hodně dřevin, je to díky snižování stavů zvěře,“ popisuje správce lesů Božího Daru Karel Picura zkušenost, kterou načerpal napříč Evropou.

Tato zkušenost ho vedla k tomu, že v 90. letech přišel za starostou Božího Daru s návrhem změnit hospodaření v městských lesích.

Změna byla založená na pár jednoduchých myšlenkách:

1. Je náročné zalesňovat vykácené holiny, tak je v lese nebudeme dělat.

2. Pokud se chceme vyhnout kalamitám, potřebujeme pestrý les. Ten jim líp odolá.

3. Když chceme, aby nám nové stromky v lese odrůstaly, nesmí je hned sežrat zvěř.

4. Pokud chceme ovlivnit počty zvěře v lesích, musí si zodpovědnost za myslivecké hospodaření ponechat město jako vlastník lesa.

A starosta na to kývl a pověřil Picuru tím, ať to tedy zajistí.

Karel Picura tak začal řešit jednotlivé překážky. První z nich: v českých lesích většinou se zvěří nehospodaří vlastníci lesa.

Aby majitel lesa mohl bez dalších vyjednávání vzít do ruky pušku a jít lovit, musí mít kromě mysliveckých zkoušek opravdu rozlehlé pozemky. Provozovat myslivost, a tím pádem i lovit zvěř, je totiž možné na území velkém minimálně 500 hektarů.

Pokud máte menší les, připojí se k dalším pozemkům, které tvoří takzvanou společenstevní honitbu. Tím se jako majitel lesa dostáváte do poměrně složité struktury mysliveckého hospodaření, jehož výkon se řídí především tradicí a neformálními vztahy.

A vlastnictví pár desítek hektarů lesa většinou není tím hlavním, co by vám dávalo vliv na to, jak se v lese loví, jak se zvěř přikrmuje a kde se staví posedy.

Tím pádem nemáte ani moc vlivu na to, kolik zvěře bude váš les živit. Pokud se tedy potýkáte s tím, že vám srnky a jeleni v lese spasou všechny semenáčky i sazenice stromů, musíte se obrátit na myslivecký spolek, aby počty zvěře snížil. A myslivecký spolek vám sice má vyhovět, ale v praxi bývá spolupráce složitější.

To je cesta, kterou Karel Picura s božídarskými lesy nechtěl jít. Vzal totiž v úvahu poměrně zjevnou věc: že myslivci a vlastník lesa mají často protichůdné zájmy.

„Já jako vlastník lesa chci snížené stavy zvěře, aby mi odrůstaly všechny dřeviny, a cíl myslivce je si zalovit. On chce mít zážitek, a tím pádem hodně zvěře. Ty cíle jdou proti sobě,“ konstatuje Picura.

A protože město Boží Dar vlastní více než 500 hektarů pozemků, mohlo se rozhodnout: buď právo myslivosti pronajme a nechá na svých pozemcích hospodařit nějaký myslivecký spolek, nebo bude se zvěří hospodařit samo. Obojí má své výhody: první možnost znamená pro město pravidelný a poměrně jednoduchý příjem do rozpočtu. Druhá znamená práci, ale větší vliv na stav lesa.

Zastupitelé Božího Daru se rozhodli, že dají na Picurovo doporučení, honitbu nepronajmou a hospodaření se zvěří si zajistí jinak.

Město tedy uzavřelo smlouvu s loveckým spolkem. To je občanské sdružení, které sice sdružuje myslivce, ale podmínky lovu v božídarských lesích určuje smlouva, nikoli myslivecký zákon. O tom si mnozí vlastníci lesa myslí, že je zastaralý, neprospívá zdravotnímu stavu lesů a vlastně majitele lesů vůči myslivcům dost znevýhodňuje.

Boží Dar chce s lovci účelně a férově spolupracovat. Snaží se vytvořit jim takové podmínky, aby v lese opravdu lovili. Například každý čtvrtý ulovený kus zvěře patří lovci.

„Město nedbá na to, jestli si někdo střelí velkého jelena nebo srnce. Neděláme poplatkové lovy, to je všechno ztráta času. My se snažíme využít čas myslivce: aby když je v lese, tak tam byl efektivně,“ popisuje Karel Picura.

„Máme krásný indikátor přiměřeného stavu zvěře, a to je jeřáb. Pokud odrůstá jeřáb, je zvěře akorát. Pokud jeřáb neodrůstá, musí se lovit víc,“ vysvětluje Picura.

Božídarský lesů správce je zaměřený na cíl. Řadu věcí, o které se vede debata v médiích a v politice, neřeší. „Mě nezajímá, kolik zvěře v lese je. Mě zajímá, jestli les odrůstá,“ konstatuje.

A lesy Božího Daru odrůstají.

Od 90. let se v nich nekácí holosečně, ale stromy pro těžbu se vybírají jednotlivě. Tím nevznikají paseky a tedy ani státem daná povinnost je do dvou let zalesnit.

Nové stromy se ale sází. Nejsou to jen smrky, ale i jiné druhy stromů. Tak, aby byl les pestřejší.

Lesy centrálního Krušnohoří jsou převážně smrkové, se stejně starými stromy. Podobně jako je tomu na většině území České republiky. To ale dělá les zranitelným vůči kalamitám, například vůči přemnožení lýkožrouta smrkového, vůči váze sněhu a nárazům větru, protože smrky koření jen mělce. Smrky rovněž jednostranně vyčerpávají půdu, což novou generaci stromů dále oslabuje.

Mít tedy jednodruhový smrkový les není v době dynamicky se měnících klimatických podmínek dlouhodobě výhodné. Znamená to více stromů těžit při kalamitách než průběžně.

Město Boží Dar se rozhodlo, že chce mít lesy odolnější. Znamená to, že v lese by měly být stromy různých druhů a rozdílného stáří.

Karel Picura tedy do stínu vzrostlých smrků začal vysazovat jedle, buky a javory. Cílem je mít je rozmístěné v porostu tak, aby se postupně samy zmlazovaly a pestrý les se sám rozšiřoval a obnovoval.

A právě tyto nové druhy stromů je potřeba chránit před okusem zvěří. Když se v lese totiž objeví jiný druh stromu, je to pro zvěř lákadlo. Jako mrkev v záhonu zelí.

Každý vysazený stromek proto dostane svou individuální ochranu – plůtek. A tam, kde je jich vysazeno více, se zároveň více loví zvěř.

Les se musel trochu změnit i kvůli tomu, aby se v něm dalo úspěšně lovit.

„Klasická myslivost, jak se dnes provozuje, obestaví posedy louky, myslivci si na nich počkají v noci s dalekohledem s nočním viděním a střelí několik kusí zvěře na louce,“ říká Karel Picura.

„Co se stane pak? Zvěř přestane na louku vycházet a víc se drží v lese. Tím pádem i menší počty zvěře napáchají větší škody na stromech,“ vysvětluje správce.

V Božídarských lesích to dělají obráceně. „My budujeme posedy uvnitř lesa, na loukách jich máme minimum, a snažíme se lovit v lese. Zvěř může v noci na louku, kde se napase, ale v lese ji střílíme. Snažíme se zaměřit pozornost především tam, kde se nám zmlazují listnaté stromy a další dřeviny, které v lese chceme podporovat,“ popisuje Picura.

V lesích bylo tedy potřeba budovat více posedů, a na vhodných místech. Zároveň se v lese dělaly průseky a střelecké linie. Karel Picura se v tom, jak se zvěří hospodařit, inspiroval v sousedním Německu. Tam měly podobné problémy jako u nás, ale začali je řešit dříve, pomocí naháňkového systému.

A jak už to při zavádějí nových nápadů bývá, ne od všech se Karlu Picurovi dostalo důvěry.

„My máme štěstí na státní správu myslivosti, tak z té strany žádné překážky nebyly. Ale když vyslovíte mé jméno v myslivecké komunitě, tak tam mě nazývají ‚vrahem zvěře‘“, říká lesní správce.

„Ale je zajímavé, že i z myslivecké komunity přijde na naše naháňky relativně dost lidí. A když to zažijí, zjistí, že je to relativně dobře zorganizované a nedějí se tam žádná zvěrstva, takže... Každý máme nějakou nálepku,“ uzavírá Picura klidně.

Osobní nálepka je v tomto případě cenou za osobní angažovanost na proměně božídarských lesů. V ní má lesní správce Karel Picura důvěru starosty, a proto i volnou ruku.

Picura se ale brání tomu, aby potvrdil, že lesy Božího Daru jsou již odolnější polomům nebo kůrovci. Třicet let totiž není pro les žádný věk. Z toho pohledu se pestřejší les se kolem Božího Daru teprve rodí.

Na potvrzení předpokladu, že pestřejší božídarské lesy budou i odolnější, si tedy budeme muset pár desítek les počkat.

Už teď jsou ale důkazem, že lesy a myslivecké hospodaření proměňovat jde.

Autor: Zdeňka Kovaříková
Zdroj: Ekolist.cz