„Ty trendy jsou bohužel jasné,“ popisuje odborník z České zemědělské univerzity v Praze Michal Řeřicha. „Hmyzu ubývá a ubývají bohužel i druhy, ze kterých máme nějaký užitek. Třeba opylovači,“ přibližuje.
Řeřicha se hmyzu věnuje profesně už řadu let v Týmu ekologie hmyzu na Fakultě životního prostředí České zemdělské univerzity v Praze. Nepatří přitom k lidem, kteří od dětství zakládali sbírky brouků a motýlů. „Spíš jsem měl vždycky blízko k přírodě jako celku. Bavilo mě pozorovat, co se v ní děje,“ vzpomíná. Rybaření, pozorování živočichů a zájem o fungování přírody ho postupně přivedly až k entomologii. Právě díky tomu dnes sleduje změny, které podle něj nejsou problémem jen pro vědce, ale postupně i pro běžné lidi.
Ne všechny skupiny hmyzu mizí stejně rychle. Komárů a podobných druhů, které lidé považují za obtížné, bude podle něj pravděpodobně pořád dost. Horší situace je u druhů, které zajišťují opylování rostlin a další důležité funkce v krajině. „Dobře cílená opatření mohou jejich situaci alespoň trochu zlepšit,“ dodává.
Zelená poušť a genocida hmyzu
Právě slovo „cílená“ je podle něj klíčové. Lidé si často představují pomoc přírodě jako nákup nového vybavení. Jenže příroda mnohdy potřebuje spíš opak. Typickým příkladem jsou zahrady. Dokonale zastřižený trávník a pečlivě upravené záhony odpovídají lidské představě pořádku. Pro mnoho druhů hmyzu ale představují téměř neobyvatelnou krajinu.
„To, co se líbí nám, vidí příroda jako zelenou poušť,“ přirovnává Řeřicha. Nízký trávník podle něj neposkytuje potravu ani úkryt. Naopak vyšší vegetace dokáže nabídnout pro celou řadu druhů hmyzu vhodné útočiště, a tím i potravu pro ptáky a další živočichy. Stačí přitom relativně málo. Kosit část zahrady méně často, třeba třikrát do roka. „I deset nebo dvacet procent neposečené plochy může pro některé skupiny znamenat pozitivní rozdíl,“ přibližuje.
Zvlášť kritický je k mulčování během vegetačního období, kdy se v porostu vyvíjejí larvy a další stadia hmyzu. „Když všechno rozemeleme, likvidujeme i jejich vývojové fáze. Je to v podstatě genocida hmyzu,“ podotýká.
Ne každý hmyzí domek pomáhá
Jedním z nejviditelnějších symbolů snahy pomoci opylovačům jsou dnes hmyzí domky. Na zahradách rostou jako houby po dešti. Podle Řeřichy ale platí, že ne každý domek skutečně pomáhá.
Stačí projít oddělení zahradních doplňků v hobby marketu. Velké dřevěné stavby vyplněné šiškami, pilinami nebo kusy kůry na první pohled působí přesvědčivě. Podle Řeřichy ale často slouží spíš lidem než samotným opylovačům. „Když vidím domek naplněný šiškami a pilinami, je to první indikátor, že je něco špatně. Pro podporu samotářských včel tím neuděláte prakticky nic,“ říká.
Řada druhů samotářských včel potřebuje k hnízdění úzké dutiny, do nichž mohou naklást vajíčka a vychovat další generaci. Právě proto bývají nejúčinnější obyčejné bambusové trubičky, stonky rákosu, slámky nebo nařezané větvičky bezu. Některé druhy si navíc měkký bez dokážou samy vyhloubit.
Ani tady však nestačí jen vyvrtat několik děr do kusu dřeva. Nejčastější chybou jsou příliš velké otvory. „Udává se, že nad jeden centimetr už v nich prakticky nic nehnízdí. Nejlepší jsou průměry kolem čtyř až osmi milimetrů.“ Podobně důležitá je i délka dutin, ideální bývá podle něj patnáct až dvacet centimetrů.
Není dřevo jako dřevo
Pozornost si zaslouží i materiál. Oblíbené smrkové špalky nejsou podle odborníka ideální. U měkkého dřeva mohou ostré hrany po vrtání poškozovat křídla včel. Lepší službu udělá tvrdší dřevo ovocných stromů, například jabloní nebo třešní. Nevhodná bývá i borovice, protože obsahuje pryskyřici. Ani umístění nemá být nahodilé. Domek by měl směřovat na jih nebo jihovýchod, být chráněný před větrem a deštěm a ideálně umístěný alespoň kousek nad zemí.
„Jedna paní vyprávěla, že každou zimu dutinky pročistí. Jenže uvnitř jsou v té době ve vývoji larvy a kukly. Když materiál vyhodíte, zahubíte je.“ Staré dutinky je proto lepší odložit někam ke kompostu nebo do kouta zahrady a ponechat je tam ještě alespoň jednu sezonu. Mladé včely tak dostanou šanci dokončit vývoj.
Jako byt uprostřed pouště
Řeřicha ale opakovaně zdůrazňuje, že samotný domek bez vhodného okolí mnoho nezmůže. „Je to stejné, jako kdybyste někomu postavili byt uprostřed pouště. Může tam bydlet, ale potřebuje také potravu a vhodné prostředí kolem,“ popisuje.
Velmi podceňovaným opatřením jsou pak například písčité plochy. Zatímco většina lidí si představí včelu v dutině stromu nebo v hmyzím domku, ještě více druhů samotářských včel hnízdí přímo v zemi. „Když vytvoříte písčinu, může vám tam zahnízdit až sedmdesát druhů. To je úplně jiný efekt,“ podotýká.
