Neznamená to ale, že by plocha ekologických farem byla v ČR malá. Každá osmá farma je ekologická a z hlediska plochy je českých 17,6 procenta v první desítce států unie. Stát si ale dal za cíl, že do roku 2027 by měl mít 22 procent ploch v ekologii, což se podle Zedka nesplní.
Slabší je pak zpracování bioprodukce a celkově odbyt biovýrobků, ačkoliv se je v posledních letech snaží ministerstvo dostat do veřejného stravování, podle od loňska platné normy by jich mělo být v jídelnách v nemocnicích, menzách nebo domovech seniorů alespoň pět procent.
Trvalé kultury v EZ měly proti roku 2020 narůst o desetinu, místo toho o devět procent klesly. Na vině je podle ředitele pokles produkce ovoce, k němuž došlo i v konvenčním pěstování. Na vině je mimo zhroucení obchodu s jablky, po ruském embargu na dovoz ovoce z EU ale už v roce 2014 začali polští producenti vyvážet jablka ve velkém do ČR a snížily se tak výkupní ceny. Ve velké míře pak v posledních letech ovlivňují úrodu také jarní mrazy.
Stát také plánoval, že v příštím roce budou čtyři procenta spotřeby potravin a nápojů v biokvalitě, spotřeba však nedosáhla ani poloviny. Stát se chce v dalším období po roce 2028 orientovat nikoliv na samotnou plochu, ale právě na odbyt a ekonomiku ekologických farmářů.
Chybí líheň i mlékárny na horách
Podle manažerky PRO-BIO Svazu ekologických zemědělců Kateřiny Urbánkové je v ČR do jisté míry nefunkční zpracování živočišné produkce, například jatka nemají zájem o biocertifikaci, je pro ně náročná. V ČR pak podle ní úplně chybí biolíheň kuřat, vše se musí dovážet ze zahraničí, nebo nakupovat „konvenční“ kuřata. Minimální jsou také chovy prasat v ekologickém režimu.
Pomoci by se podle ní mělo chovatelům, kteří se starají o dojený skot. „Mlékáren máme také málo,“ sdělila s tím, že podniky jsou soustředěné v centrální části republiky, kdežto chovatelé jsou naopak často na okrajích státu v horských a podhorských oblastech. Kromě obtížného zajíždění v zimních měsících vzrůstají pak celoročně náklady spojené s dopravou.
Češi podle ní naprosto zaspali s legislativou, zatímco v roce 2008 byli průkopníky ve faremním zpracování, od té doby prakticky nic nezměnili, kdežto ostatní státy si udělaly zákony a podmínky jednodušší. „My jsme se nikam neposunuli,“ dodala. Například faremní minimlékárny podle ní nyní pomalu končí, spousta zemědělců je pak znechucená úrovní byrokracie.
Málo je také zelinářů v EZ, i když podpora i nich může dosáhnout až skoro 30 tisíců korun na hektar. Většina z nich ale má velmi malé plochy, třeba půlhektarové. „Kvůli 15 tisícům se vám vstupovat do EZ nevyplatí, za to si nakoupíte maximálně pár rýčů a nějaké rukavice a tím jste skončili,“ sdělila. Farmáři pak podle ní nemají peníze na stroje, jako jsou plečky.
Autor: Jan Drahorád
Zdroj: iDnes.cz