Dlouhodobě se zajímáte o krajinu a velkou pozornost věnujete problematice péče o půdu. Máte pocit, že s ní v České republice nezacházíme dobře?

Nejde o pocit, vždyť je to zřejmé, že mnohé věci nejdou správným směrem, už od časů komunismu. To všechno jsou známé věci. Došlo k vykořenění lidí, kteří v podstatě ignorují krajinu a vůbec své okolí. To způsobilo i devalvaci smyslu pro estetiku a kulturnost, protože tu nebyla konkrétní tvář, která by nesla osobní zodpovědnost. Jenže ono se to táhne dále, v Česku máme obří a z pohledu místních obyvatel zcela anonymní zemědělské firmy, což má samozřejmě vliv i na mentalitu ve vztahu ke krajině a půdě. A to je špatně.

Jsem členkou Českého svazu ochránců přírody a vidím, jak s tím přístup ke krajině a její ochraně souvisí. Naším společným cílem by měla být pestrá kulturní krajina s ochranou přírodně cenných lokalit. Tak bychom totiž mohli v časech klimatických změn pozitivně ovlivňovat i následky teplotních výkyvů a zároveň kolem sebe uchovávat smysl pro krásu a vyšší estetiku. Pořád ještě doufám, že se nám v českých zemích podaří obnovit typickou mozaikovitost krajiny. Menší pole, tak jak to má být, a střídání různých biotopů.

Máte naději i v situaci, kdy tu většinu půdy obhospodařují mamutí agropodniky?

Lidé si pomalu začínají uvědomovat, že i zemědělství je vlastně péče o krajinu, nikoliv jakási „výroba potravin“. To je strašný omyl, který mohl vzniknout jen proto, že na velkých půdních rozlohách pracují lidé, kteří je nevlastní a je jim většinou jedno, co s půdou bude. Těžká technika neustále udusává ornici. Zbytečně se používají pesticidy, půda je lokálně zatěžována průmyslovými hnojivy. Jinde zase schází organická hmota, kterou půda nutně potřebuje, jenže mnohé lokality jsou takřka bez hospodářských zvířat.

Zejména velké celky pozemků v naší zemi jsou ohroženy půdní nebo větrnou erozí, která splavuje cennou ornici, nebo se na svažitých pozemcích pěstují nevhodné plodiny. Šetrné postupy pro nakládání s půdou přitom využívá jen část farmářů. Orná půda se tak ničí, přičemž z perspektivy délky lidského života je to v podstatě neobnovitelný zdroj.

Centimetrová vrstvička ornice vzniká průměrně sto let. Ano, už to umíme i trochu rychleji, třeba za šedesát let. Jenže, co dělat nyní? Agropodniky jakožto dědicové komunistické bezohlednosti přispívají ve velkém k erozi orné půdy a budoucím generacím nebude co odkázat. Opakuji, ornice je vzácnost a když se jednou zničí, nebude snadné ji obnovit. Ale kdybych nevěřila, že tento negativní trend v českém zemědělství lze ještě zvrátit, tak už bych se asi mohla jít pověsit někam na strom. Pokud s tím průšvihem chci něco dělat, tak je zdravé být optimista, samozřejmě nikoliv naivní, nýbrž dobře informovaný.

Kdekdo se ohání selským rozumem, ale pojem „selský“ souvisí se sedláky. Co je pro vás selský rozum?

Pojem selský rozum je v současnosti nadužívaný a zneužívaný. Člověk se selským rozumem byl a je v původním smyslu ten, kdo umí jasně plánovat dopředu, myslí na budoucnost, poněvadž když přišla neúroda, vážně to ohrozilo i jeho rodinu. Sedlák s tím musel počítat a být připraven. Takže to vždy bývali lidé, kteří, pravda, žili velmi konzervativně, ale na druhou stranu byli velmi zodpovědní. Uměli zkrátka počítat a plánovat. O své půdě, o stromech, živočiších a rostlinách přemýšleli zodpovědně jako o živých bytostech.

Pokud někdo používá sousloví „selský rozum“ pro své zkratkovité popisy jednoduchých řešení složitých problémů, tak je úplně mimo mísu. Selský rozum je typem moudrosti. Sedláci byli vždy lidé hrdí a svobodomyslní, díky nim mohl venkov fungovat a třeba i vzkvétat. Pro mne si selský stav, byť komunisty zdecimovaný, uchoval značné kouzlo, protože reprezentuje důležité hodnoty.

Jak jste se vlastně dostala k zájmu o půdu?

Téma půdy mě fascinuje už dlouho. Jako ochránkyně přírody jsem pochopila, že je třeba mluvit a psát nejen o ježcích a kytičkách, ale také o půdě, a to nejen odborným jazykem. Začala jsem studovat knihy o biochemických vlastnostech půdy, ale také historické publikace o působení člověka na krajinu, což mne nakonec přivedlo i ke spolupráci s Asociací soukromého zemědělství. To jsou ti novodobí čeští sedláci, kteří se snaží vrátit život českému venkovu.

Spolupracujete s předsedou Asociace soukromého zemědělství Jaroslavem Šebkem na propagaci rozumného čili selského přístupu ke krajině a půdě. Co je projekt Plužiny?

Nejprve možná k samotnému názvu Plužiny. Jde o slovo, které ještě před sto lety znalo na venkově každé dítě. Jak to říct jednoduše? Když ve středověku vznikaly kolonizací nové vesnice, tak kolem každé byly rovnoměrně pro každého hospodáře vyměřeny pruhy půdy. A tak to zůstalo až do komunistické kolektivizace, kdy se začaly meze mezi plužinami masivně rozorávat. Pro komunisty šlo o symbol, chtěli tím selský stav pokořit. To jsou tedy plužiny a pro mě je to něco, co voní venkovem a domovem. Dnes už jde o slovo takřka neznámé, ale my jsme jím právě proto programově nazvali náš projekt, k němuž jsme spustili i stránku na Facebooku.

S Jaroslavem Šebkem jsem se osobně seznámila teprve nedávno, i když s jejich časopisem Selská revue spolupracuji jako autorka už velmi dlouho. Jím vedená Asociace pracuje skvěle a její členové stále přemýšlejí o tom, jak dostat potřebné informace k co nejširší veřejnosti. Chceme proto, aby Plužiny byly okořeněny i humorem a fungovaly napříč různými odbory. Dokonce teď chystám ilustrovanou knihu o vývoji zemědělství v průběhu lidských dějin. Nebude to odborná publikace, chci, aby to byl hlavně čtivý příběh, takové rodinné čtení o tom, jak funguje půda, včetně povídání o historii různých plodin a jídel.

Teď je trend, že se mladé rodiny stěhují na venkov, ajťák sekne se svou profesí a začne hospodařit. Vždyť ještě před dvěma staletími drtivá většina obyvatel žila na venkově, takže venkov v nás geneticky pořád nějak zůstává. Ta knížka by mohla přispět i k tomu, aby si lidé řekli: Sedláci? Pořád tady jsou a to je dobře! Obnovení vztahu k půdě považuji i za jednu z cest ke zdravé psychice a dobrému fyzickému stavu člověka. „Národ, který ničí svou půdu, ničí sám sebe,“ řekl kdysi americký prezident Franklin D. Roosevelt.

Stejně to viděl i náš prvorepublikový premiér a obránce selského stavu Antonín Švehla…

Orná úrodná půda je opravdu největší poklad každé země. S ní všechno začíná a končí. Pokud si půdu zničíme, bude velmi těžké se vrátit k původní rovnováze. V půdě jsou miliardy všelijakých živých organismů, které v ní zdánlivě pasivně spí, ale nově zjišťujeme, že každá bakterie má svou specifickou funkci a reaguje na různé typy stresu, jako je sucho, zima, vedro. Když jejich počet zredukujeme, třeba nevhodným hospodařením, tak neděláme dobře. Je to jedinečný poklad, bez něhož lidská civilizace nemůže existovat. I proto by se lidé měli o půdu více zajímat.

Nedávné volby znovu vynesly do čela vlády Andreje Babiše, hlavního českého agrobarona. Co to znamená pro sedláky?

Nemohu samozřejmě hovořit za celou Asociaci soukromého zemědělství, ale je to teď velmi náročné období. V České republice panuje situace nevýhodná pro malé a střední zemědělce, kteří usilují o udržitelnost a nemají takové objemy zisků a financí jako agrobaroni. Nemluvě o tom, jak jsou u nás nespravedlivě přidělovány české a evropské zemědělské dotace.

Fascinujeme mně, jak sedláci pořád zůstávají optimisty. Vědí, že časy budou hodně těžké, ale doufají v konec Babišovy vlády. Pracují přece pro budoucnost a myslí na své děti, jimž půdu jednou předají. Vzdorují tak z určitého vyššího principu. Čeští sedláci nejsou homogenní skupina, ale v negativním postoji k Babišovi jsou vzácně jednotní, tady panuje všeobecná shoda. Protože on je opravdu velký problém, k půdě i lidem se chová naprosto hanebně. Na Babišovi není co chválit.

Budou Plužiny jako projekt stačit pro přesvědčení české veřejnosti?

Plužiny jsou trochu punk! Plánujeme, že v jejich rámci začneme jezdit i na besedy s veřejností, už teď Asociace točí různá videa a podcasty. V budoucnu zvažujeme pro Plužiny samostatný web, byť zatím chybí finance a kapacita. S Jaroslavem Šebkem máme plány i na knihy pro širší veřejnost, ale nesmíme to přehnat, abychom se pak nesesypali z příliš ambiciózních cílů. Jak už jsem říkala, chceme jít i cestou humoru, abychom lidi jen nedeptali černými scénáři.

Plužiny by mohly fungovat i jako inspirace pro psychohygienu. Jsem výtvarnice, na svět se dívám jinýma očima a doufám, že budu přínosem. Pro téma hořím. Když člověk teď vyjde ven, postaví se na kraj zahrady nebo pole a pozoruje, jak všechno kvete, musí se z toho radovat. A chce, aby to tak zůstalo a tu krásu viděli i naši potomci. Mojí motivací je, abychom českou krajinu předali našim dětem a vnukům v dobrém nebo lepším stavu. Aby ji nezničili bezohlední agrobaroni. To je princip, který mi dává smysl a naději.

Rozhovor vedl: Petr Hlaváček

Zdroj: Forum24.cz