Když komunisté po únoru 1948 převzali moc, začali rychle přetvářet celou společnost podle sovětského vzoru. Jedním z jejich hlavních cílů se stal český venkov. Soukromě hospodařící sedláci totiž představovali skupinu obyvatel, která byla ekonomicky soběstačná, vlastnila půdu a nebyla existenčně závislá na státu. Tato nezávislost byla pro totalitní režim nepřijatelná. Kolektivizace proto nebyla jen hospodářskou reformou, ale především prostředkem, jak zlomit odpor venkova a podřídit jej komunistické moci.

Na začátku přitom režim veřejnost uklidňoval, že drobným a středním rolníkům žádné nebezpečí nehrozí. Brzy se ale ukázalo, že skutečné plány jsou úplně jiné. Zákony umožnily zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD) a na soukromé hospodáře začal sílit tlak. Stát jim určoval povinné dodávky obilí, masa, mléka i dalších produktů v množství, které bylo často nemožné splnit. Za nesplnění následovaly vysoké pokuty, zabavování majetku nebo trestní stíhání. Když bylo třeba, stát půdu a majetek prostě ukradl.

Nejtvrdší zásahy dopadly na takzvané kulaky. Tento pojem se stal nástrojem propagandy a režim jej používal velmi volně. Za nepřítele mohl být označen prakticky každý sedlák, který vlastnil větší statek nebo odmítal vstoupit do družstva. Označení často znamenalo začátek systematické likvidace celé rodiny. Úřady zabavovaly půdu, hospodářská zvířata, zemědělské stroje i obytné domy. Mnoho rodin bylo vystěhováno do pohraničí nebo donuceno opustit zemědělství úplně. Někteří hospodáři skončili ve vykonstruovaných politických procesech a byli odsouzeni k dlouholetým trestům vězení.

Komunisté kradli půdu i majetek