„Zajícům a koroptvím jsme prostředí zničili. A prasatům ho vytvořili. Stejně tak se díky nám daří liškám či kunám skalním,“ říká myslivec Radek Podhorecký. „To, že zemědělská krajina vypadá tak, jak vypadá, umožňuje divočákům a dalším druhům se rozmnožovat. Lány pšenice, řepky a kukuřice jsou pro ně ideální. Navíc se v tom špatně loví,“ vysvětluje.

V rozhovoru pro Ekonews hovoří také o tom, že ochrana přírody dnes bohužel neví, jestli chránit druh, biotop, nebo samovolný vývoj přírody. A zároveň upozorňuje na posun v přístupu k lovu. „Dnes už máte povolení lovit spárkatou zvěř i v noci, což před rokem 2001 nebylo. Teď do toho vstupuje noční vidění, různé světelné zdroje. Začínáme se posouvat od myslivosti a lovu k pouhému zabíjení zvěře. Zvěř musí mít šanci,“ říká Radek Podhorecký.

„Zužují se zakázané způsoby lovu“

Představa o myslivcích může být dost stereotypní. Co vše vaše profese zahrnuje?

Musíme si říci, že myslivci jsou dvojí. Jedni to mají jako povolání, většinou spjaté s profesí lesníka, rybáře či farmáře. Ale nejčastěji jde o zájmové myslivce. Mohou to být zemědělci, herci, lékaři, vědci či dělníci, kteří to mají jako koníček. Pro většinu srdcařů je to poslání, životní styl.

Součástí myslivosti je zlepšování biotopů nebo jejich tvorba pro zvěř, zejména v intenzivně využívané zemědělské krajině. Takže zemědělství a myslivost se dost prolínají, což je žádoucí. Ideální je to například při sezoně sečení, kdy před žacími stroji chráníme malá srnčata, koroptve nebo zajíce. Kamarád myslivec vezme dron a pole společně „prolétáme“ a následně provedeme opatření k záchraně zvěře. Samozřejmě honitba může mít na své ploše i deset malých zemědělců, nebo naopak jeden velký podnik zasahuje přes několik honiteb.

Povinnost hlásit sečení, aby nedocházelo k usmrcení a utrpení mláďat, platí ale pro všechny stejně.

Zákon zemědělcům nařizuje sečení pícnin a travin hlásit v předstihu, což bohužel není přesně časově definováno. Myslivcům pak ukládá provést opatření na ochranu mláďat. Neříká ale, jak mají přesně postupovat. Nejúčinnější je používat drony s termokamerou. Ne každý zajíček se ale zachrání, tak to prostě je.

Které jsou další povinnosti myslivce?

Dobrovolní myslivci mají vůči krajině, zvěři a zákonu o myslivosti stejné povinnosti jako profíci. Povinností je například přikrmovat zvěř v době nouze. Zákon také stanovuje zvěř, kterou lze obhospodařovat lovem a kterou naopak lovit nelze. Určitá část druhů je současně zvláště chráněným živočichem. Jednou ho tedy chrání zákon o myslivosti a podruhé zákon na ochranu přírody. Má vlastně dvojí ochranu. Samotný lov ošetřuje paragraf 45 a ten se bohužel zeštíhluje. Bohužel pro zvěř. Zužují se například zakázané způsoby lovu. To, co bylo dříve jednoznačně tabu, se dnes toleruje.

Čili jako myslivec lovit musíte?

Je to jedna z povinností – udržovat stavy zvěře mezi minimálním a normovaným stavem. Na tom je dobře vidět, jak se minul účelem dobrý úmysl poslanců, když v roce 2001 projednávali současný zákon. Ministerstvo zemědělství totiž stanoví stav zvěře prováděcí vyhláškou, která má nesprávně nastavené parametry, což vede k obrovským extrémům. Ukážu to na příkladu. Okres Příbram má 120 tisíc hektarů a zahrnuje tři obce s rozšířenou působností – Příbram, Dobříš a Sedlčany. Kombinací nešťastných ustanovení zákona a vyhlášky se stalo, že na celém Sedlčansku, na 30 tisících hektarů, což odpovídá velikostí Brdům, nesmí žít ani jedno divoké prase. Respektive, kdyby se vystřílela na nulu, tak je to v pořádku.

Podobně je to u jelení zvěře. Absolutně přežitý systém. Stačilo by přitom změnit vyhlášku, která zabila původně dobrý úmysl. Představou poslanců bylo stanovit určité rozmezí početnosti zvěře od minimálního po takzvaný normovaný stav a zákon zmocnil ministerstvo zemědělství, aby toto specifikovalo vyhláškou, což se moc nepovedlo. Je strašně nerealistická. Navíc třeba jelení zvěř je normovaná jen na les. Všude jinde je brána jako nežádoucí. Nemá právní ochranu. Je to přežitý, nesmyslný systém.

Jak se v tom pohybuje „osvícený“ myslivec, za kterého vás pokládají například ve spolku Stop sečení srnčat?

Třeba jsem se snažil ty nepříznivé legislativní předpisy připomínkovat a zlepšovat. Zásadní pro nás bylo zastavení„vybíjecí novely“ zákona o myslivosti, kterou pod rouškou zvýšení práv vlastníků prosazovaly některé politické a zájmové subjekty. Například Asociace soukromého zemědělství ČR, Hnutí Duha, bohužel i Český svaz ochránců přírody.

Uživatel honitby – myslivec – udělá nějaké sčítání zvěře a vytvoří plán lovu. Ten se dá posoudit držitelům honitby, což jsou vlastníci pozemků. Před rokem 2001 to bylo tak, že plán lovu spravovala státní správa. Teď ho schvaluje držitel, vlastník. Všichni stáli o to, aby se práva vlastníků ještě více posílila. Například aby mohli vlastníci na svých pozemcích lovit bez souhlasu mysliveckého spolku.

Proč není možné sladit zájmy ochránců přírody a myslivců?

V řadě míst se to daří. Je spousta rozumných, umírněných ochránců, zemědělců, lesníků, rybářů, rybníkářů, kteří se v součinnosti s myslivci dokážou domluvit a záleží jim na zvěři i na krajině zároveň. Bohužel se do toho hodně míchá politika, a hlavně ideologie na úkor odbornosti. Prosazované lesnictví blízké přírodě například netoleruje oplocení. S oplocením přitom běžně pracovali naši dědové. Takže co s tím? Buď postavíme plot, nebo nám zbývá jen kule. To je dilema přírodě blízkého lesnictví.

Navíc poměrně citelnou škodu na citlivých dřevinách udělá zajíc polní, který žije i v lese. A ten je na drtivé většině území na strašně nízkém stavu. Jeho populace od roku 1970 zažívá strmý propad, asi na pět procent původní početnosti. Vzali jsme jim meze na polích, háje a nechali jen velké lány. A tak jsou zajíci častěji v lese. Máme tohoto „posledního mohykána“ střílet, když nám kouše lesní kulturu?

Ochrana přírody dnes bohužel neví, jestli chránit, druh, biotop, nebo samovolný vývoj přírody. Musíme citlivě volit, který z těchto přístupů je v dané lokalitě a v daném čase vhodný, protože tyto směry jdou často proti sobě. Nikdy nevyhovíte všem.

„Doby lovu jsou politické rozhodnutí“

Chápu to správně, že podle vás jsou myslivci jediní, kdo na divokou zvěř pamatuje?

Nechci se vyvyšovat, ale myslivost je skutečně prostředek, jak zachovat zvěř v naší krajině. Pokud by nebyla jako obor zachována, tak se část lesníků a ochranářů radikalizuje. A mohou přijít přístupy drastické ke zvěři v duchu „zabij bobra, zachráníš strom“.

Navíc každá ze zájmových skupin, ať jsou to ochránci, myslivci, lesníci nebo rybníkáři, má vlajkové druhy, které protežuje. Hrají v tom roli i emoce. Třeba koroptev polní je naprosto nekonfliktní druh, pro kterou zvednou ruce všichni, od lesníků po ornitology. Problém je, že pro ni skoro nikdo nic účinného neudělá, aby se zvrátil negativní populační trend, který je ještě horší než u zajíců. Ten pokles je obří.

Zní to velmi složitě…

A ještě do toho vstupuje, že určité druhy jsou vnímané jako vhodné do kulturní krajiny, třeba ta koroptev. Ale divočák? Ten má být jen v divočině? A kde je v Česku opravdu divočina? Já mám 400 metrů od baráku čtyři bachyňky s mladými. Ano, dělají mi tam škody, ale nechávám je být. Zajícům a koroptvím jsme prostředí zničili. A prasatům ho vytvořili. Stejně tak se díky nám daří liškám či kunám skalním. To jsou ty, které překusují kabely. To, že zemědělská krajina vypadá tak, jak vypadá, umožňuje divočákům a dalším druhům se rozmnožovat. Lány pšenice, řepky a kukuřice jsou pro ně ideální. Navíc se v tom špatně loví. Zemědělci jejich populaci svým hospodařením dotují a pak si stěžují na škody působené zvěří na zemědělských kulturách.

I podle vás je tedy potřeba divoká prasata střílet?

Je to opravdu druh, který je potřeba lovit. Populační přírůstek je velký. Velmi podceňovaným procesem je vývoj druhového spektra zvěře v čase na určitém území. Je třeba říct, že to tak bylo vždy, že se druhy vyvíjely různě. Můžeme se bavit i o Praze, kde před čtyřiceti lety rozhodně nebyla taková populační expanze straky obecné, jako je nyní. Objevuje se tu synantropní chování, takže divoce žijící zvířata mění své přirozené návyky a vědomě vyhledávají blízkost člověka a lidských obydlí. Na Karlově náměstí jsem viděl kavku, přitom je ve volné přírodě v podstatě vyhubená. V hlavním městě je holub hřivnáč i holub domácí.

Na vrabce už ale nenarazíte…

To, že bude docházet k vývoji druhů, nezastavíme. Jsem pro to, abychom se snažili ze všech sil udržet pomoc málo početným a ubývajícím druhům. Lesní druhy jsou na tom obecně lépe než polní kvůli špatnému hospodaření na polích, pesticidům. Třeba sýc rousný je lesní druh a jeho populační trend je úplně v pohodě. Rozhodně neubývá. A pak tu máme podobnou sovičku, sýčka obecného, který žil v polní krajině, ve starých usedlostech. Dříve nejobyčejnější sovička. Máme rok 2026 a my sledujeme celá území, kde sýčci vůbec nejsou. Odhaduje se maximálně 150 párů v celém Česku. Proto si tak vážím projektu Zachraňme sýčka.

Vraťme se k vaší doméně, lesní zvěři. Emoce budí celoroční odstřel spárkaté zvěře do dvou let věku. Jak to vzniklo?

Zákony a vyhlášky mají vymezovat mantinely těm nerozumným a osobám, které vyznávají pravidlo, že když je něco povolené, budeme to dělat, i když je to nemyslivecké a neetické. Tradičně to bylo tak, že některé druhy bylo možné lovit jen od září do konce roku. Potom v rámci kůrovcové kalamity nastala situace, že byly někde vyšší stavy, a někteří lesníci tlačili na to, aby se to období prodloužilo. Aby třeba daňče nakladené v červnu bylo možné už v září lovit. A ne do prosince, ale alespoň do března. Bohužel to nakonec vyústilo v celoroční lov spárkaté zvěře do dvou let věku.

Takže absurdní situace – lovec najde dronem dva dny staré srnče a může ho legálně usmrtit, i když v praxi o nikom takovém nevím. V případě samců, pokud je jich někde hodně, to lze ještě akceptovat. Ale v této kategorii jsou i samice, které se blíží dvěma letům věku a nosí v sobě plod. Mají v sobě stejný plod jako ty tříleté, které se střílet nesmějí. To je kontroverzní.

Jste tedy pro návrat do starých kolejí?

Kdybych byl já ministr, tak zavedu tradiční doby lovu, které tu platily. Tahle vyhláška měla být na pět let, ale předchozí ministr zemědělství ji ještě prodloužil. Kdyby nekonal, tak se to vrátilo do tradičních dob lovu před rokem 2001. Jako kompromis vnímám prodlouženou dobu lovu u mladé zvěře. Ale kategoricky odmítám lov samic spárkaté zvěře, které v sobě nosí plod po 1. lednu roku. To by se dělat nemělo a je jedno, jestli je to srna, laň či daněla.

Třeba liška zase určitou ochranu má…

Ano, liška je hájena v době výchovy liščat, což je v pořádku. To je zásluha myslivců, kteří lišce vydobyli dobu hájení. Eticky v tom ale rozdíl není. Pokud ulovíte laň či bachyni, když mají mláďata, tak bez matky uhynou. Nutno říci, že velká část myslivců to dodržuje a dodržovala vždy. Doby lovu jsou prostě vždycky politické rozhodnutí. Ale na zvěř se nemá tlačit úplně celoročně, potom nemá klid v žádném období roku.

Dnes už máte povolení lovit spárkatou zvěř i v noci, což před rokem 2001 nebylo. Dříve to bylo možné jen ve dne, vyjma lišky a prasete. Hodinu po západu slunce už jste nesměli. Teď do toho vstupuje noční vidění, různé světelné zdroje. Začínáme se posouvat od myslivosti a lovu k pouhému zabíjení zvěře. Zvěř musí mít šanci. Třeba srnčí, když má na jaře a na podzim vrchol pastevních period, tak potřebuje dvanáctkrát denně žrát. A když je někdo neustále ruší, tak nejsou v dobré kondici.

Čeští myslivci mohou nadále při běžném lovu spárkaté zvěře používat olověné střelivo, přestože Brusel usiloval o plošný zákaz. Důvodem je, že olovo se považuje za toxické pro životní prostředí. Jak to vidíte vy?

Je to pro nás zásadní, protože celá věc je založená na pochybných podkladech a argumentech a za střelivo s olovem neexistuje adekvátní náhrada. Ty náhrady vykazují špatnou ranivost, tedy riziko týrání zvěře, či nutnost výměny zbraní, což je i v rozporu se zelenou politikou EU. Jsou místa, kde by zákaz olověného střeliva možná dával smysl, ale plošný zákaz je extrémní řešení se spoustou negativních důsledků.