V Česku je propachtováno asi 70 procent zemědělské půdy. To se vymyká evropskému průměru, který se v roce 2020 pohyboval okolo 46 procent. Rodinné farmy a menší podniky v Česku si pronajímají zhruba polovinu plochy, větší subjekty dokonce 80 až 90 procent půdy.
Pachtem vlastník půdy přenechává pozemek k užívání i požívání výnosů a plodů z této půdy pachtýři, tedy uživateli pozemku. Podnikání na cizí zemědělské půdě má ovšem podle předsedy Asociace soukromých zemědělců Jaroslava Šebka negativní dopad na krajinu.
„Vyšší míra pronájmů je samozřejmě větší riziko, než když se v jiných zemích hospodaří spíše na vlastní půdě (většinou cca u 55-60 procent plochy půdy) a její majitel žije v dosahu tohoto svého majetku,“ míní.
Pachtýři se při užívání zemědělské půdy musejí řídit řadou pravidel, aby půdu chránili a udržovali v dobrém stavu. Součástí toho je například dodržování protierozních opatření, aby zabránili ničení půdního povrchu, což snižuje úrodnost.
Co je to eroze?
Eroze je přírodní proces, během kterého dochází k rozrušování půdního povrchu. Voda nebo vítr přesouvají po krajině částice půdy a tím mění její vlastnosti. Dělí se na geologickou (přirozenou) a zrychlenou (ta vzniká působením člověka). Rostoucí větrná eroze je podle portálu eAgri nejvíce patrná u stanic v teplých, suchých oblastech. Erozní škody by v roce 2030 mohly dosahovat až dvojnásobku ve srovnání se současným stavem.
Protierozní ochrana zahrnuje dle předsedy Zemědělského svazu Michala Procházky řadu postupů. „Vhodnou volbu a střídání plodin, celou škálu půdoochranných technologií, ochranné pásy či zatravnění rizikových míst. Trvalé krajinné prvky jsou důležitou součástí řešení, ale jejich podoba a umístění musí odpovídat terénu, odtoku vody nebo směru převládajících větrů,“ popisuje.
Kdo má za opatření odpovědnost
Za způsob hospodaření obvykle odpovídá zemědělec, který na pozemku hospodaří, tedy například družstvo, rodinná farma nebo obchodní společnost. Pokud pozemek není propachtován, má za předcházení poškození půdy odpovědnost vlastník.
Ačkoliv nakládání s půdou je dle pachtu na uživateli půdy, o vybudování protierozního prvku může někdy rozhodovat i vlastník. Pokud se vlastník rozhodne vybudovat krajinný prvek, například remízek, nemusí se o tom radit s pachtýřem. Měl by se však se zemědělcem domluvit, aby o tento prvek pachtýř pečoval. Pronajímat tuto část pozemku ovšem vlastník nemůže, protože nejde o půdu určenou k zemědělské činnosti.
Vlastníci půdy mají ovšem podle mluvčí ministerstva životního prostředí Jany Schillerové často „slabou vůli“ trvat na ochraně a zachování kvality jejich půdy. Že provedení protierozních postupů většinou prosazuje spíš zemědělec než vlastník půdy, potvrzuje i Procházka.
Podle něj se stává, že zemědělec, který na půdě hospodaří v pachtu, vyhodnotí jako vhodné vytvořit například nový krajinný prvek. Často se však potká s nevolí vlastníků, pro které zavedení opatření bývá problematické. Může to totiž znamenat snížení hodnoty pozemku nebo i pokles pachtovného.
„Pro zemědělce je pěstování na neúrodných částech pozemku mrtvým nákladem, takže je i ekonomicky v jeho zájmu využít takové místo pro zachování dobrého stavu půdy na celém půdním bloku. Naopak zájem vlastníka může být, že si nepřeje snížit hodnotu své půdy tím, že část z ní nebude určena k pěstování plodin – což má vliv jak při potenciálním dalším prodeji, tak z hlediska implikací pro adekvátní snížení pachtu,“ míní šéf Zemědělského svazu.
Problém typicky nastává, když je vlastníků půdy více. Stačí pak, aby jeden z vlastníků pozemků v daném lánu s opatřením nesouhlasil, a zemědělec jej nemůže uskutečnit, dodává Procházka.
V praxi se ovšem objevují i případy, kdy na protierozní opatření dbá spíše vlastník. Například farma Křížov pod Blaníkem pachtem propůjčuje část své půdy Agrodružstvu Vyšetice. Po dvou erozních událostech, podle vlastníků farmy v důsledku nedodržení protierozních opatření, žádali předčasné vrácení svých pozemků z pachtu. Agrodružstvo ale trvá na dodržení 10leté výpovědní lhůty dle pachtovní smlouvy. O sporu nyní rozhoduje soud. Vlastníci půdy nyní volají po tom, aby opakovaná eroze mohla být důvodem k okamžité výpovědi pachtu.
Část opatření platí vlastník
Zemědělci se kromě pravidel protierozní vyhlášky na ochranu půdy musejí řídit také protierozním standardem DZES 5 (Dobrý zemědělský a environmentální stav půdy). Postupy DZES 5 jsou součástí evropského Strategického plánu společné zemědělské politiky, který platí pro období 2023 až 2027 a slouží jako vodítko pro efektivní hospodaření.
Protierozní pravidla DZES 5 jsou ovšem pouze doporučená a nikoliv závazná. „Požadavky podle DZES 5 ani pravidla ochrany půdy podle protierozní vyhlášky obecně neznamenají, že zemědělec musí automaticky vybudovat konkrétní technické opatření, například mez. Trvalá opatření, jako jsou meze, remízky, průlehy, zatravněné pásy, stromořadí nebo mokřady, jsou zcela dobrovolná, ale mohou být velmi účinným dlouhodobým řešením erozních rizik. Jejich realizace může nicméně změnit způsob využití části pozemku a snížit produkční plochu, a proto by měla být dohodou vlastníka a pachtýře,“ upozorňuje mluvčí ministerstva životního prostředí Jana Schillerová.
A kdo opatření platí? Záleží na typu opatření a dohodě mezi vlastníkem a pachtýřem.
„Změnu osevního postupu nebo půdoochrannou technologii nese zemědělec jako součást hospodaření. Trvalý prvek je investice do pozemku, a tu platí buď vlastník, nebo veřejné zdroje. Náklady pozemkových úprav hradí stát, i když zákon připouští dobrovolnou spoluúčast účastníků; na zakládání a péči o krajinné prvky jsou dotace ze Strategického plánu Společné zemědělské politiky a z Operačního programu Životní prostředí. Souhlas vlastníka je přitom podmínkou vždy, ať žádá kdokoli,“ popisuje náměstek pro půdní službu a informatiku Výzkumného ústavu a monitoringu a ochrany půdy (VÚMOP) Ivan Novotný.
V Česku přísněji
Rozsah půdy, na které se musí dodržovat protierozní opatření, je v Česku nyní 65 procent. Jde o jeden z nejpřísnějších standardů, v ostatních zemích Evropské unie se povinnost týká zhruba 40 procent půdy.
Ministerstvo zemědělství chystá kroky, které by tento rozsah mohly upravit. Dosud byla pravidla pro protierozní ochranu formulována jednotně pro různé typy erozně ohrožených půd. Nově se podmínky rozdělí podle stupně erozního ohrožení půdy, tedy zvlášť pro silně a mírně erozně ohrožené pozemky. Pro každou kategorii erozní ohroženosti budou vymezeny odpovídající skupiny plodin a přehledný seznam půdoochranných opatření, ze kterých si budou moci zemědělci vybrat, jaké použijí na svém pozemku.
„Současných zhruba 65 procent orné půdy považujeme za příliš široký rozsah a vítáme snahu pravidla upravit. Ochrana půdy je pro zemědělce zásadní, požadavky by ale měly být cílené především na skutečně erozně ohrožené plochy a měly by zemědělcům ponechávat prostor pro volbu vhodného způsobu hospodaření,“ říká prezident Agrární komory České republiky Jan Doležal.
Podle Novotného z VÚMOP by se však úroveň ochrany půdy měla spíše zvyšovat než zmírňovat. „Úroveň ochrany (přípustná ztráta půdy z hektaru za rok) v protierozní vyhlášce by se měnit neměla – to považuji za zásadní. V rámci dotačních pravidel, konkrétně standardů DZES, však tyto ambice jsou. Konkrétně vrátit přípustnou ztrátu půdy z devíti tun z hektaru za rok na 17 tun z hektaru za rok, tak jak byla nastavena u tohoto standardu ještě nedávno,“ myslí si. Dodává, že vzhledem k silným projevům klimatických změn by se protierozní pravidla měla spíše zpřísňovat.
Podobně to vnímá i Šebek. „Neříkám, že jsme spokojeni s administrativním řešením těchto parametrů a máme nějaké návrhy potřebných úprav, ale v dobách extrémních projevů klimatické krize je úplný úlet o celkovém snížení ochrany vážně jednat,“ míní.
Autor: Magdalena Malá
Zdroj: Seznam Zprávy
