Proč tedy vyschlo mnoho vodních toků? Odpověď řady lidí bude pravděpodobně, že dlouho nepršelo. To je však zcela špatná odpověď. Správná odpověď je, že jsme pro to, aby nevyschly, moc neudělali. Zjednodušeně platí: toky mají zásobovat přehrady, které vypouštějí vodu pro nadlepšování průtoků a další ekologické služby. Pokud není voda doplňována z plochy povodí, pak i ve vodních nádržích voda chybí. Mnoho lidí tvrdí, že půda zachytí dostatek srážek, že je třeba vlastnosti půdy jen a jen zlepšovat. To je jen půl pravdy. Obecně platný závěr je, že s velikostí srážky klesá podíl vsaku, a zvyšuje se povrchový odtok (často odteče až polovina srážky). Žádné bezorebné technologie či zvyšování organické hmoty v orné půdě se nemohou vyrovnat zadržení a zasakování vody pomocí záchytných vsakovacích příkopů. I na loukách a pastvinách je vidět za extrémních srážek povrchový odtok, přestože mají organiky dost a dost.
Pokud se zaměříme na přívalové srážky a příčiny odtoku, tak vždy, když na svahu překročí intenzita deště schopnost půdy ji vsáknout, nastává povrchový odtok. Štěrkopísek nebo písčitá půda pojme velké objemy a velké intenzity srážek (množství srážek za časovou jednotku), protože velikost těchto půdních pórů prakticky nelimituje vsak deště a voda velmi rychle dále prosakuje do spodních vrstev. V české krajině se ale vyskytuje mnoho dalších druhů půd (hlinité, jílovité), které mají řádově nižší schopnost vsaku. Pak nastává povrchový odtok vody a vznikají povodňové situace. Pokud voda odteče po povrchu, v zásobách podzemních vod chybí.
Vodní tok odvodňuje (drénuje) krajinu. Do vodních toků ale za dlouhodobějšího sucha vytéká pouze voda podzemní (z půdy a horninového prostředí). Pokud této vody není dost, vodní toky vysychají. Neustále slyšíme, že proti suchu jsou nejlepší malé vodní nádrže, mokřady. Ani toto není zcela pravda. Jsou v krajině potřebné, ale za sucha vodu neprodukují, jen ji spotřebovávají na výpar! Nejdříve musíme v ploše povodí umět zasakovat srážky které jinak povrchově odtékají a důležité je využít i ty přívalové, pak bude dost vody v podzemí, a tedy i dost v nivách a vodních tocích a pak můžeme stavět rybníky a mokřady. My to budujeme opačně. Voda zasáklá do půdy se k vodnímu toku dostává až po určité době a pokud se pravidelně doplňuje ze srážek, je schopná dotovat vodní toky v období sucha. Když budeme zasakovat cíleně a dlouhodobě, nebude vadit, že se bude měnit množství vytékající vody do vodního toku, ale vodní tok bude vodu mít!
Pokud v letním období vysychají drobné vodní toky i mokřady, příkladem je alarmující situace v letošním létě, přestávají tato opatření podporovat zamýšlenou biodiverzitu i zlepšování mikroklima, neboť důležitou podmínkou jejich fungování je přítok vody, alespoň minimální.
Voda akumulovaná (dlouhodobě zadržená) pod povrchem vykazuje nižší výpar než je výpar z volné hladiny (z vodních nádrží, mokřadů), současně tato voda sytí hlubší podzemní zdroje vod a prodlužuje se doba přítoku do vodního toku – tedy delší dobu zůstane v povodí, v krajině. V letních dnech se vypaří z volné vodní hladiny až 7-10 mm za den, z hladiny podzemní vody, která je v hloubce 50-70 cm pod povrchem se podle druhu půdy vypaří 0,2-2,0 mm/den. Tedy zásoby vod uložené pod povrchem pozemku vykazují nižší ztráty výparem při současně významných objemech vod dlouhodobě zadržených.
Princip zasakování srážkových vod (tedy také zasakování vod z přívalových dešťů) je třeba podpořit drobnými stavebními opatřeními v ploše povodí – velmi se k tomu hodí kombinace protierozních opatření s již dříve vybudovanými melioračními odvodňovacími stavbami.
Pro zmírnění důsledků sucha existují dva jednoduché, levné a rychle realizovatelné prvky:
1. Záchytné zasakovací příkopy: představují pouze zemní práce, bez požadavku na odvoz zeminy, ta se jen přemisťuje na dolní okraj příkopu, případně podpora vsaku štěrkovým pohozem s geotextilií.
2. Jejich kombinace se stávajícími odvodňovacími stavbami, které zvyšují intenzitu i velikost objemu vsaku do půdy a po jejich úpravě na možnost regulace drenážního odtoku (instalací přehrážek) zvyšují dlouhodobou akumulaci vody v půdě.
Závěr
Evidentně ještě neděláme dost pro zmírnění dopadů klimatické změny; nutné jsou úpravy legislativy i změny dotační politiky státu s cílem podpory všech efektivních opatření, vhodných k realizaci v krajině a dlouhodobému zmírňování dopadů sucha. Role plochy povodí a drobných vodních děl se stále nedoceňuje, resp. ani cíleně nepodporuje, přitom je pro zvládání sucha v ploše území rozhodující. Úkolem státu musí být zvýšení motivace vlastníků a uživatelů pozemků (zejména pozemků zemědělských) k zájmu o realizaci těchto opatření.
V roce 2016, po první nedávné vlně extrémního sucha u nás, se zdálo, že mají ministerstva zemědělství i životního prostředí zájem jednat o systémových změnách např. k podpoře adaptací odvodňovacích staveb na systémy s regulací, nebo doplnění vodního zákona o principy společné péče o drobné vodohospodářské stavby, historicky vnímané pod termínem „vodní družstva/společenství“, a to i po vzoru jiných států, kde tento institut dlouhodobě funguje. Vnímání potřeby společné péče o vodu v krajině, zejména pak v souvislosti se suchem a povodněmi, se týká všech typů melioračních opatření, která jsou relativně jednoduchá a levná, včetně využití těch již vybudovaných. Je třeba přiznat, že řada z nich jsou navrhovány v rámci komplexních pozemkových úprav (KoPÚ) jako protierozní a další opatření, ale jejich budování „pouze“ v rámci KoPÚ je nedostatečné – už se nedotkne katastrů s již provedenými pozemkovými úpravami a počet katastrů KoPÚ, které budou/jsou připravovány, je s ohledem na rozlohu státu velmi nízký.
Značný potenciál tudíž mají úpravy legislativy i změny dotační politiky státu s cílem podpory všech jednoduchých, efektivních a osvědčených opatření, vhodných k realizaci v krajině a sloužících mimo jiné k dlouhodobému zmírňování dopadů sucha, současně i povodní a omezení eroze půdy.
Autoři: Tomáš Kvítek a Zbyněk Kulhavý
Zdroj: Ekolist.cz
