Vichřice nebo nárůst množství kůrovce obvykle vnímáme jako pohromu, která les poškozuje.
V přirozeném prostředí však podobné události patří k procesům, jež po staletí formují podobu lesa. Vytvářejí prostor pro mladé stromy, proměňují množství světla v porostu a podporují vznik pestré mozaiky různě starých vývojových stádií lesa. Chceme-li pochopit, jak budou lesy reagovat na klimatickou změnu, potřebujeme vědět, jak se vyrovnávaly s extrémními událostmi v minulosti. Právě na tuto otázku se zaměřil mezinárodní tým, jehož součástí byli také odborníci z brněnského pracoviště VÚK.
Téměř čtyři století zapsaná ve dřevě
Vědci analyzovali celkem 7 637 letokruhových sérií stromů z nejzachovalejších částí české
i německé Šumavy. Zkoumané lokality ležely v nadmořských výškách od 672 do 1 453 metrů nad mořem a zahrnovaly horské smrčiny, smíšené lesy, podmáčené porosty i suťové lesy. Některé stromy dosahovaly stáří 500 až 600 let.
Letokruhy fungují jako přírodní archiv. Jejich šířka vypovídá o podmínkách, ve kterých strom
v daném roce rostl. Pokud například po odumření okolních stromů pronikne ke koruně více světla, může strom začít růst rychleji. Náhlé rozšíření letokruhů tak vědcům pomáhá odhalit, kdy se v porostu uvolnil prostor v důsledku odumření sousedních stromů, například působením větru, napadením lýkožroutem smrkovým nebo z důvodu přirozeného stárnutí.
„Každý strom si ve svých letokruzích uchovává část historie lesa. Teprve propojením tisíců těchto záznamů z různých míst ale získáme ucelený obraz o tom, kdy a kde docházelo
k výrazným událostem. Díky rozsahu našeho souboru jsme mohli sledovat vývoj přírodních narušení lesa od počátku 17. století,“ říká Ivana Vašíčková z odboru ekologie lesa VÚK, hlavní autorka studie.
Působení větru a kůrovce se vzájemně zesiluje
Výsledky ukazují, že přírodní disturbance (narušování) šumavských lesů během posledních čtyř století pomalu, ale vytrvale zrychlovalo. Významnou roli přitom hrálo propojení silných větrných událostí a následného přemnožení kůrovce. Silný vítr poškodil nebo vyvrátil část stromů a vytvořil podmínky, ve kterých se mohl kůrovec dále šířit.
V letokruzích se výrazně projevily události ve 20., 40. a na konci 60. let 19. století, zejména v letech 1868–1870. Spolu s následujícím nárůstem množství kůrovce je toto období vichřic pokládáno za jedno z historicky největších v celé střední Evropě. Rozsahem se mohlo přibližovat událostem, které Šumava zažila na přelomu 20. a 21. století.
Analýza zároveň ukázala, že ani nejsilnější vichřice nezasáhly všechny části Šumavy stejně. Zatímco na jednom místě došlo k rozsáhlému poškození, jinde porost zůstal téměř nedotčený. Jednotlivé typy lesa tak mají vlastní historii a na extrémní události reagují rozdílně.
Překvapivý výsledek: rozhoduje nadmořská výška
Za nejdůležitější faktor ovlivňující četnost zmíněných narušení lesů vědci označili nadmořskou výšku. Nejnižší četnost zaznamenali v horských smrčinách, nejvyšší naopak ve smíšených lesích v nižších polohách. Tento výsledek částečně mění dosavadní představu, podle které jsou nejzranitelnější především smrkové porosty na horských hřebenech vystavených silnému větru.
Stromy ve vyšších nadmořských výškách rostou pomaleji, bývají nižší a mohou být lépe přizpůsobeny větrnému zatížení. V příznivějších podmínkách nižších poloh rostou rychleji, dosahují větší výšky a jejich koruny jsou působení větru vystaveny dříve. Teplejší prostředí
v nižších polohách navíc urychluje vývoj kůrovce a může mu umožnit vytvořit během jednoho roku více generací.
Významná je rovněž orientace svahu. Častější narušení vědci zaznamenali zejména na jižních a jihozápadních svazích, které přijímají více slunečního záření a mají teplejší mikroklima. „Zranitelnost lesa nelze posuzovat pouze podle toho, zda v něm převládá smrk, buk nebo jedle. Rozhoduje souhra celé řady podmínek – nadmořské výšky, orientace svahu, druhového složení porostu, rychlosti růstu stromů i návaznosti větrných a kůrovcových událostí,“ vysvětluje Ivana Vašíčková.
Pestrá krajina má větší šanci extrémní události zvládnout
Rozdílný vývoj odlišných typů lesních ekosystémů vytváří pestrou mozaiku porostů různých vývojových fází a struktury. Největší rozmanitost těchto procesů vědci zaznamenali
v přirozených smíšených lesích.
Právě tato pestrost může být pro budoucnost lesa zásadní. Pokud se jednotlivé části krajiny nacházejí v různých vývojových stadiích, je méně pravděpodobné, že je jediná extrémní událost postihne stejným způsobem a ve stejnou dobu. „Přírodní disturbance neznamená jen ztrátu, ale je i důležitým aspektem dynamiky lesa. Je také součástí obnovy lesa a pomáhá vytvářet jeho věkovou i prostorovou rozmanitost. Takto pestrý les může mít větší schopnost vyrovnat se
s extrémními a obtížně předvídatelnými událostmi,“ doplňuje Ivana Vašíčková.
Minulost pomáhá připravit se na klimatickou změnu
Výsledky studie přispívají k lepšímu porozumění budoucího vývoje středoevropských lesů.
S rostoucími teplotami a proměnou druhového složení lze očekávat vyšší pravděpodobnost narušení zejména ve smíšených porostech v nižších nadmořských výškách. Teplejší podmínky mohou urychlit růst stromů, ale také jejich životní cyklus a tempo proměny celého lesa.
Výzkum současně zdůrazňuje význam bezzásahových území, kde mohou vedle sebe probíhat různé typy narušení i následné přirozené obnovy. Zachování těchto přirozených procesů podporuje dlouhodobou odolnost lesů a jejich schopnost poskytovat důležité služby – od ochrany biologické rozmanitosti přes zadržování vody až po ukládání uhlíku.
Studii vedli odborníci z Výzkumného ústavu pro krajinu ve spolupráci s vědci z České zemědělské univerzity v Praze, Mendelovy univerzity v Brně a Národního parku Bavorský les. Výzkum podpořily Technologická agentura České republiky a Grantová agentura České republiky.
Oddělení komunikace VÚK
Zdroj: tisková zpráva VÚK
