První z nich, farmu pana Antona v Kaprunu, výrazně ovlivňuje poloha hospodářství nedaleko lyžařské sjezdovky. Přes zimu se farmář stará nejen o celkem pětadvacetihlavé stádo (včetně plemenného býka) místního tradičného plemene Pinzgauer, ale také o restauraci pro lyžaře a penzion, který má cekem 30 lůžek a je součástí stavení. V tuto dobu jsou k jednomu stálému zaměstnanci přijímány dvě další pomocnice, přičemž na farmě stále vypomáhá také farmářova matka. Přes léto, kdy je stádo vyhnáno na letní pastvu na alpské almy (v době naší návštěvy se na farmě nacházely pouze dvě jalovice), je poskytováno ubytování pro turisty, kteří využívají okolní výborné podmínky pro stále oblíbenější vysokohorskou turistiku. Další z podnikatelských aktivit je prodej vlastního hovězího masa přímo z farmy (krávy jsou dojeny, jen pokud uhyne tele) a také výroba pálenky, která má v této oblasti tradici založenou na základě práva císařovny Marie Terezie tzv. Maria Theresia Brennrecht.

Vedle základních informací o místních podmínkách nás pan Anton, který je čtvrtou generací zde hospodařících sedláků, seznámil s celkovým chodem jeho farmy. Skot je přes léto na pastvě, není nijak přikrmován a vzhledem k tomu, že nejsou problémy ani s volně pobíhajícími psy a vlky (vlci zde vymizeli před 50 - 60 lety), nevyžaduje stádo většinou žádnou speciální péči a vydrží na pastvě až do prvního sněhu. Problémy mívají spíš chovatelé ovcí - kvůli lavinám a také kvůli dravcům, kteří napadají jehňata. V zimě je krmeno pouze seno, které je skladováno volně ložené v seníku. Lisovat ho se nevyplatí, i když je většinou sbíráno v dostatečné sušině a není potřeba jej dosoušet. Sláma na podestýlku je nakupována nejčastěji v Německu, protože ve zdejších podmínkách se obilí pěstuje jen zřídka. Většinu ošetření, včetně úpravy paznehtů, si provádí pan Anton sám. Vedle skotu je na farmě chováno několik slepic, králíků, prasat a koz a jejich produkty jsou určeny pouze pro vlastní potřebu nebo se zpracují v penzionu a restauraci. Vzhledem k tomu, že farma také disponuje vlastními mini jatky a chladírnou, jsou skot i ostatní zvířata porážena přímo na farmě. Hovězí maso je ale na rozdíl od ostatního masa určeno jak pro potřeby vlastní restaurace, tak na prodej.

K farmě nepatří žádný sad, takže v palírně je zpracováváno pouze nakoupené ovoce. Nejčastěji se jedná o jablka, hrušky, mirabelky a švestky. Alkohol se pálí osmdesátiprocentní a dále je ředěn na polovinu. Daň za vypálený alkohol je 10 euro/litr. Cena pálenky se pohybuje mezi 25 – 35 euro/litr.

Další odborná exkurze, tentokrát v Zell am See, nás zavedla na různorodě zaměřený podnik, na farmu rodiny Lugebo, která na tomto místě hospodaří jíž jako osmá generace. Mezi hlavní aktivity hospodářství, o které se na poloviční úvazek stará farmář a plný jeho manželka a dcera, patří chov skotu plemene Pinzgauer (celkem 16 kusů), s kterým jsme se setkali již na předchozí farmě. Dále je to včelařství (13 včelstev), výroba pálenky ve vlastní palírně, domácí příprava až 40 druhů zavařeniny a také agroturistika, která zajišťuje prodej celé produkce farmy. Obhospodařováno je celkem cca 24 hektarů půdy luk a pastvin, přičemž jen 4 hektary jsou vlastní.

V rámci chovu skotu si rodina Lugebo vybrala plemeno Pinzgauer, protože ze zdejšího prostředí pochází a je tak skvěle přizpůsobeno na místní přírodní podmínky. Rakouská vláda jeho návrat do těchto míst také podporuje různými granty. Mezi hlavní pozitivní vlastnosti plemene patří klidná povaha, soběstačnost, silné končetiny, snadné telení a pro tohoto farmáře také dobrý poměr masné a mléčné užitkovosti (jedná se o masomléčné plemeno). Na krmení stačí přes léto pastva, přes zimu seno. Krávy na dojení (dojivost okolo 4400 kg na krávu) jsou přikrmovány jádrem, které se nakupuje. V době naší návštěvy se ve stáji s volným ustájením (nové od roku 2012) nacházelo osm krav na dojení, jalovice s telaty byly ještě na pastvě. V září se pase většinou již ve střední výšce okolo 850 m. n. m., ale mají i pastvu ve 2000 – 2500 m. n. m. Mléko krav je buď prodáváno syrové, nebo se přímo na farmě zpracovává na sýr horského a máslového typu. Sýr máslového typu přitom zraje cca 18 měsíců při 12 °C. Syrovátka, která zbyde po výrobě sýra, je zkrmována prasatům, kterých je na farmě většinou okolo 16 kusů a farmář je vždy nakupuje v cca 30 kilogramech (za jedno takové prase zaplatí okolo 80 euro). Prasata plemen landrace a pietrain jsou pak porážena v cca 120 kilogramech a vepřové maso se neprodává - je pouze dále zpracováváno na uzeniny, které se také vyrábí na farmě a udí ve vlastní udírně. V udírně se topí bukovými pilinami při teplotě do 30 °C. U salámů je to ale i 80 °C.

Díky tomu, že tato farma, stejně jako ta pana Antona v Kaprunu, disponuje od r. 1997 vlastními jatky s povolením EU do 100 VDJ, je skot porážen přímo na farmě. Poráží se buď telata ve věku dvou měsíců nebo jalovice či volci ve věku dvou až tří let a také vyřazené krávy. Býčci jsou kastrováni, přestože pak rostou déle a jejich výkrm trvá i tři roky. Maso je prý ale kvalitnější a mramorování je dle slov farmáře „přímo skvělé“. Celkem se zde za rok porazí v průměru 20 – 25 kusů prasat a osm kusů hovězího dobytka.

A dále, i této farmě je na základě práva císařovny Marie Terezie povoleno pálit alkohol ve vlastní palírně. Farmář nás informuje, že existují dva druhy tohoto práva: můžete zpracovávat ovoce a pálit, nebo i prodávat. Oni smí i prodávat. Celkem Lugebovi vypálí maximálně 400 litrů alkoholu, z něhož vyrábí likéry a pálenky. Celý proces je evidován a kontrolován celní správou. Pokud by byla v evidenci chyba, může být právo pálit odebráno. Pokud jde o daň, pan Lugebo uvádí, že platí daň za kvas – za jeden hektolitr kvasu platí 5,40 euro. A i když k farmě patří malý sad, většina ovoce na pálení je nakupována. Vlastní ovoce se používá hlavně na výrobu džemů.

K farmě patří také několik hektarů lesa, což majiteli zaručuje členství v honebním společenstvu (vlastní honitbu je možné mít od 115 hektarů) i nákup levnějšího dřeva na stavbu i topení od lesních hospodářů. Dcera Melani, která jednou farmu převezme, má lovecký lístek, ovšem momentálně se zde kvůli nedostatku zvěře moc střílet nesmí. Z divokých zvířat se okolo Zell am See vyskytují jeleni, kamzíci, mufloni, svišti a lišky. Vysoko v horách jsou také kozorozi, kteří se ovšem nesmí střílet vůbec. Divoká prasat zde nejsou.

V roce 2012 byly na farmu nainstalovány fotovoltaické panely, které zajišťují 70 % elektrické energie a zajistí i ohřev vody pro celou obytnou i pracovní část farmy. Vzhledem k tomu, že si hospodáři dobře spočítali výkon, nemusí všechnu energii prodávat do sítě a kupovat ji zpět. Prodávají jen 30 %. Na nainstalování panelů nebyla žádná podpora, ale jinak dostávají dotaci přibližně 10.000 euro ročně. Nelze ji počítat na hektar, něco sice je na plochu, většina je ale za údržbu špatně nepřístupných ploch, spásání alm apod. Od státu mají také úlevu na dani. Ještě před třemi lety nemuseli vést účetnictví, protože vyráběli jen pro svou potřebu. Dnes ho vedou, ale nemusejí pět let platit daně, pokud do podniku zainvestují alespoň částku, kterou by na dani odvedli.

Všechny činnosti na farmě doplňuje agroturistika, která zajišťuje odbyt většiny produktů. Vzhledem k tomu že oblast Zell am See je turisty velmi vyhledávána, hlavně turisty arabského původu, není agroturistika v okolí žádnou výjimkou. V arabském světě totiž momentálně platí, že každý by měl navštívit Paříž, Benátky a lázně v Zell am See. Součástí farmy sice není penzion, zato disponuje velkou společenskou místností v klasickém alpském stylu, kde jsou cca dvakrát do měsíce pořádány různé oslavy a setkání včetně občerstvení. Stejně tak jsou na farmě vítáni jednotlivci i skupiny, které se chtějí seznámit s životem na venkově. Součástí hospodářství je i prostorný obchůdek, kde jsou ke koupi zdejší produkty – med a medové pochoutky, domácí chléb, který se peče každý pátek, uzeniny z hovězího i vepřového masa, paštiky, sýry, džemy, pálenka apod. Hovězí maso je prodáváno jak do restaurací ve městě, tak jednotlivcům nebo zpracováno v rámci pohoštění při pořádání oslav. Farmářku a její dceru Melani tak farma bez problémů uživí. Farmář, pan Josef, je na poloviční úvazek zaměstnán u nedaleké lanovky na vrchol Schmittenhöhe, kde v létě i v zimě upravuje terén sjezdovky. Díky tomu má rodina také možnost pronájmu cca 12 hektarů pastvin přímo pod sjezdovkou a v jejím okolí. Další zajímavostí je, že přesto, že si rodina velmi zakládá na ekologii a farma byla v ekologickém režimu přes 10 let, dnes v něm není. Přes všechny subvence se to nevyplatilo. Kontroly a administrativní zátěž začínala být neúnosná a vhledem k tomu, že produkují regionální potraviny, o které je zájem, nebyla nálepka „eko“ potřeba.

Během naší návštěvy, jak u rodiny Lugebo, tak u pana Antona v Kaprunu, bylo jasně vidět, jakým směrem se tyto farmy vydaly. Vsadily na diverzifikaci, hlavně na agroturistiku, což je v jejich geografických podmínkách správný, ale určitým způsobem také nutný směr. Na obou hospodářstvích bylo také znát, že zemědělství není a vlastně ani nemůže být pouze podnikání. Jak říká Josef Lugebo: „Naše práce je životní styl, možná i tak trochu poslání, které spojuje život v krásném prostředí a možnost zanechat zde něco pro další generace, ale neobejde se bez bezvýhradného respektu k přírodě a velkého nasazení.“

Jana Breburdová, 25. 10. 2013