Zoubek sám říkal, že se považuje za řemeslníka. „Rád dělám sochy živé, které patří na déšť, mráz a vítr,“ řekl dříve ČTK. Hlavním tématem Zoubkovy tvorby byla lidská figura. Jeho plastiky jsou typické štíhlostí a protáhlostí i výraznými gesty a postoji. Jeho dílo je zastoupeno v řadě českých i zahraničních galerií či soukromých sbírek.

Do Zoubkova uměleckého života zasáhl konec šedesátých let, kdy vytvořil posmrtnou masku a náhrobek studenta Jana Palacha. „Říká se tomu výzva, tomu, co jsem cítil, když Jan Palach zemřel. Byl to takový předěl v mém životě, cítil jsem, že už se nedá žít jako předtím. Tak mě napadlo, že bych mohl poskytnout službu, kterou umí jen málo lidí, nebo je ochotno udělat málo lidí, tedy sejmout jeho posmrtnou masku,“ řekl loni ČTK.

Režimu se pak stal Zoubek nepohodlným a v následném období normalizace měl omezené možnosti veřejného působení. Pracoval tak tehdy třeba jako restaurátor v Litomyšli. Po listopadu 1989 se podle Breganta aktivně podílel na demokratických změnách. Byl členem výtvarného odboru Umělecké besedy, uměleckého spolku vzniklého už v 19. století, jehož činnost byla v devadesátých letech obnovována po letech omezení za komunismu.

V poslední době pracoval například na plastice kněze Josefa Toufara, která byla odhalena letos v únoru v kostele v Zahrádce na Havlíčkobrodsku. Postavu faráře umučeného komunisty začal Zoubek tvořit po přečtení knih Miloše Doležala. „Tak mě to vzalo, že jsem si řekl, že to udělám. Pro sebe. A kdyby se to povedlo, tak bych ji věnoval do Číhoště nebo spíš do Zahrádky,“ uvedl před dokončením díla.

V současnosti mohou lidé vidět Zoubkovo dílo například na výstavách v kostele svatého Vavřince v Klatovech do 18. června nebo v Muzeu berounské keramiky v Berouně do 25. června.

Zdroj: ČTK