Jedním z důležitých prvků programu Pestrá krajina je například množství příkladů dokumentujících, že realita je často jiná, než jak se obvykle prezentuje obraz zemědělství laické veřejnosti, jako je „potřeba“ zemědělsky obdělat veškerou k produkci využitelnou půdu. Praxe ale ukazuje, že pokud se hospodář dobrovolně vzdá i jen malého prostoru ve prospěch přírody a vrátí jí část „jejího majetku“, neprodělá na tom ani ekonomicky. Uvolněný prostor pro přirozený vývoj dokáží velmi rychle obsadit rostliny i živočichové, což se velmi brzy projeví v pestrosti lokality s pozitivním dopadem na kvalitu půdy, zdroje vody, omezení eroze či vyšší biodiverzitu, která může být navíc honorována přes dotační tituly. To ovšem není vždy to podstatné – důležité je, že mýtus o potřebě veškeré pozemky zúrodnit a produkčně využít, a tím více vydělat, neplatí. Skuteční hospodáři tohle dávno vědí, společnost však na tuto selskou pravdu postupně zapomněla.
Mýtem je i teze, podle které se v současném zemědělství nelze uživit, pokud sedlák hospodaří na malé výměře půdy. Jak ale (nejen) v rámci programu Pestrá krajina prokazuje v praxi jedna z oceněných farem, možné to je i na výměře jen zhruba 10 hektarů, pokud má hospodář správný podnikatelský záměr a dokáže zároveň vytvářet k primární zemědělské surovině přidanou hodnotu. Stejně tak je mýtem, že v ČR nelze konkurenceschopně pěstovat více plodin – na další z oceněných farem jich pěstují 18 a vše zpracují a prodají. A konečně mýtem je i představa, že velké farmy nedokáží hospodařit k přírodě šetrným způsobem. Mezi oceněnými se letos objevilo i hospodářství obdělávající plochu více než 1 000 hektarů, a to za využití moderních technologií i vědeckých poznatků.
Platí tak, že odpovědně může hospodařit každý, přičemž spektrum možných přístupů se odvíjí od místních podmínek a konkrétního zaměření farmy, a je tedy v dobrém slova smyslu nekonečné. Právě proto je také projekt Pestrá krajina inspirací i pro akademickou sféru, což v diskusi letošních účastníků několikrát zaznělo, a je tak logické, že partnerem projektu je od jeho samého počátku Česká zemědělská univerzita v Praze. Ta ostatně sama testuje ve svém projektu „Chytrá krajina“ formy udržitelného zemědělského hospodaření v krajině, a obě strany si tak mohou sdělovat své zkušenosti, což se v praxi děje.
Vůbec nejdůležitějším přínosem projektu Pestrá krajina je ale možnost v praxi dokázat, že zemědělství není, respektive nemusí být „nepřítelem krajiny“, a že dobře hospodařit i pod tlakem veřejného mínění je možné i bez nadměrných a často zejména politicky motivovaných regulací. To je velmi důležité pro přístup k zemědělství v budoucnosti, a to právě ze strany veřejnosti. Stále více je totiž zřejmé, že snahy svazovat podnikání v zemědělství prostřednictvím opatření, která ve svém důsledku skutečné hospodaření a produkci zemědělských surovin ani neumožní, mohou vyústit do situace, kdy bude obor kvůli téměř nesplnitelné byrokracii opouštět celá řada menších a mikro zemědělských podnikatelů, kteří jsou ale zároveň nejpřirozenější alternativou v péči o krajinu. Pokud ale bude veřejnost i polická reprezentace na vlastní oči při cestách naší zemí vidět, že hospodařit v souladu s veřejným zájmem v praxi lze, bude obhajoba zemědělských zájmů snazší, a regulace, alespoň doufejme, menší.
Je to ostatně i výzva pro majitele zemědělských pozemků, kteří se mohou na základě viditelných projevů hospodaření rozhodnout v budoucnosti ke změně nájemců jejich půdy ve prospěch odpovědněji hospodařících sedláků. Nahrává tomu paradoxně i současná, a jistě ještě nějakou dobu trvající pandemie koronaviru. Omezení cestování do zahraničí vytváří větší prostor pro domácí turistiku a možnost porovnat jen prostým pozorováním způsoby hospodaření a jeho vliv na krajinu a přírodu. Pokud se přitom prosadí hospodaření v souladu s ideály projektu „Pestrá krajina“ v širší než současné míře, může se tím postupně vrátit v minulosti pošramocená image oboru do stavu, kdy si společnost zemědělců vážila a oceňovala na nich mimo jiné stavovskou hrdost a schopnost svobodně, ale také zodpovědně se rozhodovat. A podporu veřejnosti bude zemědělství potřebovat – jinak se stanou sedláci jen, ale pouze jen „zahradníky“, což není žádoucí ani pro ně, ale ani pro kulturní krajinu. Program Pestrá krajina tak fakticky představuje investici do budoucnosti, kterou sice nelze vyjádřit penězi, ale pro další přístup k zemědělství je cennější, než leckteré dotace.
Petr Havel