Následně, v poslední snaze zachránit, co se dá a s příslibem směrem k myslivecké veřejnosti „že je všechno domluvené“, se navíc objevila i samostatná novela zákona o myslivosti jako samostatný zákon. Tady si myslím, že je evidentní poněkud zoufalé jednání předkladatelů, kteří samostatný zákon o myslivosti nejprve celý necitlivě „namontovali“ jako přílepek k invazní novele, a následně, když viděli, co to vlastně vše způsobilo, napadlo je konečně načíst zákon ve Sněmovně samostatně. Osobně si myslím, že to byla fatální, ale bohužel asi ne poslední chyba, předkladatelů, kteří se na tom spolupodíleli a myslivce tak vlastně mystifikovali.

Zákon o myslivosti je přece pro nás myslivce natolik zásadní dokument, že si jednoznačně zaslouží samostatné projednání a širokou odbornou diskuzi a nějaké „propašovávání“ novely zákona o myslivosti jako přílepku k jinému zákonu je pod naší odbornou, ale i stavovskou úroveň.  K vládní novele ZOM Bohužel je třeba konstatovat, že ani samostatná předložená vládní novela zákona totiž dostatečně nereflektuje současné zájmy a potřeby všech stran, kterých se má zákon týkat, nebyla řádně a dostatečně odborně prodiskutována. Místo diskuze se zástupci zemědělců, chovatelů, lesníků, majitelů lesa a dalších hospodářů, bohužel vedení ČMMJ vsadilo na příslib a neustálé ujišťování „že je vše domluvené“, určitá část myslivecké veřejnosti, ale i vedení ČMMJ bylo uklidňováno a zaváděno tvrzeními, že je vše pod kontrolou a zařízené. Opak se však ukazuje jako drsná realita. Samostatná novela zákona předložená Ministerstvem zemědělství má svoje negativa. Ano, sice zachovává minimální výměru honitby 500 ha, kterou považuji z hlediska chovu zvěře a její potřeby za zcela zásadní. Ale naopak ruší třeba normované stavy zvěře, což naopak považuji za zcela chybné, neboť určování stavů má sofistikovaný způsob výpočtu a má své místo v mysliveckém plánování. Úlitbou se snaží tento fakt vykompenzovat možností dohody vlastníka a uživatele na konečném počtu zvěře. Zní to sice hezky, ale v praxi je to nesmysl. Další věc je, že zákon byl vlastně navržen, aby zrušil vyvlastňovací přílepek, ale nějak se nedomyslelo navázání účinností, kdyby stejně přílepek začal platit dříve, než samostatný zákon i kdyby byl schválený. Tedy další selhání, kdy si předkladatelé ani nepohlídali navazování platnosti zákonů. Takových a podobných věcí je ve vládním návrhu více, například i ponechání nesmyslu v podobě hodnocení míry poškození porostu. Zajímavé je, že hodnocení bude provádět velmi pravděpodobně ÚHÚL, takže to jen budí dojem, že byl hlavně zájem přihrát posudky někomu konkrétnímu. No nemá cenu tady hodnotit novelu zákona o myslivosti, ani invazní novelu. Podle našich informací má být invazní novela schválena, doufejme, že předtím má být očištěna od všech přílepků. Projednání a schválení samostatné vládní novely zákona o myslivosti ještě za této Vlády a hlavně ještě za této Sněmovny, a při vědomí nutnosti projití Senátem, je v podstatě nerealizovatelné  Co nás čeká v budoucnu? O to horší je pomyšlení, co nás tedy čeká v budoucnosti. A to ve velmi krátké budoucnosti, protože odborná, prodiskutovaná a všemi stranami jakožto konsenzus akceptovaná novela zákona o myslivosti je nezbytně nutná a čím dále více vyžadována všemi opravdu hospodařícími zodpovědnými hospodáři v krajině. Tedy především myslivci, lesníky a zemědělci, opravdovými hospodáři s konkrétní zodpovědností za stav naší krajiny, a ne jen teoretizujícími lobbystickými skupinami, které by chtěly jen „pansky radit“ a čerpat finance na projekty a granty bez další zodpovědnosti. Jak gradující kůrovcová kalamita, tak narůstající škody zvěří zemědělcům a farmářům jednoznačně eskalují konflikty, které jsou dlouhodobě neřešeny, ani ne tak špatným současným zákonem, jako bohužel mnohdy nezodpovědným jednáním a přístupem některých zástupců mysliveckých spolků a myslivců. Těchto konfliktů pak využívají různé ekoaktivistické nátlakové organizace, a tak vymyslely plán, jak se myslivcům pomstít na základě nenávisti k myslivcům. Tím plánem je donutit samotné myslivce prostřednictvím zpolitizovaných témat a nafukovaním jednotlivých a mnohdy marginálních příkladů takřka vystřílet spárkatou zvěř. To vše pod záštitou vznešených hesel, že je potřeba zachránit lesy, kterým tleská laická, odborně neinformovaná veřejnost. Obnovit znovu naše lesy totiž prý podle jejich názoru se zvěří nejde, a je tedy nezbytné zvěř vystřílet. Neváhají proto použít veřejně lživé informace, které jsou zobecňovány, jako je přemnožení zvěře a astronomické výše škod. Do toho se přidalo pár neosvícených vlastníků a správců lesa, kterým na zvěři vůbec nezáleží a naskočili rádi na myšlenkovou mylnou zkratku, že když nebude v lese ani chlup, půjde to všechno levněji a lépe, na peníze se přece vše počítá! Podobně se k tomu postavili i někteří zemědělci, kterým se kupí konflikty s myslivci a dochází jim pomalu trpělivost. No a jako poslední přiklusali sice drobní majitelé půdy a lesa, mnohdy lidé „problematici“, kteří se nejsou ve svém okolí schopni domluvit v podstatě s nikým, ale nutně potřebují ukojit svoji dlouholetou touhu střílet si srnečka na „vlastním“. Tímto vznikl zajímavý koktejl odporu a vzdoru proti myslivosti, a i když jich celkově bylo jen pár jedinců oproti širokém zastoupení opravdových majitelů a vlastníků, na rozdíl od myslivců byli slyšet a jednali. Naštěstí se jejich spojení „kočičí pracky“ projevilo navázáním na ekologické aktivisty jako toxické a skončili zatím dvěma zcela zpackanými tiskovkami, které byly tak amatérsky organizovány, že u novinářů zůstali bez povšimnutí. Navíc svým extrémním přístupem byli všichni hozeni do pytle aktivistů.  Bylo a je třeba hlavně jednat! Proč o tom všem vlastně píšu? Protože po některých výbušných pozměňovacích návrzích, jsme si na rozdíl od vedení ČMMJ dali tu práci a začali jsme okamžitě jednat! Bylo nám divné, že některé návrhy jsou tak extrémní, že to předkladatelé snad ani nemohou myslet vážně. V takovou chvíli máte na výběr ze dvou možností, buď takové politiky a organizace budete ignorovat, urážet a napadat, nebo se pokusíte s nimi jednat a zjistit, co je k takovému pro vás nelogickému kroku vedlo. Zaměřili jsme se na tu druhou možnost a za dobu několika týdnů absolvovali desítky jednání a schůzek s politiky, poslanci, ministry, se zástupci zemědělců, chovatelů, lesníků, majitelů lesa, jejich zastupitelskými organizacemi i s konkrétními hospodáři, revírníky a farmáři. Výsledky jsou pro nás povzbudivé, ale znamenají dlouhou cestu další komunikace a jednání. Celou dobu tvrdíme, že zemědělci, lesníci a myslivci jsou nedílná součást jednoho celku, toto jsou skuteční odborní hospodáři v krajině, kteří tvoří naši přírodu a její obraz. To jsou lidé, kteří vzájemně hospodaří na jednom místě a odborní hospodáři jsou proto, protože nutně ke svému výkonu činnosti potřebují patřičné a odpovídající vzdělání. A zcela zásadní je to, že za svoji činnost nesou ze zákona, předpisů a vyhlášek jasnou a přímou odpovědnost. Takže tito lidé opravdu fyzicky svojí činností utvářejí přírodu a krajinu kolem nás. Většina těchto lidí má k přírodě silný vztah a práci, kterou dělají, berou jako životní styl a poslání, jsou se svojí krajinou spjatí a rozumí ji. Z tohoto důvodu je více než kdy jindy nutné projevovat vzájemný respekt, úctu a pokoru k práci toho druhého. Jeden bez druhého, ač to mnoho lidí zpochybňuje, totiž nemůže v krajině dobře fungovat, má-li být krajina skutečně pestrá, udržitelná, obnovitelná a krásná.A právě tato spolupráce má momentálně trhliny a nebudu zastírat, že za spousty z nich si můžeme jako myslivci sami. Ač tuším, že se to mnohým nebude číst lehce, neseme si mnoho nešvarů z dob minulých, které se neustále objevují jako zlý duch a narušují vztahy jednotlivých hospodářů.  Změňme také naše myšlení! Jako jeden z nejdůležitějších omylů, je postsocialistické myšlení a přístup některých mysliveckých spolků k majetku ostatních. Je nezbytné vystřízlivět, otočit si po třiceti letech kalendář a uvědomit si, že výkon práva myslivosti jsme z drtivé většiny, až na výjimky, schopni provozovat právě na cizích a námi za účelem provozování myslivosti pronajatých pozemcích. K vlastnictví jiných bychom tedy měli přistupovat s respektem a pokorou. Tím nejčastějším rozbíjecím kladivem vztahů jsou škody na plodinách a porostech a nerespektování práv vlastníků. Když mluvím se zemědělci, tak v první chvíli logicky nadávají na škody, že jim zvěř zlikviduje část úrody, nebo zničí louku, případně okouše nově vysázenou paseku. Ale to, co je proti myslivcům absolutně vytáčí do běla, je mnohdy arogance a nečinnost zástupců místních mysliveckých spolků, když je kontaktují s problémem ohledně škod. Zodpovědní a zkušení hospodáři chápou, že není možné v přírodě napravit vše ihned, ale to poslední, co nechtějí, je slyšet výmluvy, odmítání, zpochybňování a polemiku od jediného partnera, který s tím může reálně něco udělat. Mnozí zemědělci sami přiznávají, že nakonec ani nechtějí žádné vyčíslování škod, právníky, soudy apod. a to poslední o co mají zájem, je finanční likvidace mysliveckého spolku. Bohužel mi přijde, že toho mnohde zástupci spolků zneužívají. Co člověk, který má škodu na majetku způsobenou zvěří od myslivce očekává? Že když mu nahlásí problém, že se okamžitě zvedne a začne situaci ve spolupráci společně s lesníkem či zemědělcem řešit, nikoliv se mu vysmívat a zlehčovat stav, nebo hledat výmluvy, či dokonce hledat vinu u zemědělce.  Musíme umět komunikovat! Základem je oboustranná perfektní komunikace. Když říkám mnohde na seminářích, že pokud se někde objeví okus na nově vysazených sazenicích, kdy je doslova sežrána většina stromků na obrovské ploše, jsou u toho vždy „dva blbci“, jedním je revírník a druhým myslivec. Okus v takové míře přece nevznikl ze dne na den, oba hospodáři jsou v lese denně, a tak ten, který přijde na nějaký problém jako první, musí okamžitě kontaktovat toho druhého a postupovat v souladu. Domluvit se na opatřeních a postupech. Není to o tom, abychom v hospodě jízlivě pokřikovali, že „hajnej má už měsíc spadený strom na oplocenku“, ale musíme projevit snahu a dobrou vůli a okamžitě to pomoci řešit. To samé platí u zemědělců. Není cílem, abychom chodili kolem zdevastovaných míst kukuřice nebo obilí velikosti fotbalového hřiště a dělali, že nic nevidíme. Právě tyto jednotlivé problémy a konflikty vytvářejí příkopy a neshody. Nepochopím mnohde reálné situace, kdy přijde zemědělec za myslivci, že mu divočáci buchtují louky, a myslivci mu hned nedají do ruky povolenku, případně se s ním nedomluví na vstupu do mysliveckého kolektivu. Pokud zemědělec splňuje podmínky, ať má možnost si louky nebo pole ohlídat. A pokud to udělat myslivci nechtějí, musí o to více vyvinout takovou aktivitu a snahu, že je pro zemědělce evidentní, že se skutečně něco děje a že myslivci dělají maximum.  Opravdu je nás málo? Není chyba v nás samotných? Sami myslivci se často odvolávají, že jich je málo, že stárnou a nemá „to kdo dělat“. Že musí chodit do práce a nemají možnost čekat celou noc na prasata. Ale když přijde majitel půdy, který má škody na svém pozemku, díky kterému nakonec mohou vykonávat svůj koníček? „Kdepak povolenku kamaráde. To by musel schválit výbor a schůze, a musel bys být členem a chodit na brigády chlapče. Pak máme ve stanovách, že bys napřed musel být tři roky jako čekatel, host a pak snad tě možná vezmeme. Navíc teď máme plno a nepřijímáme. Jo a ve stanovách navíc máme odstavec, že můžeme vzít do sdružení za členy jen rodinné příslušníky našich členů.“Nalijme si čistého vína. Přesně pro takové a podobné doslova postkomunistické buzerace a šikanu se k nám nikdo nehrne a nehlásí. A i proto je dnes myslivost v pozici, v jaké je. To je totiž také někde obraz myslivců vůči veřejnosti. Když jde majitelka po svém vlastním poli venčit psa a myslivec na ni začne výhrůžně řvát, že jí psa zastřelí, jaký názor na myslivce si asi majitelka psa udělá?!A ať se zeptám kdekoliv ve spolcích, kolik vás je členů? Odpověď je mi dvacet, třicet, občas více, ale na další otázku, kolik z vás opravdu něco dělá, buduje či staví zařízení, loví, přikrmuje je odpověď pět, šest, maximálně osm členů je aktivních.I kvůli takovým výstupům jsou dnes návrhy zákonů v podobě, v jaké momentálně leží ve Sněmovně.  Jsou i pozitivní zprávy Řekl jsem, že mám i povzbudivé zprávy. Například takové, že drtivá většina zemědělců a lesníků bere myslivce jako součást jejich činnosti. Nechtějí myslivce likvidovat a chápou význam myslivosti a její potřebu. Zda však mají myslivci v jejich očích úctu a respekt už není tak jednoznačné, a hlavně to máme ve svých rukou. Pomyslný míč je na naší straně, a pokud chceme hrát seriózní hru podle jasných pravidel, musíme se podle toho i chovat, tedy mít tedy například i skutečné stavy zvěře podle normovaných stavů a podle stavu přírody a výše škod. Je to na nás! Čeká nás čeká dlouhá cesta. Pokud nechceme nechat zmizet zcela naši myslivost jako zájmovou činnost, je nezbytné začít neprodleně komunikovat. Je nutné, abychom se stali myslivci moderními, vzdělanými, používající nové trendy a metody péče o zvěř. Myslivci, kteří dokáží fungovat efektivně i v dnešní době a v současných podmínkách. Abychom byli schopni komunikovat na všech úrovních. Abychom nespoléhali na to, že všechno za nás někdo udělá a domluví.

Podpořme stavovskou sílu jednotné organizace Ve spoustě komentářích se objevuje pojem „stavovská síla“ a slova o zastřešující organizaci ČMMJ. Je nutné, abychom byli jejími členy a mohla nás všechny kvalitně zastupovat a hájit. To je to hlavní, co bych od ní totiž očekával.

Bohužel i tady pasivita nás myslivců zapříčinila, že za nás mnohdy nikdo nikde dostatečně nejedná, a to jak na celostátní, tak i regionální úrovni. Málo z nás se ptá, jak se věci mají, kdo za nás mluví a s jakým úspěchem. S politiky, poslanci, ministry, krajskými i místními úředníky, jinými organizacemi, zemědělci, lesníky apod. Kdo a s jakým výsledkem lobuje, domlouvá podmínky a zákony. A hlavně, jak konkrétně a kdo zastupuje skutečně naše zájmy. Tady vidím obrovské selhání a rezervy. Je před námi velká výzva a nevěřím, že bychom byli obecně jako myslivci ze hry vyřazeni, pokud opravdu sedneme ke stolu, začneme jednat a komunikovat. Pokud se zbavíme „lidoloveckých“ manýrů, papaláštví a nedotknutelnosti. Jestli se zaměříme na to, abychom skutečně byli organizací, do které lidé chtějí vstupovat a být hrdým myslivcem, abychom všichni měli perspektivu a uplatnění. Ať nás vedou na všech úrovních lidé schopní, perspektivní, manažersky a komunikativně zdatní, se zápalem a obětováním pro věc. Čekají nás nejen volby v rámci naší myslivecké organizace, ale na podzim i volby do Sněmovny. Určitě se bude připravovat i nové znění novely zákona o myslivosti. Udělejme vše pro to, abychom měli schopné a kvalitní vedení, které se za nás bude schopno postavit a skutečně hájit naše zájmy. Dělejme všechno proto, abychom byli u koncipování nové verze návrhu zákona od počátku, abychom ho mohli psát a utvářet, ne být jen ve vleku událostí a jen vykrývat rány. Ukažme, že jsme myslivci. Autor: Kamil Zahradník - Lesnicko-dřevařský vzdělávací institut

Zdroj: Myslivost.cz