„Žena, která měla něco zlatýho na sobě, tak ji obrali a zavezli je do lesa. Nezajímalo je, jak budou žít,“ popsal Vít Kvapil.

Na podzim roku 1951 se během plnění vojenské služby stal svědkem násilného vystěhování sedláků v jižních Čechách. I jeho rodina vlastnila velký statek, pole a zvířata. Když se ale z vojny vrátil, rodinný majetek už patřil státu. Že se nad republikou stahují mračna, tušil už po komunistickém převratu v únoru roku 1948.

„Protože oni hlásali: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Všechno bylo všech a nikoho nebylo nic. A tak to dopadlo. To byla, myslím, největší pohroma vůbec, co tady lidstvo zažilo,“ vzpomínal pro Paměť národa.

Akci Kulak připravovali komunisté už od léta 1951. Komunistický režim chtěl sedláky vykořenit z míst, kde žili po staletí – měli být vystěhováni mimo okres, nejlépe pak mimo kraj.

„Částečně se to opíralo o různé soudní rozsudky, které byly vydávány v souvislosti s politickými procesy s takzvanými kulaky. Jako vedlejší trest tam bylo dané, že ten člověk má být zbaven práva být v té vesnici. Dokonce tam bylo dodáváno, že se nemá vracet,“ vysvětluje historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.

„Nikdy na to nezapomenu, Jaruška měla čtyři roky, Jiříčka dvouletého jsem měla v náručí. Oni přitom, když nás odsud stěhovali, ukradli, co se dalo,“ vyprávěla pro Paměť národa Jarmila Nohavičková. Komunisté v rámci akce Kulak zatkli jejího tchána a odsoudili ho k půl roku vězení. Následné represe tvrdě dopadly na celou rodinu. „Učila jsem, najednou se otevřely dveře a ředitel školy povídá: Vemte si své saky a paky a ať už jste ze školy venku,“ popisovala.

Akce Kulak byla formálně ukončena po dvou letech v roce 1953. Vystěhovávání s tím ale zdaleka neskončilo, pokračovalo i v následujících letech, zejména po roce 1956, kdy začala druhá fáze kolektivizace zemědělství.

Autorka: Lucie Korcová