Zatímco průměrná velikost zemědělského podniku v Evropské unii je asi 17 hektarů, v Česku je to zhruba 130 hektarů, což je nejvíc ze všech členských států. Jak ale upozorňuje Michael Beckmann z Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí, v nových spolkových zemích - to znamená na území bývalé NDR - je situace velmi podobná. „Mezi bývalým východním Německem a Českou republikou existuje řada paralel. Tady v Lipsku a okolí je to - co se týče zemědělství - dost podobný příběh jako v Česku. I tady došlo během kolektivizace v 50. a 60. letech k slučování polí do velkých celků a zakládání zemědělských družstev. Tím zaniklo mnoho menších zemědělských struktur.“ Ještě dnes, více než 30 let po pádu železné opony, lze při pohledu na zemědělskou krajinu bezpečně určit, kudy probíhala hranice mezi západem a východem. „Už při pohledu na mapu je vidět ten obrovský rozdíl, ať už na hranici mezi východním a západním Německem, nebo mezi Českem a Rakouskem. V bývalém západním bloku jsou menší políčka, zatímco na východě jsou to opravdu velké jednolité plochy. Na tom se nic nezměnilo ani po roce 1989. Tyto zemědělské struktury přetrvávají dodnes,“ říká Beckmann.
Hospodařit na velké zemědělské ploše je totiž - přinejmenším z krátkodobého hlediska - ekonomicky velmi výhodné. „Samo o sobě to pro zemědělskou produkci není problém. Naopak je to výhoda - čím větší zemědělskou plochu máte, tím více práce zvládnete udělat v kratším čase. Pomocí velkého traktoru a další techniky dokážete rozsáhlé plochy rychle a efektivně obhospodařit - zorat, zasadit, zasít, pokosit, aplikovat pesticidy a tak dále. Výhodou je tedy optimalizace práce. Ale z hlediska biodiverzity je to obrovský problém,“ zdůrazňuje Michael Beckmann.
A nejde jen o biodiverzitu. Intenzivní zemědělství ohrožuje v dlouhodobém horizontu i další důležité funkce krajiny - a to včetně samotné zemědělské produkce, varuje krajinná ekoložka Kateřina Černý Pixová z České zemědělské univerzity. „Z dlouhodobého hlediska to má drastický dopad na všechny možné oblasti, které si dokážete představit. V první řadě na půdu. Ta už často ani není živým organismem. Je to mrtvá, dehydratovaná, poškozená půda, která poskytuje úrodu pouze v případě, že jí dodáváte velké množství dalších látek a umělých hnojiv. Schopnost takové půdy zadržovat vodu je samozřejmě naprosto minimální. Často se na jejím povrchu udělá takový škraloup, po kterém voda velmi rychle odteče, takže se ani do půdy pořádně nedostane. A potom to má velký vliv také na biodiverzitu, a to v širokém slova smyslu - od biodiverzity bakterií a chorob až po biodiverzitu velkých savců.“
Už dnes je přitom zřejmé, že zemědělství se v důsledku klimatické změny dostává pod stále větší tlak. V souvislosti s tím se také ukazuje, že současný model zemědělství založený na intenzivní produkci je dlouhodobě neudržitelný, upozorňuje Michael Beckmann. „V souvislosti s klimatickou změnou je potřeba říct, že takto jednoduché a jednotvárné systémy jsou extrémně náchylné k jakémukoli narušení. V případě nějaké nenadálé události se může takový systém velmi rychle zhroutit. Když například přijde extrémně suchý nebo horký rok, může to způsobit kolaps celého systému a výrazné snížení úrody - zvlášť pokud všichni zemědělci pěstují několik málo stejných plodin a hospodaří stejným způsobem.“
Souvislostí mezi klimatickou změnou a zemědělstvím je ale mnohem více, vysvětluje analytička Asociace pro mezinárodní otázky Michaela Kožmínová. „Zemědělství a klimatická změna jsou velmi provázané. A to nejen tím, že zemědělství přispívá ke klimatické změně, ale i tím, že klimatická změna ohrožuje zemědělství a jeho produktivitu do budoucna. Pokud jde o vliv zemědělství na klima, tak globálně asi 17% celkových emisí skleníkových plynů pochází ze zemědělství. V České republice je to podle nejnovějších dat kolem 6-7%. Během posledních 30 let došlo v Česku i v Evropě k velkému snížení emisí ze zemědělství. V Česku je to hlavně díky snížení množství chovaných zvířat. To ale není strategie, kterou chce mít Ministerstvo zemědělství do budoucna. Předpokládá se, že emise se naopak budou zvyšovat, protože má růst počet chovaných zvířat.“ V Německu se zemědělství podílí na celkových emisích skleníkových plynů asi 8 %. Zásadní roli přitom hraje metan, který vzniká při živočišné výrobě a má mnohonásobně větší skleníkový efekt než oxid uhličitý. Podle Kateřiny Černý Pixové ale není nezbytné, aby sektor zemědělství produkoval tak velké množství emisí. „Pokud se budeme chovat uvědoměle a budeme hospodařit tak, jak se hospodařit má, tak zemědělství klimatickou změnu dramaticky umocňovat nebude. Pokud mluvíme o pestrém systému, kde jsou plochy polí a luk vykompenzované lesem a vhodně umístěnými vodními prvky, kde se chovají hospodářská zvířata v přiměřeném množství, tak bude vliv zemědělství na klimatickou změnu oproti ostatním sektorům marginální. Ale to bohužel není současný stav.“
Má zemědělství potenciál globální emise naopak snížit? Jak by měly být nastavené zemědělské dotace, aby přispěly k proměně zemědělství směrem k větší udržitelnosti? I to se dozvíte v sedmé epizodě podcastu Karbon.
Filip Rambousek, Štěpán Vizi
Zdroj: Cesky.radio.cz - Radio Prague International