Jak jste se k zákonu o půdě dostal právě Vy?
Já jsem měl vlastně zemědělství v genech. V té době jsem sice neměl všechny informace, co mám nyní, ale postupně jsem zjišťoval, že pocházím ze skutečně starého selského rodu s kořeny v polovině 16. století, tedy ještě před Bílou Horou, který působil v oblasti Kolínska a Nymburska, a je příbuzensky spřízněn s řadou slavných selských rodů, jako je rod Miškovských, jehož jeden představitel byl obrozenec a vydavatel Květů, kam mimo jiné psal Karel Havlíček Borovský, nebo rod Prokůpků, který je zase spojen se zastupováním českých poslanců ve Vídeňském sněmu, ale také třeba s rodem Mašínů. To byl podle mne ten základ, který mě přivedl k sepsání a nakonec i prosazení zákona o půdě, na což jsem byl ale na začátku úplně sám.
Jak to? Všude se ve spojení se zákonem o půdě mluví o třech T?
Ano, ale Vlastimil Tlustý i František Tomášek se na tomto zákonu zásadním způsobem podíleli až v dalším období. Ani jeden z nich totiž nebyl poslancem Federálního shromáždění, které v květnu roku 1991 zákon přijalo. Vlastimil Tlustý se v té době zabýval privatizačními projekty, František Tomášek byl dobrovolník, který přišel na Ministerstvo zemědělství, kde ovšem odevzdal neskutečný kus práce, především týkající se transformačního zákon. On byl ale i tím, který mě neustále korigoval v tom, že formulace a teze v návrhu zákona o půdě musí být zcela jasné, aby nebyly zneužitelné a napadnutelné, a také proto trvala příprava zákona více než půl roku.
Jak složité bylo vysvětlovat tehdejším politikům potřebu a důvody přijetí zákona o půdě?
V tehdejší hektické době, kdy se tvořily ve Federálním shromáždění stovky zákonů, bylo samozřejmě minimum politiků, kteří chápali, o co jde, v podstatě šlo jen o několik členů z tehdejšího zemědělského výboru. Složité to bylo také proto, že zemědělské restituce byly ze všech probíhajících transformací ekonomiky nejrozsáhlejší, a navíc nešlo pouze o navracení vlastnictví pozemků a dalšího majetku, ale také o navrácení vlastnictví pozemků oproti jejich užívání. Vlastnictví půdy totiž v řadě případů původním majitelům zůstalo, ale její užívání bylo svěřeno někomu jinému. Zhruba čtvrtina z těch pozemků, které byly vraceny, nebyla nikdy znárodněna, což se moc neví.
Politici možná nevěděli, ale představitelé tehdejších JZD a státních statků určitě věděli, o co jde. Kladli nějaké zásadní překážky?
Ti samozřejmě věděli, o co jde, ale jejich představitelé neseděli v těch zastupitelských sborech. A ve volbách pak byli zvoleni lidé, kteří následně vytvořili Klub demokratické pravice, který vznikl u iniciativy tehdejší ODA a jehož součástí bylo osm uskupení, a právě tam se projednávaly klíčové zákony, včetně zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že vláda Mariána Čalfy byla slabá, mělo tehdy skutečnou odvahu a sílu předělat ekonomické a legislativní parametry země v praxi jen Federální shromáždění, a také to udělalo. Povedlo se to i proto, že šéfem uvedeného klubu byl mimořádně schopný a pracovitý František Houška, který byl navíc schopen sladit priority a zájmy všech zmiňovaných osmi politických uskupení, včetně zájmů slovenských. A nebylo to jednoduché – ne každý si dokáže uvědomit, že i přes probíhající transformaci oboru musí být druhý den podojeno nebo zaseto a že se nesmí stát, že obor zkolabuje proto, že se generálně mění dosavadní systém.
A odkud přišel první polistopadový ministr zemědělství Bohumil Kubát?
Bohumil Kubát byl odvážný veterinář z klubu ODA, podle mne jeden z nejlepších lidí, kteří na Ministerstvu zemědělství po celou polistopadovou dobu působili. Ten zásadním způsobem pomohl rozjezdu soukromého zemědělství tím, že prosadil bezúročné půjčky – a to mu nikdy jeho protivníci nezapomněli, a také proto nebyl nikdy v následujících letech, a je tomu tak dosud, předmětem zájmu médií. Byl to ale on, kdo udělal ten první praktický krok k tomu, aby mohli lidé, kteří získali zpět svou půdu, začít skutečně hospodařit. Role Bohumila Kubáta v polistopadovém vývoji našeho zemědělství je tak podle mne hluboce nedoceněná.
Vraťme se ale zpět k zákonu o půdě – co předcházelo jeho přijetí a co se odehrálo poté?
Je potřeba vědět, že zákon o půdě prošel v květnu 1991 ve sněmovně národů Federálního shromáždění o pouhých šest hlasů. Na jeho přípravě se přitom podílelo několik lidí, z nichž alespoň některé by bylo poctivé připomenout, jako byl například náměstek Barták na Ministerstvu zemědělství, statkář inženýr Biskup ze Zálužan nebo třeba šlechtitel Pavel Ryba – to byli lidé, kteří pracovali již před přijetím zákona. Po jeho přijetí pak vznikla ve Federálním shromáždění asi padesátičlenná skupina lidí, kteří si říkali „Iniciativa pro uplatnění zákona o půdě“, kde byla velmi aktivní například dostihová jezdkyně Eva Palyzová nebo šlechtitel Mojmír Kovář, a tito lidé spolu s námi (Miroslav Tyl, Vlastimil Tlustý, František Tomášek – 3T pozn. redakce) jezdili celý rok po republice a hovořili s lidmi. Nebylo to vždy jednoduché, ale bylo vidět, že vůle ke změnám byla obrovská. Byly ale oblasti, jako Středočeský kraj, část Západočeského kraje nebo na Moravě oblast Hané, které byly aktivnější a které byly většinou reprezentovány většími vlastníky, což se následně projevilo i v procesu transformace. Ten využili především lidé od 15 hektarů výše, kteří se svou vytrvalostí a pílí domohli nakonec i transformačních podílů. Každopádně byla uvedená „Iniciativa“ pro uplatnění zákona o půdě klíčová.
Co se dělo dál?
Když představitelé předlistopadového režimu a socialistického zemědělství zjistili, že jim nehrozí žádné „věšení na kandelábry“ a že transformace byla a je skutečně sametová, oklepali se a za podpory tehdejší levice začali proces zemědělských restitucí zpochybňovat. Tendence zrušit zákon o půdě nebo jeho uplatnění v praxi pak postupně sílily, někdejší ministr Jan Fencl se ostatně před svými spolustraníky chlubil, že v té době už existovalo 11 legislativních pokusů o likvidaci zákona o půdě. To, že žádný z nich nebyl úspěšný, byla velká zásluha šéfa poslaneckého klubu ODS Vlastimila Tlustého, který dobře věděl, kam jsou zaměřené ty útoky, které nakonec vyvrcholily v přijetí zákona v roce 1999, podle kterého se měly stát transformační podíly majetkem družstev, a lidé se svými nároky se měli stát družstevníky. Tím by se naplnily teze socialistů, proti znění zákona ale vznesli stížnost někteří poslanci v čele s Markem Bendou a Vlastimilem Tlustým k Ústavnímu soudu a ten v tomto jediném případě v celé naší polistopadové historii zrušil od začátku do konce tento zákon jako celek, neboť jej ohodnotil jako protiústavní.
Proč nebyl ve znění původně přijatého zákona o půdě zabudován institut nějaké valorizace – bylo to proto, že se nečekal tak dlouhý průběh restitučního procesu?
Ano. Tehdy bylo nepředstavitelné, že by to mělo trvat 30 let, představa byla zhruba tak tři roky, navíc jsme netušili, jaká bude inflace. I tak ale byla transformace zemědělství obrovským úspěchem, který navíc nebyl provázen násilím nebo nedostatkem potravin, a na tom měl také velkou zásluhu Václav Havel svým pojmem „sametová revoluce“.
Proč se tedy nevyužilo období bezprostředně po sametové revoluci k uskutečnění církevních restitucí?
Ono se využilo k tomu, aby se zhruba 50 řádům vrátil majetek výčtově, ale už tehdy zaznívaly hlasy, že vracíme majetek nenasytné církvi. Vrátit církvím další majetek, který představoval necelých 30 000 hektarů zemědělské půdy a přibližně 160 000 hektarů lesů a řadu budov v centrech velkých měst, to bylo v té době pro mnohé lidi moc. Také proto, že značná část veřejnosti vůbec netušila, že šlo řádově o jednotky procent z výměry lesů v naší zemi. A následně se pak atmosféra zhoršovala natolik, že uskutečnit církevní restituce bylo v praxi nemožné. Až teprve vláda Mirka Topolánka k tomu našla odvahu, a hlavní zásluhu na tom měl tehdejší odvážný ministr kultury Václav Jehlička, který zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a využitím terminologie zákona o půdě napsal, a který byl nakonec v listopadu 2012 schválen.
Jak hodnotíte proces, podle kterého postupně nahrazovaly proces fyzického výdeje pozemků finanční náhrady za tento majetek?
My jsme se tomu, bohužel neúspěšně, snažili zabránit, je ale také potřeba říci, že do hry vstoupila i možnost prodeje státní půdy, která byla do té doby nedotknutelná. A tady je nutné zdůraznit, že veškeré řeči státních statků a dalších o tom, že jim někdo na tuto půdu slíbil předkupní právo, byly a jsou holý nesmysl. To jim neslíbil ani Josef Lux.
I tak se ale s odstupem času zdá, že zákon o půdě nebyl vlastně do dneška zcela naplněn…
Ano, a je to jeden z demokratických deficitů naší země. Jedním z příkladů je prakticky dnes již zapomenuté uskupení restituentů, které si nejdřív říkalo Klub oklamaných sametem a poté Svaz občanské sebeobrany, jemuž nikdo nevěnoval pozornost včetně představitelů demokratických stran, a které se postupně obrátilo na úplně všechny ústavní činitele, aniž by je za 25 let někdo vyslyšel. Zodpovědnost za nevyřešení mají tak všechny instituce státu. Okrást bezbranné je zcela určitě dvojí křivda a je mi to upřímně líto, že se to stalo, i když jsme na druhou stranu vyhověli 95 procentům lidí alespoň v tom, že dostali zpět svou půdu a rozpadlé usedlosti, a kteří pokud měli energii a vůli, mohli začít hospodařit.
Je ještě šance na nápravu?
Podle mne se o to stát stále ještě může postarat, a má k tomu i podklady. Od roku 2012 je napsaný návrh novely transformačního zákona, který to může řešit.
Pokud bychom tedy měli roli zákona o půdě shrnout – je možné říci, že by bez jeho přijetí neexistovali v naší zemi soukromí zemědělci?
Oni se samozřejmě mohli ujmout své půdy, ale k tomu by nedostali žádné náhrady, vybavení a především své statky a sídla, a bez toho všeho, navzdory tomu, v jakém jim to bylo předáno stavu, by bylo obtížné hospodařit, i když to v obecné rovině zákony umožňovaly. Tak či tak dopadla transformace zemědělství v naší zemi v porovnání například s privatizací průmyslu velmi dobře, i když to byla transformace relativně hluboká. A přes to všechno, jaké jsme tu měli v polistopadovém období vlády, jsme už předstihli Řecko, Portugalsko a nedávno i Slovinsko jako jediná země z těch, které s námi vstupovaly do EU. A jestli budeme mít i nadále dost entuziasmu a vůle, tak určitě půjdeme ještě dál.
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2021), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.
