Vážený pane předsedo Senátu Parlamentu ČR, vážený pane předsedo zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, vážený pane předsedo výboru Národní rady SR pro zemědělství a životní prostředí, vážení poslanci a senátoři, vážený pane rektore,

milí kolegové sedláci, vážení příznivci rodinného způsobu zemědělského hospodaření, vážení ochránci přírody,

setkáváme se po roce opět na akademické půdě České zemědělské univerzity v Praze při příležitosti konference pořádané Asociací soukromého zemědělství ČR pod názvem PESTRÁ KRAJINA.

Slavnostní finále čtvrtého ročníku tohoto unikátního programu, jehož prostřednictvím sami zemědělci prezentují své odpovědné hospodaření s přesahem do okolního životního prostředí, se odehrává v době, kdy vrcholí velmi vážná společenská diskuse k obsahu tzv. Strategickému plánu, kterým bude české zemědělství zásadně ovlivňováno na dalších 5 let.

Vzhledem k obrovskému mediálnímu zájmu a i mnoha aktivitám naší Asociace v tomto směru asi nikomu z přítomných účastníků či divákům přes stream, nemusím přibližovat události a podstatu věcí, které se odehrály během posledních týdnů. Na prvním místě konstatuji, že se podařilo komplexním pracovním úsilím naší Asociace společně s podporou celé její členské základny konečně přesvědčit všechny demokratické politické strany, aby se jednak začaly otázkám sektoru zemědělství a jeho dopadům mnohem více věnovat a také, aby se pokusily o jeho hlubší změny. Tento obor se totiž bohužel v minulosti postupně stával okrajovějším, až se dostal do temného zákoutí, ve kterém extrémně narostly jeho problémy, což se navenek například projevilo naprostým nezájmem o potřeby skutečných sedláků, ale především který se stal rejdištěm dotačního byznysu, ovládaným hlavně lidmi ještě z postsocialistické éry. Těší mne, že demokratická politická obec začala lépe tušit, že zde spočívá jedno z jader zvrácených společenských trendů, které je třeba začít urychleně řešit.

Tato první a zatím opravdu dílčí změna samozřejmě ani zdaleka nenastala jen naší zásluhou, a to proto, že důsledky minulých politik byly již každému viditelné na každém kroku. Asi nejlépe byly všem občanům symbolizovány nástupem oligarchy Andreje Babiše do nejvyšších mocenských pozic v naší zemi. Jeho úspěch má přitom finanční kořeny a vazby právě v zemědělskopotravinářském odvětví, ve kterém se vyjma návratu alespoň části selských rodů zpět na jejich grunty, nestalo strukturálně prakticky nic moc pozitivního. Většina podniků v těchto sektorech namísto potřebné transformace a skutečné nápravy způsobených majetkových křivd sedlákům jen hladce navázala na předchozí socialistickou strukturu a po vstupu do Evropské unie se upnuly na evropské zdroje, kterými sice dokázaly nakoupit stroje a zmodernizovat provozy, ale na svém založení a hlavně uvažování o tom, jak dělají to, co dělají, nedokázaly změnit vůbec nic. A právě tento moment je obsahem pojmu agroholdingů, jehož použití je nám dnes tolik vyčítáno. V oboru, který je bytostně spojen s nepřenositelnou a nenahraditelnou půdou, totiž nesmí jít primárně o velikost, technologie či byznys plán, ale zejména o podstatu, která vyvěrá ze samotného smyslu generačního předávání vlastního majetku a vůbec z okolností rodinného života na statku. To je však těmto strukturám úplně cizí. Korporátní podnikatelské formy jsou i zde zcela legitimní a mají své leckteré výhody, ale skutečně udržitelné zemědělství se bez modelu rodinného hospodaření prostě neobejde.

Na stovkách konkrétních podnikatelských příkladů, které naše Asociace již veřejně prezentovala, je přitom zřejmé, že nepropagujeme žádný návrat na stromy ani se neutápíme v nostalgii starých časů první republiky, kdy selský stav skutečně dostal velkou příležitost, kterou také hospodářsky i společensky velmi zodpovědně zúročil. Mnozí naši sedláci na tuto tradici navázali a dnes hospodaří podle nejnovějších metod s využitím dostupných vědeckých poznatků, jezdí po světě a inspirují se u jiných farmářů a vůbec přistupují ke svému podnikání velmi profesionálně. Operativně využívají nových informací a používají moderní techniku. Přirozeně však mají na paměti, že nejdůležitějšími důvody, které je drží na farmě, nejsou dotace a neustálý růst, ale rodina a půda po předcích a tyto věci se jen tak neopouští.

Právě tento vztah k půdě patří mezi to nejhodnotnější, co naše společnost může v těchto farmách mít. Připomenu, že dávno pryč je období, kdy zemědělské pozemky neměly valnou cenu a banky neměly ani zájem na ně půjčovat, když sedláci zoufale potřebovali získat peníze na obnovu bolševikem zdevastovaných rodových hospodářství. Dnes je půda stále cennější a stále hůře dostupnější komoditou, která se tak postupně stále více dostává do hledáčku různých velkopodnikatelů. Ti přicházejí i z jiných sektorů přilákáni jistotou takřka neomezovaných dotací a ve finále nemají problém prodat celý svůj holding do rukou nadnárodním investičním společnostem, které už vůbec nemají jiný zájem, než vytěžit z takového majetku co nejvíc bez ohledu na dopady, které se v okolí těchto pozemků dějí. To je ten kardinální rozdíl mezi pojetím dosud státem podporovaného průmyslového zemědělství a tím, jak ke svému rodovému majetku přistupují sedláci. A to je zároveň i tím skutečným rizikem, které nám hrozí a které není planým strašením, jakým jsou naopak téměř hysterické výroky o konci zemědělské produkce. Z podstaty podnikatelských příležitostí na trhu totiž nějaká produkce bude vždy, ale zásadní je, za jakých podmínek a s jakými dopady se vytvoří a kde tato produkce může skončit. Tedy zda na ní tento stát bude mít vůbec vliv a zda jeho obyvatelé z takové produkce budou mít užitek.

Proto, aby se mohly tyto věci vrátit do normálu, je třeba si přiznat, že jednostranné pohledy zaměřené na podporu jednoho typu podniků nás zavedly na okraj propasti. Nedobrá a neřešená situace je například také v citlivých komoditách nebo v chovech prasat či drůbeže a částečnou zodpovědnost za to nesou i některé nevládní organizace, které tyto oblasti zastupují. Účelová politika Agrární komory a Zemědělského svazu totiž jen přinesla dlouhodobý přísun peněz vybraným skupinám, ale uškodila sektoru jako takovému, a ohrozila onu soběstačnost. Promarnilo se mnoho let, kdy se mělo směřovat k vyváženější struktuře farem v ČR - to znamená, že vedle supervelkých firem, které patří do každé podnikatelské struktury, mělo docházet k masivnější podpoře středního sektoru, včetně zpracovatelských kapacit. Promyšlená pomoc státu však musí směřovat i k menším sedlákům včetně těch nejmenších farmiček. Teprve takové prostředí je životodárným podhoubím, ve kterém mohou jednotlivé zemědělské subjekty nejen ožívat ale také bez velkých sociálních či jiných dopadů takříkajíc „umírat“, což do koloběhu hospodaření prostě patří. To, co skutečně potřebujeme, není podpora další kvantitě a další koncentraci výroby, ale celkové zlepšení prostoru, ve kterém podniky získají větší odolnost vůči cenovým výkyvům či jiným otřesům a který hlavně umí vytvořit pestřejší a dostupnější nabídku potravin.

Ostudné a zmanipulované demonstrace z posledních dní, na které byli verbováni zemědělci, aniž by tušili, že ve skutečnosti mnozí na nich budou brojit proti svým vlastním zájmům, na sebe přitáhly pozornost širší veřejnosti. Jejich pořadatelé na nich podlehli svým vlastním lžím, že bez nich umře národ hlady a že prý ostatní zemědělci nic neprodukují. Myslím ale, že po tomhle absurdním divadlu, které by si dovolila jen málokterá podnikatelská skupina, je zřejmé, že se společnost bude chtít blíže dívat na to, komu tyto veřejné prostředky jdou a co skutečně přinesly. To nyní musí být i zájmem vládní koalice, aby konečně začaly vyplouvat na povrch všechny podrobnosti o tom, jak dosavadní systém fungoval. Nedělám si žádné iluze o tom, že vše půjde změnit během pár měsíců či let. Půjde o mnohem delší období, ve kterém dojde i k bolestným opatřením, které však musí proběhnout.

Bohužel je také pravdou, že se velká část společenské debaty spotřebovala na neustálých diskusích o dotacích a jejich podmínkách. Nejzásadnějším motivátorem pro naší selskou organizaci však stále je, že zemědělská politika musí směřovat postupně k jejich snižování a nakonec k jejich úplnému odbourání, byť víme, že jde z mnoha hledisek o extrémně složitý problém. Na příkladu ČR se ale v plné nahotě ukazuje, že stále složitější dotační tituly jsou cestou, kterou zejména ti menší zemědělci nedokáží a hlavně asi ani nechtějí jít a celý tento systém spíše jen znamená zaměstnání pro stále více úředníků, kteří vytvářejí nebetyčnou byrokracii a demotivující atmosféru. Cílem nové zemědělské politiky proto musí být jednoduché právní prostředí založené zejména na důvěře v rozumné počínání sedláka na svém majetku doplněné o uměřenou podporu za jeho přínosy pro veřejnost a životní prostředí. Proto nepochybujeme, že v budoucnu bude nutné tak jako tak zavést zastropování všech dotací, protože jde o jedno z mála reálných východisek, jak otočit současný stav a přivést zemědělství do svobodnějších časů.

Celkově mám velkou radost z toho, že témata naší Asociace se postupně prosazují – a to nikoli na základě nějakých kamarádšoftů s politiky, jak tomu po léta bylo u našich protějšků z některých nevládních organizací, ale kvůli tomu, že vidíme věci v souvislostech a odvažuji se i říci, v národohospodářském pojetí. Uspěli jsme proto, že jsme nemysleli jen sami na sebe. A to také považuji za zásadní přínos naší profesní a zejména stavovské selské organizace. Respektujeme totiž všechny podnikatelské formy a všechna jejich zaměření a ctíme originalitu podnikatelských řešení. Rádi spolupracujeme s mnoha partnery z navazujících oblastí, kterými jsou například zástupci obcí, vlastníci lesů, ekologické struktury, řada různých profesních či odborných spolků, ale i některé státní instituce. Vážíme si možnosti být jejich partnery a účastnit se jejich debat, které se totiž nakonec vždy nějak dotýkají zájmů sedláků.

Tato různost názorů se současně odráží i v samotném pojetí našeho programu „Pestrá krajina“. Tento program není pouhým souborem autentických ukázek vyladěného skloubení zemědělské produkce s aktivitami sedláka v krajině. Pojmenovává a veřejnosti přibližuje ještě důležitější fakt, že sedláci s motivací žijící po generace poblíž svých pozemků, si vždycky najdou svou cestu k obživě, a kteří blahodárně působí na okolní prostředí čistě proto, aby v něm sami mohli slušně žít.

Dovoluji si proto poděkovat všem, kdo na uplynulém ročníku Pestré krajiny opět odpracovali zcela nezištně desítky hodin. Zejména jde členy hodnotitelské komise, která navíc získala další kvalitní personální posilu. Zejména ale děkuji jejímu předsedovi p. Danielu Pitkovi, jako názorově a odborně zcela nepřehlédnutelné postavě, která na mnoha frontách pomáhá získávat širokou podporu pro znovuobnovení selských myšlenek. Poděkování patří také přihlášeným farmám, které bez ohledu na svou velikost a typ podnikání sebrali odvahu a přihlásili se do tohoto již prestižního programu. Potěšilo nás, že jsme v tomto směru jasně inspirovali i Zemědělský svaz, který v minulém roce rozjel první ročník soutěže zaměřené na soulad zemědělské činnosti s potřebami volné krajiny.

Vážení hosté, milí diváci, děkuji ale také vám za vaší dnešní účast. Vnímám to jako důkaz zájmu o nový pohled na náš obor. A věřím, že to je i cesta, jak blíže pochopit skutečnou podstatu selského hospodaření. Chci vás závěrem informovat, že náš program Pestrá krajina patří do širšího konceptu podpory rodinných farem, u kterého je na místě z mnoha důvodů a vzhledem k dalším podmínkám v České republice zvážit jejich vlastní legislativní ukotvení a systémovou podporu, u které ale zdůrazňuji její nedotační charakter.

To je další náročný úkol, který před námi stojí a do kterého půjdeme se stejným odhodláním jako do prosazení změny špatně nastaveného Strategického plánu. Odsouhlasené změny jsou zatím malé a nedostatečné a potřebují ještě větší politické zastání, než mají nyní. Věřím však, že jde o jakýsi myšlenkový zlom, na jehož konci bude jednoznačný přínos pro české zemědělství, pro spotřebitele českých potravin a pro českou krajinu.

Děkuji vám za pozornost.                                      

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR