Text není jezdeckou příručkou, ani univerzálním klíčem ke koňské duši. Soustředí se na zásadní biologické oblasti důležité ve výchově a výcviku koní, jejich nejčastěji opomíjené životní potřeby a vztah koně a člověka. Nejvíce prostoru je věnováno smyslům a přirozeným reakcím, sociálnímu chování a teorii učení. Nastavení smyslového vnímání se u koní v mnoha ohledech výrazně liší od lidského, své životní trable koně obvykle řeší pohybem, často dosti rychlým, místy i úderným. Pokud na to člověk zapomíná, riskuje zklamání z tréninkových výsledků, zranění, konflikt s skoněm a jeho nespokojenost.
Antropomorfního „člověkostředného“) uvažování je dobré se vyvarovat i v oblasti sociálního chování. Koně jsou skvělí komunikátoři, s vysoce vyvinutou sociální strukturou, vytříbeným sociálním chováním a bohatým nonverbálním i hlasovým slovníkem. Jejich chovem bez možnosti přímých kontaktů s jinými koňmi neprospíváme ani jim, ani sobě. Sociálně chudé prostředí nerozvíjí společenské a kognitivní (poznávací, inteligenční) dovednosti, které sami využíváme při výcviku a domlouvání se s koněm.
Více slov je věnováno i evoluci a domestikaci, pro osvětlení funkce a (původního) významu určitého chování.