Jiří Křížek říká, že když se tak dívá na svůj život, nic by neměnil

Josef Duben
Sdílejte článek

V Černochově, na dohled od starobylé Peruce, hospodaří Jiří Křížek, předseda regionální asociace Louny. Není to tak dávno, co jsme spolu mluvili na Radě ASZ v Hustopečích, kde měl velmi pěkný diskusní příspěvek. A i tento náš rozhovor byl velmi milý, jistě i díky jeho paní Štěpánce. Setkali jsme se na brambořišti, ve srážkovém stínu za obcí Černochov. Jen ještě dodám, že srážkový stín není jen za touto vsí, ale na celém území regionu a na poli jsme se setkali právě proto, aby byl dojem z hospodaření autentický.

Začátek setkání byl poněkud dramatický, neboť těsně před výjezdem do pole měl traktor poruchu, něco cvaklo, pak to prasklo a nakonec ani nastartovat nešlo. Ještě štěstí, že k tomu došlo ve dvoře. Ale panu Křížkovi se podařilo docela brzy zajistit náhradu, takže už nic nezabránilo plánovanému setkání na poli s nádherným výhledem do krajiny, orámovaným panoramatem Českého Středohoří s Milešovkou, Házmburkem a dalšími vrcholy.

Malé zpoždění nebylo marné, vyjasnilo se a ve slunci je všechno pěkné. A čerstvě vybrané brambory přímo září. Usmívá se i Jiří Křížek…

Jsme v Černochově, v okrese Louny, ve velkém srážkovém stínu severních Čech. Nacházíme se na nejúrodnějších polích, je to zhruba 500 hektarů. Já zde mám 40 hektarů, na několika pěstujeme brambory. Pole oddělují biopásy složené z několika druhů rostlin. Tvoří je lesknice kanárská, lupina bílá a hrách (volitelné), pak obilí (povinné), pohanka, proso, a také kapusta. Pásy mají být široké od 6 do 24 metrů, já je mám čtyřiadvacetimetrové, na celkové ploše 25 hektarů. Výměru mám celkem 154 hektarů, takže když to vezmu procenticky, jsem asi jeden z největších pěstitelů biopásů v zemi. Ano, jsou s tím jisté problémy, někteří kolegové si stěžují, že se v nich množí plevel, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že plevele je v nich minimálně, a navíc se dá eliminovat správnou agrotechnikou. A to se týká i pcháče osetu.

Vedle brambor pěstuji i cukrovku, té mívám 35 hektarů, pak 60 ječmene, 20 pšenice a 7 hrachu. Brambor mám letos 7 hektarů, loni jsem měl 10, trochu rozsah snižujeme, protože lidí na práci ubývá a my vybíráme ručně. Však se to projeví na kvalitě. Každý den naorám a pak vybíráme, sklízíme od září do listopadu. Prodáváme přímo zákazníkům, kteří k nám jezdí již léta. Máme bílé i červené, každé si najdou své zákazníky. Nejoblíbenější je Belana, Anuschka a letos máme nově Berninu.

Největší problém dnešní doby je sehnat lidi na práci. I ti, kteří k nám chodívali na brigádu ještě tak před třemi roky, se nyní zdráhají, mají totiž tak štědré dávky, že je práce neláká. Je to poněkud smutné konstatování, že?

Začal jsem hospodařit už v roce 1990, účastnil jsem se dění na podzim 1989, zažil jsem tu euforii, kdy jsme se s rodiči rozhodli, že se pustíme do hospodaření. Z družstva nám nejdřív vrátili jen tři hektary. Strašili nás, že do podzimu už toho budeme mít dost a ještě rádi jim to vrátíme. Nakonec nám na podzim vrátili zbytek, to jest 30 hektarů. Ano, bývaly zde velké statky, pěkná půda, žádné kamení, jen trochu opuky.

Další rok jsem si pronajal zbytek, do těch 154 hektarů, na kterých hospodaříme. Pronajal jsem si to od sousedů, se kterými náš rod dobře vycházel, už za děda. Když je komunisti v padesátých letech vystěhovali, nás naštěstí ne, směli si vzít, jen co unesli. Tehdy si spoustu věcí u nás nechali v úschově, a byli nám za to vděční. Paradoxní možná je, že od té doby jsem už žádné hektary nepřibral, stačí mi to. V počátcích jsem patřil k velkým sedlákům, dnes je to naopak. Ale když se tak zamyslím, nechtěl bych víc. Znám kolegy, kteří mají hodně přes tisíc hektarů a nevědí, kam dřív skočit. Člověk by si měl uvědomit, co zvládne a co od života očekává.

Mám dva stálé zaměstnance. Myslím ale, že pěstování brambor na statku skončí se mnou, mým dětem se do toho nebude chtít. V našich podmínkách to s kombajnem moc nejde. No, ne že by nešlo, ale brambory jsou umazané a poškozené a to znamená další a další práci. Vyzkoušel jsem si to, ale takové brambory jsou v podstatě neprodejné.

Mám třicetiletou dceru, už má svou rodinu a hospodařit nebude. A pak dva syny, 13 a 11 let, no a u těch to je zatím ve hvězdách. Baví je to se mnou na poli, ale ne moc dlouho. Nebudu je nijak omezovat, ať si sami zvolí, ale každopádně je naučím dost, aby sedlačit mohli. Ostatně kdo ví, jaká bude doba. Zatím jsme si žili v nejkrásnější a „nejšušníkovatější“ době, to jsem vždy rád opakoval, ale dnes vidíme, že to nemusí trvat navěky. Ovšem nečekal jsem, že rozčarování přijde tak brzo. Jak jeden člověk může narušit a ohrozit celou Evropu…

Je velké štěstí, že v této době máme vynikající vládu, a mohu ocenit zejména současného ministra zemědělství. Rád vzpomínám na prvního ministra Kubáta, jehož první rychlé dotace nám velmi pomohly, vybavuji si Luxe, který měl trochu jiné představy, ale budiž. Pak dlouho, dlouho nic, až Bendl byl nakloněn našemu hospodaření, a současný ministr Nekula je za poslední léta nejlepší. Snad jím nastolený trend a změny vydrží, a doufejme, že ustojí tlaky Agrární komory a Zemědělského svazu. Pan ministr chápe, co je podle nás pro zemědělství nejdůležitější – rodinné farmy. Na tom stojí celosvětové zemědělství.

Dostáváme se k Asociaci 

Co je pro mne Asociace? Především přátelství - přítel vám vždycky pomůže, na toho se můžete spolehnout, a to je, myslím, na členech naší Asociace patrné.

Ano, a právě takové vždy bylo i vedení ASZ, a to v podstatě za všech předsedů, za budovatele pana Němce, diplomata pana Stehlíka a nyní za pokračovatele pana Šebka. Velmi cenné je, že dostáváme informace již zpracované, takže skvěle použitelné. A jde i o argumenty, které lze použít při atacích, například ze strany Agrární komory a Zemědělského svazu. Týká se to například redistributivní platby na první hektary, vždyť ty dostávají i oni, ale pro nás je to s ohledem na obhospodařovanou výměru poněkud zásadnější. A to by nám nepřáli? A tyto informace nám také pomáhají vzdorovat vyloženým lžím.

Zajímavé je, kolik lidí se dřív uživilo na takovém čtyřicetihektarovém statku, i kolem dvaceti, tj. širší rodina a zaměstnanci. Ovšem žilo se skromněji a hotových peněz tolik nebylo a ani nebylo potřeba. Vrátit se samozřejmě nelze, ale o trochu více skromnosti by to chtělo.

V začátcích, hned po založení ASZ, když se ukázalo, že v Agrární komoře pro nás není místo, se do roka založila regionální asociace také u nás. Pánové Němec, Miller, Stehlík a další svou neústupností dokázali, že soukromí zemědělci musejí být bráni vážně. U nás byl prvním předsedou pan Pospíšil a po 12 letech to padlo na mě. Byl jsem zvolen a nyní to už kroutím skoro 15 let. Dosud patříme k těm větším regionům. I u nás panují přátelské vztahy. A věřím, že na celostátní úrovni také, i přes určité rozdíly v názorech. S úctou a respektem mluvím o všech třech předsedech, dvou minulých i o tom současném. Každý je jiný a musí či musel reagovat na situaci, kterou doba přinášela, a na klacky, které nám naši oponenti házeli pod nohy.

Za hlavní považuji klást důraz na atmosféru, na přátelství a vstřícnost. Říká se, že sedláci hodně vydrží a vidíme to i nyní. Vydržíme i ten Green Deal, já tedy určitě, s mými biopásy. Ale uvažme, že to je vlastně přirozené hospodaření, věnovat se agrotechnice, bránit úniku vody, a pokud jde o brambory, včasně sázet. A takové hospodaření se například projeví na docela velké druhové rozmanitosti živočichů. S hraboši nám pomáhají káňata, poštolky, ale i sýček či sova pálená. My hraboše netrávíme. Ornitologové konstatovali, že u nás žije celá řada chráněných druhů. Musím zmínit i racky, vždy jsem řídil orbu podle jejich příletu, a to byla pomoc se škůdci!  A to jsou takové momenty, kterých si všimne spíš sedlák než velkozemědělec.

Zatímco hovoříme, přijíždí na pole paní Štěpánka, s úsměvem i s úžasným jablkovým koláčem, dvoupatrovým. A také se zprávou o opravě traktoru. Jiří Křížek se jen usmál… 

Na Štěpánku je spoleh, ve všem, i s traktorem a další technikou jezdí, když je to nutné, ale hlavně umí „věci“ na počítači. Kompletně vede účetnictví, založila datovou schránku před pěti lety, vede všechny evidence a podává žádosti o dotace atd. Ostatně, když se tak podívám zpátky na svůj život či spíše náš, nic bych neměnil, jsme spokojení, šťastní a láska je naším životabudičem.

Přejeme, aby tomu tak bylo i nadále, a děkujeme za milé odpoledne v polích.

 Rozhovor vedl: Josef Duben 

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 6/2022), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.

Přečteno: 383x