Aperitiv problémů v malé novele
Podceňovat zcela iracionální argumenty nebo mediálně-politické zadání možných změn by se nemuselo vyplatit. Důkazem budiž již přijatá „malá novela“ zákona o prodeji státní půdy, která pod pláštíkem boje proti spekulantům fakticky zhoršila podmínky prodeje půdy zejména zemědělcům v podhorských oblastech a ve svých důsledcích právě spekulantům přihrála lepší podmínky. Skládání kaucí a odplývání obhospodařované zemědělské půdy v případě neuskutečnění prodeje k nezemědělských účelům lidi v zemědělství opravdu nezvýhodnilo. Zvýhodnilo ale držitele restitučních podílů. To by bylo ještě možné pochopit, protože nějakým způsobem je třeba zatím virtuální vlastníky konečně uspokojit. V praxi ovšem poskytla malá novela ve spojení s platnými podmínkami prodeje půdy větší prostor k vydírání zemědělců a možnost pro držitele restitučních podílů, jak si snadno a bez rizika vydělat. Je s podivem, že vedení všech nevládních zemědělských organizací bez rozdílu se nikdy veřejně nezmínilo a nezmiňuje, že je celá řada nájemců půdy nedobrovolnými plátci klasického výpalného. V praxi jde, jak zemědělci vědí a zejména někteří ministerští úředníci patrně netuší, o stažení restitučního nároku na pronajaté pozemky za úplatu.
Návrh do meziresortního řízení
Výpalné, jehož celkovou výši díky spikleneckému mlčení nedokáže nikdo odhadnout, ale které jistě činí nejméně mnoho milionů korun ročně, by ovšem bylo jenom kapkou v moři, pokud by platilo navrhované znění velké novely rozeslané do meziresortního připomínkového řízení. Toto znění totiž předpokládalo, že restituční nároky nebude možné přednostně uplatnit jen v místě původního nároku, ale plošně po celé ČR. V pořadí předností při prodeji státní půdy by tak byl zemědělec hospodařící na této půdě více než 36 měsíců až třetí. To by v praxi umožnilo „cestování“ restitučních nároků z místa na místo a defakto nekonečný počet možností výběru výpalného z jakéhokoli pronajatého pozemku, o který by bylo možno v restituci žádat nebo který bude nabídnout k prodeji. Taková situace by logicky vedla ke zvýšení cen restitučních nároků, neboť by měly vyšší cenu než „jen“ dlouhodobé zemědělské hospodaření. Zároveň by to pro zemědělce v praxi znamenalo nutnost potřebné restituční nároky pokud možno skoupit, aby si mohli zajistit přístup na obhospodařované pozemky či k budovám na nich stojící. To by samozřejmě zásadně ohrozilo stabilitu zemědělského podnikání na státní pronajaté půdě a ve své podstatě by to mohlo znamenat pro hospodařící zemědělce vyšší náklady než například náklady na majetkové vyrovnání prostřednictvím některé z diskutovaných úprav stávající transformačního zákona.
Nebezpečí zažehnáno?
Podle posledních informací se snad ale nakonec celorepubliková přednost držitelů restitučních podílů před hospodařícími zemědělci neprosadí. Zásluhu na tom má mimo jiné Asociace soukromého zemědělství ČR, které s návrhem cestujících restitučních pohledávek vyslovila zásadní nesouhlas na jednání ministerské komise „Půda“. ASZ také nesouhlasila s tím, že není možné koupit 100 procent pronajaté půdy a stále platí omezení 70 procenty. Právě toto omezení by přitom bylo v kombinaci s možností uplatnit restituční nárok po celé ČR doslova smrtelné. Na druhou stranu je pochopitelné, že stále nedořešené restituční nároky se někde uplatnit musí, neboť jde o legitimní nároky na majetek, které je nutné uspokojit. Základní otázkou ale je, zdali uvedené uspokojení musí být vždy sanováno z pronajatých a zemědělci obhospodařovaných pozemků, tedy půdou. Tyto nároky by zcela jistě bylo možné vyplácet v penězích, avšak legitimně, ne prostřednictvím výpalného. Kromě toho by bylo například možné použít takové nároky jako kapitálový vstup do zemědělského podniku nebo jako investice do nějaké aktivity, z níž může mít příslušný držitel restitučních nároků v budoucnosti nějaký profit. Tak či tak není současná situace ani pro jednu stranu (zemědělci a restituenti) vyhovující. Hlavně by se ale neměla v budoucnosti pro některou ze stran díky nedohlédnutí důsledků navrhované novely ještě zhoršit.
Petr Havel
