Ministerská rebélie
Pro evropské velkostatkáře to byl velký den. K výhře přitom stačilo jen několik vteřin. Tak dlouho trvalo na zatím poslední bruselské poradě sedmadvaceti zemědělských ministrů ticho, následující po proslovu „venkovské“ komisařky Mariann Fischer Boelové. Její řeč tlačila na to, že Unie musí plnit své staré sliby a podporovat hlavně malé zemědělce, kteří drží venkovskou krajinu nad vodou.
Pak ale zvedl ruku český zástupce Petr Gandalovič a označil plánované citelné seškrtání dotací evropským velkostatkářům jako nepřijatelný zásah do svobody podnikání. Vzápětí se přidali jeho kolegové z Británie, Irska, Německa, Slovenska a Polska a bylo jasné, že vize větší podpory drobných zemědělců půjde zase na čas k ledu.
Nechme teď Gandalovičovy spojence stranou (třeba Brity tlačí fakt, že zemědělská reforma škrtá tučné příspěvky pro královskou rodinu, která je největším vlastníkem půdy na ostrovech, Nizozemci se zase odvolávají na svůj tradiční liberalismus). Gandalovičova rebelie totiž znamená na rozdíl od výše jmenovaných neočekávaný kotrmelec. Jeho mateřská ODS před volbami slibovala pomoc zdejším drobným farmářům, kteří už léta živoří ve stínu mamutích zemědělských podniků. Teď se ale v Bruselu postavila do čela bojovníků za velká družstva a akciovky, kterým jdou v Česku naopak už léta všichni na ruku. Co může tohle salto znamenat pro zdejší krajinu a její obyvatele, kteří zemědělcům ročně přihazují na jejich byznys slušné peníze?
Kdo je tady zemědělec
„Jsou to takoví poctiví lidé, tahle rodina Krátkých,“ pokyvuje hlavou jeden ze starousedlíků severočeské obce Lindava Petr Šinka. „Sekají louky, když je v zimě potřeba, tak rozhrnují sníh. Jak někdo s autem zapadne, jde se za Krátkými, aby je s traktorem vytáhli,“ přidává se energická prošedivělá paní sedící před roubenkou. „Jsou tu jediní zemědělci ve vsi, zaplaťpámbu, že je tu máme.“
Ivan Krátký (63) je vrostlý do života Lindavy jako staré buky u cesty vedoucí okolo jeho pozemků. Tady v podhůří Lužických hor hospodaří se syny asi na 350 hektarech, 130 z toho mu patří. Stráně v okolí zatravnil, pase na nich dobytek, na nejlepších pozemcích nad vsí pěstuje obilí.
Na pana Krátkého přesně sedí definice Evropské unie „genuine farmers“, skuteční farmáři. Podle Bruselu jsou to právě tyhle typy lidí, kdo pomáhají na vsi udržet život. Starají se o vzhled vesnice, poskytují zázemí a na jejich činnost se mohou vázat další firmy či jednotlivci (třeba opraváři nebo veterináři). Tím, že svá pole od sebe oddělují tradičními mezemi a remízky, prospívají krajině: každá taková bariéra zadržuje vodu, brání splachování půdy a skýtá úkryt pro zvířata.
Evropa si už pár let takhle představuje novou roli zemědělců. Už nemusejí krmit národ, ale starat se o krajinu a zabraňovat vylidňování venkova. „Veřejnou službu nemůže plnit podnik, co má deset tisíc hektarů v deseti katastrech. Jeho majitelé tam nebydlí, nevědí, co se ve vesnici děje, najímají lidi jinde. Pochopitelně používají velké stroje a stačí jim méně zaměstnanců,“ opakuje evropský pohled na věc tajemník Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek. Všude to nefunguje stejně, ale pro Evropskou unii je zkrátka velikost farmy hlavní a měřitelné kritérium pro to, aby odlišila „pravé“ farmáře od „nepravých“.
A není žádné tajemství, že těch „nepravých“ je v Česku na rozdíl od mnoha evropských zemí většina, asi sedmdesát procent. Daří se jim hlavně proto, že porevoluční vlády a parlamenty jim podmínky pro podnikání ušily na míru. Bývalá družstva dostala do vínku z předchozího režimu cizí majetek a parlament jim v transformačním zákoně dal odklad sedm let k vypořádání podílů. Dotační podmínky také zvýhodňovaly družstva na úkor začínajících zemědělců.
Vyrostla tu i další významná vrstva velkopodnikatelů, kteří se podělili o půdu původně spadající pod státní statky. Jejich známí na ministerstvu a v zemědělských fondech jim za symbolickou cenu přihráli do nájmu státní půdu a dali jim i možnost ji splácet dvacet let. Byl a je to byznys prakticky bez rizika, protože státní dotace daly dohromady sumu mnohonásobně vyšší než samotné splátky. A právě teď se navíc potichu rozbíhá vlna koncentrace vlastnictví, která českou anomálii ještě prohlubuje.
Mocní hráči
Zatím všechno běží potichu. Člověk se vše dozvídá vlastně jen náhodou z rozhovorů se zemědělci v terénu: které družstvo nebo jaký lán lukrativní půdy už ovládl nový investor. „U nás v západních Čechách ovládl asi osm zemědělských družstev majitel mlékáren Alimpex Milan Kincl, stejně má prodejce krmiv a veterinárních léčiv Tekro, v dalších oblastech skupuje družstva výrobce hnojiv Andrej Babiš nebo podnikatel s bioetanolem Otakar Moťka,“ vypočítává pod podmínkou anonymity jeden ze zemědělců (obává se, že by ho mocní hráči mohli převálcovat).
Pokud něco nové podnikatele v zemědělství spojuje, tak je to výjimečná neprůhlednost. Zatímco jiné mocné firmy o svých investicích a plánech běžně diskutují, zemědělští magnáti odmítají podat jakékoliv bližší informace. „O rozhovor nemáme zájem,“ říká sekretářka firmy Tekro. „Pan Kincl si na vás bohužel nemůže najít čas,“ reaguje podobně zástupkyně firmy Alimpex. „Působíme v oboru teprve čtyři měsíce, nikdo neví, kam se trh vyvine,“ odpovídá Otakar Moťka, jediný, kdo je ochoten se bavit alespoň po telefonu. Jeho kroky samozřejmě mají logiku: postavil si továrnu na výrobu biolihu, hodilo by se mu vyrábět surovinu na „svém“ a nebýt závislý na cenách farmářů.
Podobně uvažují i další byznysmeni. Například firma Tekro si díky nákupu družstev zajistila odbyt pro svoje krmiva a veterinární léčiva. Důvody, proč se noví podnikatelé nechtějí ke svým obchodům přiznat, mohou být dva. Vzhledem k jejich silnému postavení ve zpracovatelském průmyslu by si na jejich zemědělské aktivity mohl posvítit antimonopolní úřad. Varovný je pro ně případ Agrofertu Andreje Babiše. Ten před časem koupil holding První žatecká - zemědělský moloch s tržbami přes miliardu korun a 500 zaměstnanci. A Úřad pro ochranu hospodářské soutěže teď po něm chce, aby jiné své firmy prodal, protože by jinak mohl svého postavení využít k „poškození konkurence či zákazníků“.
Druhé vysvětlení se váže ke způsobu, jakým k majetku přišli. Například je známo, že privatizaci státní půdy doprovázely manipulace, které měly za cíl vyšachovat ostatní zájemce a snížit cenu na minimum. Ministerstvo teď podmínky pro prodej posledních několika procent půdy zpřísňuje, ale to nic nemění na tom, že její velká část skončila v rukou zatím neznámých investorů.
Nemůžeme je trestat
Noví hráči nemají společné jen tajnosti. V jejich sídlech na lukrativních adresách figurují právníci a ekonomové, kteří nikdy nedrželi motyku v ruce. Jsou na hony vzdálení definici „pravých farmářů“ a společně se starými družstevníky oživují zajímavý paradox: za evropské peníze určené na podporu venkova bohatnou schopní byznysmeni nebo mamutí zemědělská družstva, která by jinak zkrachovala.
Malým rolníkům svitla naděje, když se k moci dostali občanští demokraté. Před volbami jejich představy, jak napravit pokroucené zemědělství, vypadaly zajímavě. Slibovali 20 tisíc nových pracovních míst na venkově, chtěli zastavit půdní erozi a bránit povodním, „změnit strukturu krajiny“ i modernizovat zemědělské podniky a usedlosti - většinou to, co se připisuje „rodinným farmám“. Dalo se očekávat, že ODS bude blízká i filozofie v úvodu zmíněné komisařky Fischer Boelové, že drobní farmáři by měli dostat dotace a případnou pomoc na další aktivity ve vsi a velcí by značnou část dotací (45 procent) museli vrátit, protože v krajině neplní žádnou veřejnou službu. Jenže ministr Gandalovič v Bruselu na prahu léta zabojoval za pravý opak a společně s kolegy z dalších zemí dosáhl svého.
I když se bude o posledním návrhu ještě diskutovat, ustálila se zatím ryska vracení dotací na polovině původního podílu (konkrétně jde o 22 procent). Proč tedy ODS v zásadní otázce dalšího rozvoje venkova přešla na druhou stranu tábora? „Nemůžeme trestat někoho proto, že je velký a úspěšný,“ říká předseda zemědělského výboru Jiří Papež. To ale není úplně ono: úspěch v zemědělství v Česku spočívá mnohdy ve výhodách, které si na zdejších politicích družstevníci vymohli. „Česká republika má jednu z největších velikostí farem. Byli bychom v Evropě nejvíc postižení a oslabilo by to naši konkurenceschopnost,“ přidává další důvod ministr zemědělství Petr Gandalovič. S tím nesouhlasí Jaroslav Šebek. „Velký podnik je tohle schopen snést, koneckonců díky tomu průmyslovému charakteru může vyrábět levněji. Pokud to neunese, tak nemá na trhu co dělat.“
Pokud uznáme, že argumentace zástupců ODS je sporná, co jiného je vede k tomu, že se bijí za velkostatkáře? Jednou z možných odpovědí může být vliv mocných spolků, jako jsou Agrární komora ČR a Zemědělský svaz ČR. Tam se soustřeďují nejenom akciovky a družstva, ale i noví velkopodnikatelé jako Andrej Babiš (jeho impérium má pod kontrolou asi 70 procent agrárního trhu, dodává hnojiva, vykupuje plodiny i maso, vlastní pekárny i masokombináty). „Psali jsme komisařce Boelové, že by vracení dotací byla zásadní chyba a přesvědčovali jsme i českého ministra,“ říká předseda Zemědělského svazu ČR Miroslav Jirovský. Na tom není nic divného. Proč ale ODS tomuto tlaku neodolala? „Oni si mysleli, že na ministerstvu všechno vyčistí, a vyhodili klíčové lidi, kteří měli znalosti a vliv,“ nabízí jedno z možných vysvětlení autorka knihy o českém zemědělství Lištičky na vinici Šárka Dittrichová. Když potom lidé z Agrární komory vyložili své argumenty, nebylo podle ní ministerstvo schopné oponovat.
Naděje na změnu
Gandalovičovi kolegové tohle vidění považují za značné přehánění. „Určitě ne,“ odmítá Jiří Papež stížnost, že právě díky ODS mají zdejší velcí farmáři na dlouhá léta naději, že nepřijdou o velkorysou státní podporu. „Snažíme se malým rolníkům pomoci tím, že dáváme peníze na pozemkové úpravy. Za poslední rok vládnutí ČSSD na ně šlo jenom 50 milionů korun, letos to bude miliarda.“
Je fakt, že pozemkové úpravy, v jejichž rámci se rozprodává část volné tuzemské půdy, komplikují družstvům a velkopodnikatelům život a pouští do hry i malé zemědělce. To ale neznamená, že když bude mít o konkrétní pozemek zájem nějaká silná velká finanční skupina, může jí rodinná farma konkurovat. Ještě horší z hlediska malých rolníků je to v pohraničních oblastech, kde už většinu pozemků stát prodal velkopodnikatelům.
ODS zdůrazňuje i to, že velkým se bude strhávat aspoň 22 procent, tato částka by měla jít na program rozvoje venkova, tedy právě pomoc malým.
Jak se tedy do budoucna český venkov promění? Předpovědi jsou ošidné, ale zatím to vypadá, že současný stav se zakonzervuje. V každé vesnici zřejmě zpravidla přežije jeden silný soukromník (dotace, které nebude muset vracet, ho udrží nad vodou). Že by se ale zdejší krajina začala podobat třeba Polsku nebo Dánsku, kde vedle sebe na pár hektarech najdete políčka oddělená zelenými pásy, to se zřejmě čekat nedá. I poslední potenciální tahoun reforem - ODS - na možnost zásadně změnit tvář zdejšího zemědělství rezignoval. „Dnes už není čas na to ty velké celky rozbíjet,“ krčí rameny Jiří Papež.
Dotace z Bruselu tedy zřejmě budou dál krmit velké hráče, kterým se vyplatí udržovat lány táhnoucí se od obzoru k obzoru. Pro malé pak zbudou spíš drobky z hostiny. „Velké farmy si spočítají, že nebudou mít velký výnos z okrajových, hůře přístupných pozemků,“ představuje si externí poradce ministra Gandaloviče Michal Pospíšil. „Ty by třeba soukromník mohl zatravnit, pást tam kozy na biosýry a brát na to vyšší dotace.“
Naději na zlidštění nabízí i fakt, že od příštího roku bude plnění veřejné služby v zemědělství kontrolovat Evropská unie. „Mělo by to zabránit největším excesům,“ doufá Michal Pospíšil. Systém zvaný cross compliance znamená mimo jiné přesné požadavky na ochranu životního prostředí, podzemních vod, omezení dávek hnojiv a třeba i lepší podmínky pro zvířata. Kontrolovat by se mělo namátkově za rok asi jedno procento farem (což je v českých podmínkách zhruba 300 firem). Kdo podmínky nesplní, bude muset vrátit dotaci.
