V prvním letošním čísle časopisu Svět myslivosti jsem se v anketě na straně 9 dočetl od páně náměstka ministra zemědělství Patrika Mlynáře myšlenku či názor, že množství mysliveckých trofejí na výstavě odráží kvalitu mysliveckého hospodaření. Doslova: „Za pozornost stojí i ohlédnutí za květnovou výstavou Natura Viva v Lysé nad Labem, kde se hodnotilo více než 1000 trofejí z celé České republiky. Jsem přesvědčen, že tento počet odráží dlouhodobě úspěšný vývoj a kvalitu mysliveckého hospodaření u nás.“
Nebyl jsem sám, koho výše uvedené tvrzení zaujalo. Jedním z komentujících toto „odborné“ hodnocení naší myslivosti byl kolega Jan Duda, jehož některé myšlenky jsem si dovolil ve svém příspěvku použít.
Tvrdit, že počet mysliveckých trofejí na výstavě odráží kvalitu mysliveckého hospodaření u nás, je zavádějící a zároveň je v příkrém rozporu se skutečností (čest výjimkám), díky níž ostatně MZe vydává téměř nekonečnou řadu dalších a dalších metodických pokynů a která je také důvodem pro novelizaci zákona o myslivosti. Kdykoli ve vědecké či odborné činnosti je potřeba umět správně interpretovat zjištěné údaje. Zjištěný údaj je počet a kvalita trofejí, interpretace pana náměstka je, že je v přímé úměře ke kvalitě mysliveckého hospodaření. Pokud si pod mysliveckým hospodařením představíme pouze lov, případně výběr lovem, můžeme souhlasit. Realita bývá složitější. Lovem můžeme měnit genofond populace tím, že při ponechávání upřednostníme jedince, které pokládáme za kvalitní, v našem pojetí ty s velkými trofejemi, a ty, kteří tuto kvalitu nemají (mají možná jinou, ale tu v daný okamžik nevidíme), z populace odstřelem odstraňujeme. Pak občas a jako cíl či vrchol mysliveckého hospodaření sklízíme ty velmi kvalitní jedince, nejlépe po období páření, kdy se už domníváme, že stačili samicím předat svou genetickou informaci. Takhle to zní velmi uvědoměle a ušlechtile.
Jenomže množství a kvalitu trofejí je možné interpretovat také jako důkaz toho, že naše honitby jsou „přezvěřené“, protože z většího množství kusů se vždy snáz vybírá než tam, kde jsou dodržovány tzv. normované stavy. Upřímně řečeno, takovou honitbu neznám. Přitom nepřekračovat normované stavy je zákonná povinnost. Ale po jejím porušení se snáz loví a větší počet kusů zvěře v honitbě dává častější a jednodušší příležitost k lovu. Čili množství a kvalita trofejí může být interpretována také jako porušení zákona o myslivosti.
Každopádně je možné chválené výsledky mysliveckého hospodaření vyjádřené předloženými trofejemi na různých výstavách použít jako důkaz pro tvrzení, že myslivost, tedy veškeré nakládání se zvěří, kterou lze lovit, je u nás odděleno od hospodaření na honebních pozemcích, zemědělského nebo lesnického, a bylo před ním upřednostněno. Kdyby nedošlo k tomuto oddělení a myslivost zůstala součástí tzv. krajinotvorných profesí, neprováděla by se bez ohledu na ostatní hospodaření v krajině, stavy zvěře by byly na úrovni, kdy ostatním oborům nepůsobí významné škody, a tím pádem by sklizeň oceňovaných mysliveckých trofejí nemohla být tak významná. A nebyly by stále zřetelnější hlasy volající po řešení škod na lesnickém a zemědělském hospodaření způsobených zvěří.
Rozpor mezi myslivci a hospodáři na půdě je živen hlasy, že zemědělcům či lesníkům jde především o lov, kdežto současný stav preferuje myslivost, aniž by bylo zjevné, co to vlastně je (kromě toho lovu pro úzkou, leč privilegovanou, skupinu občanů). Ten základní rozdíl v pojetí je, že ti, kteří hospodaří v krajině, vnímají myslivost (stejně to má být především lov udržující nějaké „přiměřené“ stavy zvěře) jako jednu z činností, která ovlivňuje výsledky jejich snažení. Naproti tomu úspěšná lobby ČMMJ vnímá myslivost jako cílovou činnost (lov a množství trofejí, jimiž se je možné prezentovat). Kde myslivost provozují subjekty hospodařící v krajině, zemědělci či lesníci, rozpor téměř není, škody se řeší okamžitě, protože hlavním cílem ekonomiky bývá zemědělství či lesnictví. Nejde o to zlikvidovat lidovou myslivost, jde o to, aby se začala vnímat jako součást krajinotvorných profesí a hodnotila se dle stavu krajiny, nikoli dle množství a kvality trofejí.
Prezentovaná úspěšná úroveň myslivosti je důkazem, že myslivost není součástí péče o krajinu, zvěř není součástí ekosystému a myslivost není řízena dle následujících zásad:
Myslivost má za cíl soulad stavů spárkaté zvěře s prostředím (jeho přirozenou úživností), kdy zvěř nepůsobí neúnosné poškození ekosystémů.
Výsledkem potom má být zlepšování pestrosti a stability krajiny (tuto činnost nesmí nadměrné stavy zvěře znemožňovat).
Myslivecké hospodaření ve spolupráci s ostatními krajinotvornými profesemi příznivě působí na stavy populací drobné zvěře.
Členů Českomoravské myslivecké jednoty bylo dle jejího vyjádření cca 52 000 (článek na Ekolist.cz, 20. 1. 2023) a počet stále klesá. Počet vlastníků lesních pozemků v roce 2014 byl necelých 300 000, počet zemědělsky hospodařících subjektů (příjemců dotací) v roce 2022 byl 30 000. I když se můžeme dohadovat o aktuálních stavech ke konci roku 2022, o tom kolik členů ČMMJ skutečně myslivost provozuje, kolik je různých spoluvlastníků pozemků, je zřejmé, že vlastníků honebních pozemků či hospodařících subjektů je nejméně 6x víc! Čili obava z myslivců a jejich rodinných příslušníků jako potenciálních voličů ve srovnání s obavou z vlastníků honebních pozemků či hospodařících subjektů jako voličů by měla být zcela v obráceném gardu, než je dnes.
Hospodařící subjekty ze své činnosti odvádějí daň z příjmů a vlastníci pozemků daň z nemovitých věcí. Pokud je uživatelem honitby myslivecký spolek, neplatí daň z příjmů a za to, že užívá honitbu a má z toho nemalý ekonomický profit (odstřely, zvěřina) a zároveň leckdy neplatí vlastníkům honebních pozemků nic nebo jen zanedbatelné korunové částky.
Privilegované postavení skupiny lidí, kteří mohou svou zájmovou činnost s využitím palných zbraní s výraznými ekonomickými dopady provádět na cizích pozemcích bez odpovídající náhrady jejich vlastníkům a těmto ještě způsobují škody, které není možné vymoci, způsobuje, že na tento způsob provozování myslivosti ve finále doplácí celá společnost.
Že státní orgány, v tomto případě ministerstvo zemědělství zastřešující státní správu myslivosti, tento systém praxí a různými prohlášeními udržují při životě, netřeba rozvádět. Podotýkám, že rozpočet ministerstva zemědělství je součástí státního rozpočtu, tudíž na to přispíváme všichni.
Shrnutím předchozích řádek je, že výsledky mysliveckého hospodaření, které pan náměstek Mlynář pokládá za skvělé, dotujeme všichni ze svých daní. Teď nemám na mysli jen dotace na provoz myslivosti, ale i snížený výnos daně z příjmů od v krajině hospodařících subjektů, vynaložené dotační příspěvky na oplocování veškerých výsadeb dřevin, bez nichž by nic nemělo šanci vyrůst, nízké až nulové příjmy vlastníků honebních pozemků za to, že někdo jejich pozemky myslivecky využívá atd. O tom, že myslivost nepohlíží na zvěř jako na součást ekosystémů, ale jako na cíl svého snažení, kterému musí ekosystém ustoupit, je zbytečné se rozepisovat. Dokud nový zákon o myslivosti nevyřeší jednak vztah provozování myslivosti ke stavu krajiny, práva vlastníků honebních pozemků, které stávající praxe úplně zrušila, budeme dál všichni přispívat na zájmovou činnost úzké, leč ozbrojené skupiny našich spoluobčanů a ještě budeme přesvědčováni státními orgány, že je to naprosto v pořádku. Ale pak nechápu, proč jsme v roce 1989 usilovali o změnu poměrů.
Dušan Utinek, odborný lesní hospodář, poradce v oblasti lesnictví a ochrany životního prostředí, soudní znalec pro oceňování pozemků a trvalých porostů, dlouholetý odborný spolupracovník Asociace soukromého zemědělství ČR
