Toto stanovisko bylo představeno Milošem Ježkem a okamžitě jako důležitý argument použito jak pracovníky MZe, tak také přítomným předsedou ČMMJ Jiřím Janotou.

Odborné stanovisko akademiků z ČZU není možné brát na lehkou váhu, zvláště pokud jej podepsali i prof. Robert Marušák, děkan Fakulty lesnické a dřevařské ČZU v Praze a prof. Vladimír Bejček, děkan Fakulty životního prostředí ČZU v Praze.

Odborné stanovisko zpracované Vlastimilem Hartem pravděpodobně ve spolupráci s jeho zástupcem Milošem Ježkem jsem si pozorně přečetl a byl jsem jeho obsahem zklamán. Samotné prohlášení včetně odůvodnění je podle mého soudu tendenční, zavádějící, velice zjednodušující a příslušnost akademiků z Katedry myslivosti a lesnické zoologie ČZU k Českomoravské myslivecké jednotě z celého dokumentu čouhá jako sláma ze sedláckých bot. Ostatně s panem Hartem jsme se potkávali již na minulých jednáních k paragrafovému znění Zom, kam byl podle prezentace nominován za ČMMJ, ale vystupoval za univerzitu. Celá záležitost na mne proto oprávněně působí jako dobře připravená a načasovaná akce Katedry myslivosti a lesnické zoologie ČZU s ČMMJ. K jejich smůle si však myslím, že za použití chabých argumentů.

Jako obyčejný sedlák a řadový lesník trávící více času v traktoru než u počítače si dovolím tento dokument okomentovat a popsat jeho slabá místa.

Tvrzení, že snížení výměr honiteb není nástrojem ke snížení početních stavů spárkaté zvěře a škod působených touto zvěří, není nijak odůvodněno.

Tvrzení, že 500 ha je minimální výměrou z pohledu zachování biologických potřeb zvěře, je zavádějící, protože honitba je organizační jednotkou vzniklou z výsledků jednání vlastníků honebních pozemků. Čím více vlastníků musí k dohodě dojít, tak jsou jednání složitější a dochází často k nespokojenostem a nestabilitě systému. Proto je důležité v případě nemožnosti konsensu mezi velkými a menšími vlastníky umožnit i variantu menší výměry honiteb. Navrhovaná velikost pro naše podmínky je 200 - 250 ha (Rakousko 115 ha, Německo 75 ha vlastní honitby, 150 ha společenstevní honitby, Francie 20 ha).

Biologické potřeby spárkaté zvěře má řešit oblast chovu vyhlášená pro konkrétní druh spárkaté zvěře, která je složená z několika různě velkých honiteb s jednotným a závazným managementem pro daný druh spárkaté zvěře, klidně za dozoru státu.

Honitby jsou tvořeny na bázi vlastnictví pozemků, oblasti chovu mají být tvořeny na základě přírodních podmínek a potřeb zvěře.

Akademici ve svém prohlášení nepřípustně zúžili otázku velikosti honiteb pouze na zvěř spárkatou a vlastně nám říkají, že ČZU rezignovala na možnost smysluplného chovu drobné zvěře, přestože z 6 900 000 ha honebních pozemků je zemědělské půdy 4 000 000 ha. Proč neumožnit zemědělci, který se rozhodne na svých pozemcích opatřeními v krajině a přizpůsobením svého hospodaření ve prospěch drobné zvěře (úhory, biopásy, střídání vhodných plodin, krajinné prvky) zřídit si vlastní honitbu zaměřenou na zajíce a bažanta, popřípadě koroptev nebo divokého králíka třeba na tři sta hektarech?

Pokud je v honebním společenstvu v menšině, kde ostatní sousedi hospodaří velkoplošným intenzivním způsobem, tak nemá motivaci.

Řešit velikost honiteb jen podle spárkaté zvěře s většími nároky na teritorium jako je jelen evropský, daněk skvrnitý, muflon, jelen sika japonský a prase divoké, je zcestné. Pro tyto druhy se normují stavy jen v honitbách, kde je jejich výskyt z přírodních a hospodářských důvodů žádoucí. V České republice je jelen evropský normován na 13,06 % honebních pozemcích z celkové výměry honebních pozemků, prase divoké na 12,37 %, daněk skvrnitý na 5,05 %, jelen sika japonský na 0,56 %. V ostatních honitbách je jejich výskyt nežádoucí. Ze spárkaté zvěře má jen zvěř srnčí normované stavy pro 90 % honiteb a ta má výrazně nižší nároky na velikost svého teritoria.

V prohlášení je argumentováno sledováním pohybu spárkaté zvěře GPS technologiemi, kdy mimo zvěř srnčí jsou doporučovány pro správný management spárkaté zvěře honitby mezi 1000 - 3000 ha.

Realita v současnosti je taková, že průměrná velikost honitby v ČR, včetně těch polních je 1200 ha. V oblasti Krušných hor jsou velikosti honiteb většinou od 1500 do 3000 i více a podle dat Ústavu hospodářské úpravy lesů jsou tam jedny z největších škod v lesích. Mapka škod v lesích na celém území ČR je na obrázku. Zároveň jsou v Krušných horách velké nadstavy jelena evropského, špatný poměr pohlaví v populaci a málo dospělých jelenů. Vše jen v důsledku špatného hospodaření se zvěří, přestože velikost honiteb odpovídá doporučení akademiků.

Naproti tomu NP Šumava hospodaří v jednotném režimu s jelení zvěří na výměře přes 60 000 ha, provádí se výrazné redukční odlovy u zvěře holé, lov samců jelenů má jasná závazná pravidla, u kvalitních jedinců platí forma ochrany až do doby zpátečnictví. Výsledkem jsou mnohem nižší škody na lesních porostech a kvalitní populace jelena evropského s dobrou věkovou i pohlavní skladbou.

Na těchto příkladech je vidět, že zásadní není velikost honitby, ale přístup toho, kdo v ní myslivecky hospodaří a také, že oblasti chovu by měly zásadní význam ve zlepšení managementu chovu spárkaté zvěře.

Současný systém založený komunisty v období socialismu, kdy se zákonem č. 23/1962 zvedla minimální výměra honiteb na 500 ha a ze spárkaté zvěře se stal zlatý grál, nefunguje ani v rovině ekonomické, ani v rovině ekologické a česká myslivost potřebuje zásadní změnu.

Pár čísel z dat Českého statistického úřadu jasně nastíní bídu současné situace. Čísla jsou k 31. 3. 2022

Normovaný stav prasete divokého je pro celé území ČR včetně obor 10 936, stav minimální 5219, plán lovu 40 555, reálný odlov 230 905 z toho kňourů 44 615.

Jelen evropský stav normovaný včetně obor 17 720, stav minimální 10 365, plán lovu 22 752, reálný odlov 30 792 z toho jelenů 7012.

Daněk skvrnitý stav normovaný včetně obor 15 986, stav minimální 7 844, plán lovu 22 057, reálný odlov 33 250 z toho daňků 8113.

Jelen sika japonský stav normovaný včetně obor 1633, stav minimální 837, plán lovu 11 773, reálný odlov 18 510 z toho jelenů 3917.

Jen z těchto pár čísel je vidět, že celý systém české myslivosti nefunguje. Odlovy jsou výrazně vyšší než normované stavy a tendence je stále se zvyšující. Největší problém je s prasetem divokým a jelenem sikou japonským. Následuje je daněk skvrnitý.

Daněk skvrnitý není náš původní druh zvěře, je potravním konkurentem zvěře srnčí, kterou vytlačuje. U jelena siky japonského je situace mnohem horší, šíří se po republice ze západních Čech, působí rozsáhlé škody v lesích a kříží se s jelenem evropským. Dnes je již na 30 % území výskytu jelena evropského a hrozí nám, že přijdeme o genofond našeho původního jelena evropského.

Prase divoké je v ohromných nadstavech, působí rozsáhlé hospodářské škody, je zde velký potenciál na rozšíření prasečího moru, který by ohrozil i chovy domácích prasat a v ekologickém kontextu prase divoké negativně ovlivňuje biodiverzitu. Je predátorem pro na zemi hnízdící ptáky od koroptve polní až po vzácné lesní kury jako je jeřábek lesní, tetřívek obecný, tetřev hlušec a například i pro mladé zajíce. Obrázky z českých měst s pobíhajícími prasaty - to je už jen takový folklor.

Nevšiml jsem si, že by akademici z Katedry myslivosti a lesnické zoologie ČZU vydali prohlášení k neúnosné situaci s jelenem sikou japonským a prasetem divokým.

Argument s nemožností naháněk a používání loveckých psů v honitbách menších než 500 ha je tak směšný, že jej ani nechci komentovat. To stejné je u spojení velikosti honitby s bachorovou disbalancí zvěře. Tu dnes velmi často způsobují uživatelé honiteb špatným přikrmováním a vnaděním.

Důležitá informace ke stavu naší myslivosti je také počet honiteb a počet vlastníků honebních pozemků. V ČR máme 1519 honiteb vlastních, které jsou převážně státní a 4268 honiteb společenstevních. Máme cca 3 000 000 vlastníků honebních pozemků. 755 honiteb se využívá ve vlastní režii držiteli honiteb a 5032 honiteb je pronajato, což ukazuje na malé zapojení vlastníků pozemků.

Držitelů loveckých lístků je 88 793, takže na jednoho držitele loveckého lístku připadá 77,57 ha. Odhaduji, že minimálně polovina držitelů loveckých lístků lovit nechodí, takže poměr je mnohem horší. K tomu věkový průměr lidí věnujících se myslivosti je někde kolem 60 let a myslivci každý rok ubývají.

Snížení minimální výměry honiteb by mohlo pomoci mnoho problémů naší myslivosti vyřešit, jen je potřeba zahodit předsudky a začít myslet s otevřenou myslí.

Jinak vřele doporučuji přečíst si knihu Ungulate Managment in Europe, kde jsou shrnuty problémy a okolnosti mysliveckého hospodaření v jednotlivých zemích Evropy a výsledek je jasný, nechat co nejvíce myslivosti v rukou vlastníků pozemků.

Na závěr bych si dovolil jen poznamenat, že kdyby někdy chtěl náš vnuk pokračovat v našem zemědělském a lesnickém hospodaření a náhodou by jej napadlo jít studovat na Katedru myslivosti a lesnické zoologie ČZU, tak bych mu doporučil, ať si najde jinou univerzitu, třeba Mendelovku v Brně nebo nějakou v zahraničí, kde si akademici uvědomují, že jakoukoliv zvěř můžou řádně chovat jen v co možná nejužší spolupráci s vlastníky pozemků, zemědělci a lesníky.

Daniel Pitek, předseda PS pro lesy a myslivost ASZ ČR