Součástí akce byl bohužel i nepříliš optimistický výhled do budoucnosti, zejména z pohledu připravovaných regulací na půdě EU, a z nich zejména rizika a regulace vyplývající z aplikace principu taxonomie - hodnocení poskytovaných investic, mimo jiné i do zemědělství, z hlediska dopadů na životní prostředí. Podle úplně nejaktuálnějších informací by sice mělo být zemědělství z uplatňování principu taxonomie dočasně vyjmuto, je ale zřejmé, že jde a půjde o regulace, o jejichž důsledky by se měli nejen sedláci na rodinných farmách intenzivně zajímat.
Rostoucí požadavky na ochranu životního prostředí si ale již také začínají vybírat politickou daň. Například v jinak docela liberálním Nizozemsku, kde výrazně zabodovalo v posledních komunálních volbách protestní hnutí farmářů (BBB - BoerBurgerBeweging), které se výrazně vymezilo vůči vládním opatřením v boji s klimatickou změnou, a může se dokonce stát nejsilnější stranou horní komory tamního parlamentu. Nejde ale jen o ochranu farmářů, hnutí se vymezuje i vůči EU jako takové. Což je signálem, že by to EU neměla s intenzitou a rychlostí environmentálních cílů přehánět…
Pro zemědělce příznivější je naopak naplňování pojmu uhlíkové zemědělství a možnosti, jak prostřednictvím uhlíkových kreditů (certifikátů) financovat podnikání v zemědělství. I proto, že není zas tak úplně vyloučeno, že obchod a využití uhlíkových kreditů může v budoucnosti nahradit do značné míry stávající dotace. Děje se tak v jednotlivých případech již nyní, a to i v ČR – příkladem může být finanční podpora zcela konkrétního zemědělského podniku ve výši 6000 korun na hektar (což je více než platba na plochu) za uložení uhlíku do půdy. To jen pro představu, jaký potenciál v sobě připravovaný systém uhlíkových povolenek (svým způsobem ale vlastně uhlíkových „odpustků“) skrývá. Systém totiž v praxi financují korporace, které tímto způsobem kompenzují dopad svého podnikání na životní prostředí. V ČR zatím v rámci tohoto systému působí zejména společnosti Carboneg a Agreena (od března 2023), a jednou z výzev pro sedláky a zemědělce obecně je a bude správně se rozhodnout, s kým budou v tomto systému spolupracovat.
Systém uhlíkových povolenek je obdobou systému emisních povolenek, ale s opačným vyzněním – zatímco u emisních povolenek platí znečišťovatel prostředí, u uhlíkových povolenek inkasuje ten, který životní prostředí zlepšuje. Jsme-li u emisních povolenek, pak je třeba zmínit specifickou pozici cukrovarů, které jako jediný typ zpracovatelů zemědělských komodit emisní povolenky platí. I to byl a je ostatně jeden z důvodů vysokých cen cukru, jehož cenotvorbu nechává nyní prověřovat Ministerstvo zemědělství (MZe), které k tomu účelu dokonce založilo příslušnou pracovní skupinu. S jakými výsledky, je ovšem otázkou, zvláště když tento týden konstatovala Česká obchodní inspekce (ČOI), že podle jejího šetření k porušení zákona nedošlo, a to ani v případě uplatňování slevových karet. „To, že je sleva uplatněna z klasické slevy na základě slevové kartičky, neodporuje zákonu. Není to ani diskriminace, protože každý občan má nárok si takovou slevovou klubovou kartu zařídit,“ konstatoval mluvčí ČOI.
Minimálně statistický úspěch si ale MZe připsalo v oblasti ekologického zemědělství. Podle nejnovější ročenky Ekologického zemědělství v ČR hospodařilo na konci roku 2021 v ČR ekologicky 4794 farem na výměře 558 124 hektarů, což představuje podíl 15,7 procenta na celkovém zemědělském půdním fondu ČR. Plocha ekologicky obhospodařované orné půdy se pak oproti roku 2020 zvýšila téměř o 10 procent. Naproti tomu oznámili tento týden na společné tiskové konferenci zástupci ovocnářů a zelinářů, že v letošním roce očekávají pokles ploch, na nichž se pěstuje zelenina, o 5 procent, a ploch ovocných sadů o 10 procent. Pokud by se uvedené předpoklady naplnily, byla by to z hlediska struktury plodin pěstovaných na orné půdě v ČR asi nejhorší zpráva týdne. I kdyby se ale nenaplnily, je zcela evidentní, že budoucnost pěstování zeleniny a ovoce musí MZe řešit. Cest je přitom celá řada, kromě sofistikovanější podpory menších a středních producentů a zejména zpřístupnění jejich produkce koncovým spotřebitelům jde také o zacílení investic. Jako podstatné se zdá snížit spoluúčast pěstitelů na investicích do skladovacích prostor a skleníků na maximálně 40 (ale i méně) procent (dnes je to 60 procent), a to i na úkor investiční podpory chovů monogastrů, kde se dosavadní podpory na zvýšení soběstačnosti ČR v produkci drůbežího a vepřového nijak neprojevily. Pokud se pak týká ovocnářů, je na místě uvažovat o hodnocení environmentálních přínosů stromů a keřů v zemědělské krajině, při které by bylo možné využít také financování prostřednictvím výše zmiňovaných uhlíkových kreditů.
Pokud lze tedy události uplynulého týdne nějak generálně zobecnit, pak by bylo možné konstatovat, že naše zemědělství se prostě musí změnit. A to jak prostřednictvím úprav znění podmínek dotací ve Strategickém plánu SZP, tak nastavením jiné struktury podpor a komodit, tak v oblasti financování, nejen ze zemědělských zdrojů. A mělo by se tak stát velmi rychle.
Petr Havel