Stále hlasitěji tikající bomba
Ačkoli již několik let varují tuzemští výzkumníci před nadměrným vytěžováním zemědělské půdy, které postupně vede k poklesu její úrodnosti, zodpovědní úředníci na ministerstvu zemědělství naprosto neberou takové hlasy v úvahu. Jde přitom právě o postoj státní správy - dědictví předlistopadového rozorávajícího, kolektivního (čili nezodpovědného) a průmyslového zemědělství za každou cenu nedává totiž ani v současné době naději, že by své zavedené postoje především „předlistopadoví zemědělci“ dobrovolně měnili. V této zemi se, nejen v zemědělství, bohužel uvažuje v krátkodobých časových úsecích, s cílem co nejvyššího a co nejrychlejšího zisku, a poté může následovat „potopa“. V zemědělství ovšem taková potopa může znamenat totální konec hospodaření - alespoň toho produkčního Právě v zemědělství jsme již přitom měli za posledních 11 let potopy tři, avšak zatím jen potopy „testovací“ - co udělá s naší krajinou trochu delší a trochu prudší déšť. Déšť samozřejmě na celé čáře zvítězil. Ani toto varování nikoho neprobudilo. Sice se zejména za evropské peníze budují lokální protizáplavová opatření, jenže to zdaleka není systémovým řešením problémů vodní a větrné eroze. To bychom museli protipovodňová (a protivětrná, někde propovodňová - tam , kde už chybí voda) opatření vybudovat na celém území ČR. Což nejde. Lze ale změnit způsob zemědělského hospodaření, a nejde-li to v myslích lidí, musí se tak stát prostřednictvím vynutitelných regulačních mechanismů. Protože pokles úrodnosti půd už nastává a na našem venkově tiká stále hlasitější časovaná bomba.
Kořeny v nájemních vztazích
Je přitom zcela ilustrativní, že v zahraničí, a to i ve většině postkomunistických zemí, problém přístupu k zemědělskému hospodaření v krajině neřeší. To je dáno primárně tím, že komunistický režim v ČR na rozdíl od jiných zemí plošně zcela zpřetrhal vlastnické vztahy k půdě, na které se teď hospodaří v pronájmu. Tedy na cizím, ne hospodářům vlastním majetku. A podle toho to taky vypadá. V našich zákonech sice formálně existují zásady takzvané správné zemědělské a nyní i enviromentální praxe, ve skutečnosti ale nejde o nástroje, které by vedly ke zlepšení současného plošného rizika vodní a větrné eroze. Je téměř žalovatelné, že si někteří zodpovědní úředníci na ministerstvu zemědělství pochvalují, že se ČR „podařilo oblbnout Brusel“ a našim zemědělcům nepřinese dodržování současných formálních zásad správného hospodaření žádné větší komplikace. Bodejť, půda, o kterou jde, není ani státních úředníků, ani většiny členů Agrární komory. Problém ale je, že při současném přístupu k péči o pozemky a krajinu vůbec se můžeme pomalu chystat na derniéru českého zemědělství.
Buď malá úroda, nebo velké náklady a nebo basa
Neochota většiny hospodařících zemědělců činit kroky k udržování a zvyšování produkčního potenciálu půdy totiž zcela logicky musí skončit postupným propadem hektarových výnosů. Při v zásadě stejných nákladech na produkci hospodářských rostlin je to přitom právě hektarový výnos, který rozhoduje o konkurenceschopnosti toho kterého zemědělského podnikatele. Je-li ale půda vytěžena, výnos se logicky nedostaví. Samozřejmě je možné zvýšit intenzitu aplikace hnojiv, tím se ale zvyšují nad rámec normálu náklady. A nekonkurenceschopnost přijde jen z jiné strany. To ale stále není všechno. Dříve či později se totiž zjistí, že současný přístup k zemědělskému hospodaření zakládá značná společenská rizika, například ohrožení průjezdnosti místních komunikací, škody na obecním majetku při intenzivních deštích, zvyšování zdravotních rizik prostřednictvím dýchání částeček půdy uvolňujících se při větrné erozi, zvyšující se a ve finále zbytečně vynaložené prostředky na budování protipovodňové prevence nebo na slavné odbahňování rybníků. Je jen otázkou času, kdy se společnost začne proti těmto zemědělským praktikám bránit prostřednictvím podání trestních oznámení, prostě prostřednictvím soudů. Je také jen otázkou času, než se začnou vlastníci pronajatých pozemků soudně bránit vůči znehodnocování svého majetku. A otázkou času je i to, kdy začnou banky a pojišťovny zvažovat, poskytnou-li úvěr podnikatelům, jejichž hospodaření poškozuje obecní majetek. Výsledkem bude logicky jediné - manažeři odpovědní za devastaci půdy začnou v lepším případě platit nemalé pokuty, v horším případě ponesou za svůj přístup trestní odpovědnost. Neměli by v tom být ale sami - odpovědnost za formalizovaný GEAC by se měla týkat i příslušných státních úředníků - minimálně tak, že co nejdříve skončí ve svých současných pozicích.
Autor: Petr Havel, zemědělský analytik
