Vedle toho je ale také třeba na úvod poznamenat, že cena potravin nyní sice rychle roste, nicméně do jisté míry jde také o jakési vyrovnávání stavu, kdy potraviny neměly vždy svou adekvátní cenu, neboť byla dlouhodobě podhodnocená a zemědělských dotačních podpor se dlouho vedle oficiálních ozeleněňovacích cílů politicky také využívalo k plnění dalšího cíle – k udržení nižších cen potravin coby základního momentu k zachování sociálního smíru ve společnosti.
Ministerstvo zemědělství logicky apelovalo na obchodníky, aby se s cenami drželi v nějaké úměrné rovině, založilo meziresortní komisi (pouze s některými nevládními organizacemi) ke sledování situace, podalo podnět na ÚOHS. Nepochybně jde o potřebné kroky, které směřují k ochraně spotřebitele, na dlouhodobé vyřešení širšího problému s cenami potravin však nestačí, jejich vlivový potenciál má pouze krátkodobý dosah.
I další apel, tentokrát ze Svazu obchodu a cestovního ruchu na snížení DPH u potravin by také v případě rovnoměrnějšího a pestřejšího trhu mohl zabrat – ne však v České republice, která vsadila na maximalizaci objemu distribuce potravin skrze model velkých producentů a velkých řetězců a zcela rezignovala na budování místních a regionálních trhů. Snížení DPH v takovém prostředí je nepřiměřeným riskem, který velmi pravděpodobně nepřinese žádné viditelné zabrzdění či snížení cen pro spotřebitele, rozdíl totiž zůstane v jiných kapsách a schodek z této velmi důležité a spravedlivé příjmové položky ve státním rozpočtu se jen zvýší.
Notoricky zmiňovanou příčinou dnešního růstu cen potravin je růst cen nákladů v zemědělské prvovýrobě, při zpracování zemědělských komodit i nákladů spojených s prodejem potravin konečným spotřebitelům, zejména pak růst cen energií. Vedle těchto jasných pravd je ovšem potřeba si také přiznat, že lví podíl na současném stavu má i vychýlená struktura tuzemského zemědělského, potravinářského a prodejního trhu. Na něm totiž ve všech uvedených článcích působí málo podniků, což pro tvorbu cen dostatečně plošně nevytváří potřebnou míru konkurence a funkčních alternativ. Řešení nevyhovujícího stavu je tedy třeba hledat především na samotném počátku procesu, tedy v cílené a sofistikované podpoře zpracování zemědělských surovin v menších podnicích a v podnicích menších a středních sedláků. Řadu z nich od zpracování jimi vyprodukovaných surovin odrazuje nadměrná byrokracie, neboť na ty nejmenší nebo začínající výrobce potravin jsou kladeny v zásadě stejné požadavky jako na velkovýrobce. I kvůli tomu se v tuzemském zemědělství vytváří v rámci EU jedna z nejnižších přidaných hodnot, což je dlouhodobě problém celého resortu a ve výsledku se projevuje třeba trvale hlubokým deficitem agrárního zahraničního obchodu.
Je zcela zřejmé, že větší počet menších výrobců potravin by byl v praxi brzdou v navyšování cen ze strany průmyslových velkovýrobců potravin, působil by jako určitá alternativa a do jisté míry i protiváha a hlavně také jako významné zrcadlo, které by ukazovalo pestřejší nabídku potravin na našem trhu pravidelně obohacovanou právě spektrem lokálních a regionálních potravin. Pokud by navíc byly i selské potraviny prodávány ve větší míře než dosud přímo v hospodářství zemědělců a v jejich blízkém okolí, podpořil by se tím i turistický ruch, zaměstnanost v regionech a identita jednotlivých lokalit. Samozřejmě by se tím trochu řešila i často vzývaná soběstačnost či potravinová bezpečnost ČR v produkci potravin, neboť lokální potraviny jsou vyráběny z tuzemských surovin. Zvýšila by se tím i kvalita potravin a zároveň by se vyšší uplatnění potravin od malých výrobců na našem trhu projevilo pozitivně i ve vztahu k životnímu prostředí, neboť by nemusely být ke spotřebiteli převáženy na velké vzdálenosti. To jsou jen některé strategické přínosy, jichž by si stát měl všimnout a začít konat.
Stávající Společná zemědělská politika EU (SZP) navíc klade stále větší důraz na zkracování dodavatelsko-odběratelských řetězců a podporuje princip „od vidlí po vidličku“. Podpora lokální potravinářské produkce je tak i v souladu s evropskými trendy podpor, přesto se struktura našeho trhu ve výrobě potravin prakticky nemění (a není divu - v ČR je dokonce národní dotační titul, který absurdně dotoval výhradně pouze velké potravináře nad 250 zaměstnanců). Nákup potravin přímo od zemědělce nebo v jeho blízkém okolí je všude v EU i ve světě běžnou a podporovanou praktikou, a lze jen připomenout, že vynechání navazujících mezičlánků je také cestou, jak ceny potravin pro konečného spotřebitele snižovat. Stejně tak je třeba připomenout a poukázat na rizika přílišné koncentrace výroby potravin v několika málo subjektech s vysokým podílem na trhu u konkrétních produktů. Jedním z mnoha důkazů je zlikvidovaný velkochov nosnic na Tachovsku zasažený letos ptačí chřipkou s tržním podílem 15 procent, což se okamžitě projevilo v růstu cen vajec.
Na odbytu potravin od menších výrobců z řad zemědělců se navíc mohou podílet i v ČR působící obchodní sítě. Jejich zástupci často a rádi hovoří o příkladech spolupráce s českými sedláky, ve skutečnosti jde ale jen o jednotlivé případy, které nejsou systémovým řešením. Drtivá většina řetězců se totiž stále řídí již dávno překonaným přístupem, podle kterého musí být jejich dodavatel schopný své výrobky dodávat v množství, které je pro malého a lokální výrobce nemožné, a navíc by měl podle řetězců schopen zásobovat příslušný obchod pokud možno po celý rok. Takové požadavky ale nemusí vždy odpovídat sezónnímu zájmu a chuti spotřebitele a také logice v průběhu roku se měnící nabídky komodit a potravin. Zcela jistě by přitom bylo v praxi možné, aby byl produkty menšího výrobce potravin zásobován jen jediný obchod z příslušné obchodní sítě bez povinnosti celoročních dodávek. V tom mají (nejen) nadnárodní sítě velké rezervy a v praxi tak svým způsobem podporují monopolní postavení průmyslových producentů potravin na našem trhu. Právě zde by mohl významně pomoci například Svaz obchodu a cestovního ruchu, pokud myslí vážně výroky o nutnosti větší konkurence v potravinách.
Uvedené kroky vedoucí ke změně stávající struktury výroby a prodeje potravin je podle našeho názoru jednou z důležitých výzev, kterou je nutné se zabývat. Asociace soukromého zemědělství ČR zastupující významnou skupinu menších a středních prvovýrobců je proto připravená se na řešení problému s resortním ministerstvem i se všemi nevládními organizacemi aktivně podílet. Prospěch z toho může mít jak konečný spotřebitel, tak menší a střední výrobci potravin, venkov jako celek a také životní prostředí.
Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR