Chovatelé slepic ve Velké Británii teď kvůli masivní epidemii ptačí chřipky musí povinně zajistit přesunutí drůbeže do zastřešených prostor, aby snížili riziko přenosu viru H5N1. Toto nařízení, platné od loňského listopadu, prakticky znamená i dočasný konec „vajíček z volných chovů“. V regálech tamních obchodů se žádné takové oficiálně vyskytnout nemohou, protože všechny dosud žijící nosnice mají být už dávno pod střechou.
Těžko říct, jak tuhle změnu snáší ony slepice, ale někteří spotřebitelé se k tomu staví dost nelibě. Přijde jim, že nákupem vajec od slepic bez přístupu k venkovnímu výběhu podporují něco nehezkého, neetického. Joel Mead, doktorand univerzity v Liverpoolu, který se dlouhodobě věnuje otázkám historie životního prostředí, zvířat, medicíny a potravin, se pokouší jejich skepsi mírnit. Poměrně svérázným způsobem.
Vysvětluje, že zavedená praxe produkce vajíček z volných chovů vypadá o dost jinak, než si spotřebitelé myslí. A že jimi tolik preferovaný model nejspíš nikdy moc etický nebo nezávadný stejně nebyl.
Kapitoly vajíčkové historie
Nedostatek zájmu o blaho zvířat Britům rozhodně vyčítat nelze. Královskou společnost pro prevenci týrání zvířat (RSPCA) založili už v roce 1824, celých devět let před definitivním zrušením otroctví. A tato společnost je od té doby jakýmsi respektovaným vnějším garantem toho, že se tu zvířatům děje o něco méně bezpráví než třeba v jiných koutech světa.
V případě volných chovů s nosnicemi je ale královská garance zvířecích práv přinejmenším rozpačitá. Dílem proto, že produkce vajíček prodělala v posledních dekádách bouřlivé změny. Předně, až do první poloviny čtyřicátých let minulého století RSPCA nějakou definici volných chovů neřešila. Do té doby prakticky z jiných než volných chovů totiž vejce nepocházela.
Léta padesátá předznamenal nástup novinky, chovů klecových. Mělo se za to, že tyhle fabriky na vejce zajišťují ten nejlepší standard péče i hygieny, a z racionálních hledisek to přitom byl velmi efektivní, ekonomicky výnosný model produkce. O třicet let později to už nikdo na ostrovech nedělal jinak, a vajíčka z volných chovů – podle definice RSPCA „od ptáků, kteří mají přes den neomezený přístup na venkovní pastviny“ – tvořila méně než jedno procento produkce.
Na konci 80. let se ale nálada ve společnosti začala měnit. A když Britové prohlédli, jak to vlastně v klecových chovech se slepicemi vypadá, přišlo jim to až odporné. Ten náhlý zájem o to, v jakých podmínkách žijí nosnice, nebyl náhodný. Časově se překrýval s nástupem syndromu BSE, tedy nemocí šílených krav. Průmyslové drůbežárny pochopily, že se vítr obrací a od půlky devadesátých let je tak 55-60 % vajíček na trhu (zhruba 11,3 miliard vajec) opět z volných chovů.
Z dvorečku do stodoly
Tahle čísla průběžně narůstala, vlastně až do loňského listopadu, kdy se kvůli probíhající epidemii ptačí chřipky z free-range eggs (vajec z volných chovů) stala barn eggs, tedy jakási kurníkově-stodolová produkce.
Slepice chované ve stodole se sice mohou volně pohybovat uvnitř zastřešeného objektu a provádět mnoho přirozených činností – popelení, hrabání a zobání – ale čerstvé povětří a denní sluníčko jim peříčka nenačechrá. A to spotřebitelům vadí. Přijde jim, že je to napůl cesty zpět do minulosti, návrat ke klecovým chovům.
Nu, a právě tady je třeba dát prostor Joelu Meadovi, který vysvětluje, že ani ten standard garantovaný razítkem a regulacemi RSPCA nečinil ty preferované „volné chovy“ zrovna pohodovým místem.
Běžný spotřebitel, ovlivněný líbivou reklamou, si totiž volný chov představuje něco jako malebný venkovský dvoreček, na němž si kvoká a hrabe jedno hejno slepic.
Ve skutečnosti má ale jedno takové hejno 3500 nosnic, a místo dvorečku jsou na zadrátovaném poli. Na noc jsou pak nosnice zaháněny do haly, kde – opět podle standardů RSPCA – sdílí prostor s dalšími 16 000 družkami. Ven se odtud ráno dostanou otevřenými otvory v obvodovém plášti budovy.
„I tyhle slepice z volných chovů mají zastřižené a kauterizované zobáky, aby si v důsledku stresu v tomto nepřirozeném prostředí neubližovali,“ dodává Mead. I když se u stodolových chovů slepic obvykle excesy chovů klecových nevyskytují, k nějaké přirozenosti slepičího života a hezkému obrázku reklamní drůbeže to má pořád hodně daleko.
Britové by si podle Meada zkrátka neměli stýskat po vejcích z volných chovů, protože stejně nebylo o co stát. A měli by spíš přemýšlet nad tím, jak to – až jednou skončí epidemie ptačí chřipky – udělat opravdu dobře. Ne nutně podle standardů RSPCA, ale dobře pro nosnice.
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz
