A po pár letech, již v roce 2002, farma Poláčkových zvítězila v prvním ročníku soutěže Farma roku, kterou vyhlašuje Asociace soukromého zemědělství ČR. Dnes, po dvaceti letech, by se nezasvěcenému mohlo zdát, že už je hotovo. V roce 2002, když bylo hospodářství oceněno, měli Poláčkovi necelých 300 hektarů, dnes jich už mají 450. Nadále se věnují chovu krav na mléko, zbudovali mlékárnu a prakticky polovinu produkce včetně zpracovaných produktů jako tvaroh, mozzarella a dalších sýrů prodávají ze dvora, tedy z pěkného obchůdku. Výjimkou jsou dodávky do pár vyhlášených restaurací. Bioplynová stanice nezásobuje teplem jenom farmu, ale i celou obec Hole, a jak zmínil Oldřich Poláček při příležitosti vyhlášení Farmy roku 2022, sousedé je mají rádi. A nejen kvůli tomu, krédem hospodáře je totiž nacházet společnou řeč nejen se sousedy, ale třeba i s konkurencí. A mimo jiné říká, že nemá rád dělení sedláků na velké a malé.
Bylo by škoda, aby vaše vyjádření po 20 letech od prvního ročníku, které zaznělo loni v prosinci při příležitosti vyhlášení Farmy roku pro rok 2022, nedoznalo širší publicity. Čím začneme?
Třeba tím, co se mi dnes honí hlavou. Že nemá smysl 33 let po revoluci stále hovořit o rozdělování zemědělců na velké a malé. Je to zbytečné. V Asociaci vidím, že po roce 1989 jsme všichni začínali vyloženě od píky, ne všichni něco privatizovali. Je rozdíl mezi sedlákem a sedlákem. Jeden v rámci restitucí získal nějaká zvířata, ale jinak si všechno musel vybudovat sám, postavit stáje, chlazení na mléko, a vyřídit všechny papíry, aby byla mlékárna ochotná si pro mléko jezdit. Co všechno musel podniknout, aby to všechno vůbec nějak začalo fungovat? Takových byla většina. Ten, kdo privatizoval třeba kus státního statku, a všechno v podstatě běželo dál, to měl jednodušší. Když mluvím s lidmi z Asociace, většina z nás se vracela do svého rodného zdevastovaného statku a opravdu začínala od začátku. Také jsem si tím prošel. Začali jsme opravami nemovitostí po předcích, a jak vidíte, ještě jsme všechno nestihli.
Měli jsme tu například zahradu, dva hektary, byla to krásná součást statku, samé ovocné stromy. Pořád jsem obnovu odsouval, až posledních pět let se jí mohu věnovat, vždy bylo něco přednějšího. A nyní, podobně jako mnozí ostatní kolegové sedláci, narážím na problémy s úřady. Když jsem toto zde všechno zdědil, po dědovi, babičce a strýci, tak v tom byla zahrada uvedena. Ale pak najednou se to v roce 1998 změnilo, a jsou z toho lesní pozemky. A dnes bych měl za vyjmutí a převod „lesa“ na zahradu zaplatit 400 tisíc korun! Můj děda zde měl dva rybníčky, ty jsem nyní obnovil, jeden větší, druhý menší, a abych získal stavební povolení, mám úřadům zaplatit za to, že jsem to postavil v lese… A s takovýmito problémy se potýkají malí i větší hospodáři.
Zdá se, že v Asociaci v poslední době sílí tendence nacházet společná stanoviska s dalšími profesními organizacemi, například i s Agrární komorou, samozřejmě s vědomím určitých odlišností…
Soudím, že je potřeba přicházet před nezemědělskou veřejnost se stejným, popřípadě podobným stanoviskem, má to však i určité ale. To ale je, že u řady těch velkých zemědělských subjektů je patrné ukotvení v minulosti, ano, v té bolševické minulosti. Přicházejí další generace, a já jsem se domníval, že ty už budou uvažovat jinak. Vůbec jsem si nedovedl představit, že ten duch minulosti bude tak patrný ještě po třiceti letech.
A jistý problém vidím také v tom, že je mnohem těžší se dohodnout s tím, kdo stále naříká a dovolává se pomoci a dotací. My si také postěžujeme, třeba když je sucho, to ano, ale jsme si vědomi vlastní zodpovědnosti a také vlastní síly a schopností. Nicméně si myslím, že nemohou být stejné dotace pro malé a pro velké. Podniky vlastněné finančníky jsou postavené na míře zisku, a to znamená i na dotacích, proto si stále vymýšlejí, jak je získávat, a své zaměstnance zneužívají k hlasitým protestům. Ale když se pak podívám, jaké množství zaměstnanců vykazují takovéto podniky na hektar, a s kolika vše zvládne soukromý sedlák, tak se asi ani nelze divit.
My se musíme otáčet, já mám vlastně dvě firmy, zemědělství a autodopravu. Musím stále přemýšlet, jak lidi dobře zaplatit, a aby se to také vyplatilo.
Proto také takový důraz na rodinná hospodářství a legislativní ukotvení charakteristiky rodinné farmy…
No, je potřeba tu prorostlost s minulou dobou překonat. Celá první republika se vyrovnávala s dědictvím Rakouska-Uherska. A i dnes vidím, že doba a výchova jsou stále narušené. Například vlastníci polí a pozemků je pronajímají myslivcům, anebo si i sami provozují honitbu. My máme honební společenstvo, ale pozemky v okolí pronajímáme také mysliveckému sdružení. Myslivci říkají, že za to moc chtít nemůžeme, protože jsme příměstská oblast. Ano, jsme a byli jsme samozřejmě příměstskou oblastí i dříve, a to znamená, že tu bylo hodně „soudruhů“. Ti sice již za ta léta odešli, ale zanechali za sebou stopu „lidové myslivosti“, takže ani ti noví nechtějí nést zodpovědnost. Podle zákona o myslivosti musíme honitbu pronajmout na 10 let, a nyní se blíže čas, kdy se budou uzavírat nové smlouvy. A přitom stále neexistuje novela zákona o myslivosti, která by více respektovala práva vlastníků pozemků. U nás je to, ve srovnání dejme tomu s Bavorskem, dosud úplně opačně. Vlastník pozemků je krácen na svých právech.
Po 30 letech je nejvyšší čas udělat další kroky, i v podpoře rodinných farem.
To, že nedošlo k radikálnější změně ve společnosti, k nápravě kdečeho, nejen ve vlastnických vztazích a podnikání, je daň za to, že komunisté tzv. předali moc, aniž by došli jakékoli úhony, nebo aspoň byli na nějakou dobu, třeba na deset let, omezeni v podnikání. Důsledkem je ostatně i to, že na úřadech se člověk, tedy daňový poplatník, necítí vždy dobře.
Zde u vás se ale člověk cítí dobře. A při porovnání s dobou před 20 lety, kdy jste získali ocenění Farma roku, je zde vidět velký krok kupředu, velký posun.
My jsme se opravdu za ta léta posunuli, to ano. Možná i proto, že sice nemám ekonomické vzdělání, ale vždy jsem hleděl, aby se všechno, co děláme, opravdu vyplácelo. Jinak stagnujete, nebo to je konečná.
Hned ze začátku jsem si nechal vrátit našich 37 hektarů, což bývalo dříve dost, v roce 1990 to už bylo ale málo. Po roce hospodaření jsme si pronajali další. V regionální ASZ Praha jsme se bavili o tom, jaká výměra se už může vyplácet. Mohu potvrdit, že jeden člen prosperoval se 30 hektaty, ale s tím, že zisk tvoří chov drůbeže. My jsme přibrali na 150 ha a pak dál, až na dnešních 450. Každý má nějakou hranici, limit. S rodinou a dvěma zaměstnanci se dá zvládnout hodně. Ale my máme větší živočišnou, necelou jednu dobytčí jednotku na hektar. Produkujeme 6000 litrů mléka, z toho 3000 zpracujeme v naší mlékárně na sýry, a těch většinu prodáme přímo zde, v obchůdku. Má maminka měla v pronájmu kamenný obchod a tržbu, kterou tam měla za jeden den, udělá tady za tři hodiny. Zaměstnáváme kolem 18 lidí, v živočišné výrobě ještě nemáme robota na dojení, ale nejvíc lidí pracuje v mlékárně. A ještě počítám kuchaře, který pracuje částečně zde a zároveň vaří obědy pro zaměstnance. Kam by odsud mohli chodit na obědy, že? Další člověk je v dílně, a k tomu obsluha bioplynky.
Z bioplynky do vesnice…
Kdybych byl finančník a vlastnil dva tři podniky, tak bych asi na vesnici ani nevzdechl, bydlel bych kdovíkde. Ale to v mém případě nepřipadá v úvahu. Sedlák, který hospodaří v místě, je s místem svázán a má k okolí vazby. Baví se se sousedy a ví, co koho bolí, co kdo potřebuje. My máme rodinnou zkušenost, že je potřeba umět vycházet se všemi. To děda dovedl, se všemi vždy vycházel. Nicméně zde ve vsi byl největší, a když v době zakládání družstev řekl, že do družstva nevstoupí, tak se musel ze dne na den vystěhovat až k Soběslavi. A tam se nakonec také uplatnil, v tamním družstvu, až po deseti letech se směl vrátit sem do kraje. Otce ani strýce místní lidé prakticky neznali, a já už jsem zde byl vlastně cizí.
Ale získal jsem si tu takovou důvěru, že jsem byl po roce 1990 po tři volební období ve Svrkyni v zastupitelstvu, a nyní tam působí má žena. Co se nám podařilo? Například vybudovat vodovod ze Svrkyně do Hole. Ten by tu dodnes nebyl, kdybychom se na tom nepodíleli. Společně jsme pak dělali kanalizaci, a když se už dělal výkop, položili jsme do něj teplovod od nás. Vybudovali jsme obchvat obce, do kterého se nám sice moc nechtělo, ale občané si to přáli, a nyní vidím, jak to bylo dobře. Vůbec obec nezatěžujeme dopravou a všichni jsou spokojeni. Chvíli to ale trvá, získat důvěru. Bez otevřené mysli a ochoty pomáhat není úspěch možný.
A nejde jen o spolupráci s obcí, ale i s lidmi, a nejde jen o spolupráci profesní. S kolegou Janem Millerem jsme třeba vybudovali polní cestu, my poskytli techniku a práci, on po celé délce vysadil stromořadí. A to lidé vidí.
O Farmě roku, jak se do ní přihlásit a proč?
Tak, my jsme se nepřihlásili sami, nás přihlásila naše regionální asociace Praha, ale až když jsme to odsouhlasili. No a hned jsme byli oceněni. Co budu říkat, je to příjemné, je to prestiž.
Na základě této zkušenosti bych se přimlouval, aby si regionální asociace všímaly, jaké tam mají zemědělce a jak hospodaří, a aby právě ony navrhovaly kandidáty. Nemusí to být pravidlem, mohou se hlásit i tací, kdo si věří, proč ne. Smyslem Farmy roku je podle mě možnost ukázat svou práci, že všechno konání má hlavu a patu. Vždyť je to pak i prezentací celostátní Asociace. A jsme-li v nějaké organizaci, měli bychom na ni být hrdí. A důvodů k tomu máme celou řadu.
Já například nemohu jít mezi finančníky do Agrární komory. To je pro mě jiná společnost. Nicméně také mají právo na život a na řadě věcí se s nimi můžeme domluvit, ale je to jiný přístup k hospodaření, je to jinde. My hospodaříme proto, že se samozřejmě chceme uživit, to ano, ale také chceme farmu předat dál, svým potomkům, nejde nám jen o to, abychom ji zhodnotili a prodali dráž. Znám takové firmy, které skupují farmy, kde je například problém s předáním. My naštěstí takový problém nemáme. Máme dvě děti, dcera má na starosti živočišnou, i když nyní je na mateřské se dvěma dětmi. A syn mi velmi pomáhá v rostlinné.
Rozhlížíme se po okolí, pozorujeme nové rybníčky, obdivujeme mobilní kurník, a to vše v mírně členité středočeské krajině, ani ne 20 kilometrů od Prahy. Kdyby zde byla rozhledna, mohli bychom při pohledu na západ spatřit nedaleký romantický hrad Okoř. Malebné místo. Děkujeme za přijetí a moc příjemné popovídání. Loučíme se také s manželkou a synem. Bylo krásné vidět, že oceněním nic neskončilo… Naopak!
Rozhovor vedl: Josef Duben
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.