ČR je v Evropě unikátní maximální rozlohou obdělávané zemědělské půdy na jeden podnik. Agrofert je podle studie EP největším zemědělským holdingem nejen u nás, ale i v EU, kde pobírá nejvíc dotací. Je to jistě důsledek drastické kolektivizace, ale jak je možné, že tento stav přežívá dodnes? Jaké problémy z toho vyplývají pro domácí zemědělskou, potažmo potravinářskou výrobu?

Je to důsledek účelové polistopadové politiky, za kterou jsou zodpovědné předchozí vlády, které považovaly nastavení českého zemědělství postaveného na družstevních lánech bez vlastnických vazeb za správné, jediné možné a dokonce výsadní před jinými zeměmi. Politici zejména zleva, ale i zprava v tom podléhali tvrdé manipulativní politice ze strany některých nevládních organizací, jejichž představitelé byli po dlouhá léta spojení s bývalým režimem a měli prostě jinak nastavené uvažování, které bylo v naprostém rozporu s tím, co bylo potřeba udělat. Mělo se dlouhá léta za to, že když se nakoupí stroje a zvětší plochy a zintenzivní  výroba ziskových komodit, že je logicky vyřešeno. To byl právě ten největší omyl, protože nejenže jsme nevyřešili předlistopadové problémy, ale ještě zadělali na nové po revoluci a například to, abychom využili evropských peněz k potřebné transformaci postsocialistického zemědělství odtrženého od vlastnictví půdy k návratu rodinného podnikání a rozvoji jeho přínosů a souvislostí podporujících život na venkově, tak jsme se raději soustředili na budování stále větších kolosů a mnoho politiků touhle iluzí žije dodnes. Výsledkem je, že tu dnes máme megapodniky zaměřené hlavně na skupování své okolní konkurence a k dojení veřejných peněz, které ve finále skončí v kapsách oligarchů nebo zahraničních kapitálových skupin a neumíme to změnit. Říkalo se tomu, že je potřeba přizpůsobit model evropské politiky a dotací české struktuře zemědělství. Tato chiméra nás ale zavedla do těžkého schodku agrárního zahraničního obchodu, nekonkurenceschopnosti a vysoké citlivosti řady komodit, oslavované tuny produkce pocházejí hlavně z úzké skladby pěstovaných plodin a zažíváme neustále se zhoršující situaci například v chovu prasat či drůbeže. Zůstali jsme na nízké přidané hodnotě produkce ze zemědělství, s nízkou úrovní zpracování, s malou odolností a malou pestrostí v celém sektoru, který v současném nastavení nenabízí mnoho východisek do budoucna. Myslím, že postupně část politiků i širší veřejnosti začíná vidět, že takhle to opravdu dál nejde a že je potřeba hlubších změn. Co k nim ale vždy scházelo a bohužel pořád trochu schází, je větší odvaha těch, kdo mají vliv na legislativu a na tvorbu strategií. Proto říkám, že politici by se neměli bát vlivu a lobbingu pocházejících jen z úzkých zájmů, ale měli by se spíše obávat o to, kolik klasických zemědělců tu, po téhle nemastné zemědělské politice, ještě zůstane…  

Jaká může mít tato situace řešení?

Funkční východiska spočívají v jasném a kategorickém zastropování všech dotací a zejména jejich investiční části a jejich nasměrování tak, aby pomohly co největšímu množství subjektů, ne jako dosud, že peníze spolklo pár procent podniků na obrovské projekty, pro které třeba již dnes není plné využití nebo které často přinášejí spíše zátěž pro své okolí namísto nějakých širších přínosů. Dále je třeba rozlišovat, kam peníze ve skutečnosti tečou, jestli to je opravdu skutečným farmářům na konkrétní venkov, nebo do nějakých složitých majetkových struktur, které ve skutečnosti zájem o danou lokalitu s její jedinečností a problémy vůbec nemají.  

Velké agrární holdingy, pokud chtějí nějaké podpory, tak by měly směřovat více pod Ministerstvo průmyslu a obchodu a méně pod Ministerstvo zemědělství, protože to s běžným zemědělským fungováním na lokální farmě spjaté zpravidla vlastnicky a generačně, už nemá nic společného a jde jen o průmyslové podniky.

Je třeba opustit myšlenku, že jedině velký podnik je ten správný konkurenceschopný model pro ČR, který si zaslouží pozornost. Východisko je naopak v co nejpočetnějším a velikostně nejpestřejším komplexu subjektů, které také mají pestrou produkci v různé úrovni zpracování a způsobů nabídky a prodeje ideálně buď přímým zákazníkům, nebo do dalšího pestřejšího systému prodeje. V tom je náš velký dluh, který je třeba splácet a řešit. Jinak se z vysoce pohyblivých cen potravin nedostaneme. Je to také cesta k dalšímu kvalitativnímu posunu této produkce a cesta k ekonomicky lepším výsledkům běžných zemědělců. A koneckonců to přispěje i k potřebnému zlepšení povědomí o smyslu a přínosech zemědělství. To musí být jasná a odvážná politika pro zemědělství pro další období - zkrátka bez zřetelných systémových zásahů a změn v podporách se neobejdeme. Stačí se podívat na to, jak to funguje v jiných zemích, které nás drtí zemědělskou produkcí a vysokou úrovní jejího zpracování. A příčinou nejsou jejich vyšší regionální dotace, jak je nám zde podsouváno, ale úplně jiné chápání významu a potřeb lokálního zemědělce, než je tomu u nás. Samozřejmě že i tam se na zemědělce valí celá řada nových výzev, ale to už je na jinou debatu.

Existuje nějaké procentuální porovnání velkých, středních a malých podniků? 

V České republice je již dlouhodobě obecně ustálen počet kolem 30 tisíc subjektů podnikajících v zemědělství. Z toho kolem 10 tisíc subjektů je do 10 hektarů. Hodně také záleží na tom, jak se členění podniků uchopí. Pokud jde o počty zaměstnanců, tak velkých podniků nad 250 zaměstnanců je kolem 350, ale problém je v tom, že se v rámci naší zemědělské dotační politiky nesleduje majetková propojenost na tzv. konečného příjemce výhod. Jednoduše řečeno - neřeší se to, že někdo vlastní nebo má více než 25% podíl v třeba dvaceti středně velkých družstvech a přesto dostává například všechny přímé platby na veškerou výměru půdy v těchto podnicích. Na plnění kapes těmto rádoby zemědělcům ale peníze od evropských poplatníků určené nejsou. Stále platí, že tyto složitě administrované a kontrolované peníze mají jít na podporu životaschopnosti klasických farmářů. Jinak drtivá většina zemědělských subjektů v ČR jsou mikropodniky, tj. do 10 zaměstnanců.

Článek Jiřího Sezemského pro Forum24.cz:

Nadvláda agroholdingů jako dědictví kolektivizace

Mediálně téměř zapadla čerstvá zpráva Českého statistického úřadu, že zisk domácího zemědělského sektoru vzrostl loni na 22 miliard korun, tedy o skokových 142 procent. Proč stojí za pozornost? Tyto údaje zapadají do aktuální polemiky, kdo nejvíce vydělává na zdražování potravin. Definitivně tím padají katastrofické zvěsti agrobaronů s miliardovými obraty, že sektor zemědělství a potravinářství stojí před krachem a zemi hrozí potravinová chudoba.

Černé scénáře na úrovni poplašných zpráv se nenaplnily, přesto u nás potraviny nadále zdražují. Jsou hlavním tahounem inflace, zatímco světové ceny zemědělských komodit, energií a pohonných hodnot klesají na úroveň před válkou.

Vinu na sebe přehazují zemědělci, potravináři a obchodní řetězce. Řada ekonomů a zástupci sedláků jsou však přesvědčeni, že hlavním důvodem je nevyhovující struktura českého zemědělství, jež je v Evropě ojedinělá.

Domácí zemědělství se vyznačuje mimořádnou koncentrací vlastnictví obdělávané půdy, zemědělské a potravinářské výroby. Dnes trhu dominuje kartel největších agroholdingů, soustřeďujících zemědělskou prvovýrobu i zpracovatelský průmysl. Mají zásadní podíl na diktování cen potravin.

Anomálii domácí situace dokresluje evropské srovnání. Zatímco průměrná velikost zemědělských podniků v EU podle obdělávané plochy je 16 hektarů, Česká republika má s velkým náskokem nejvyšší průměrnou plochu 133 hektarů na jednu firmu. Nejsou výjimkou země s výměrou do deseti hektarů.

Pohrobci kolektivizace

Z toho vyplývá nejmenší podíl rodinných farem jakožto přetrvávající dědictví likvidace sedláckého stavu v padesátých letech. Následky násilné kolektivizace po sovětském vzoru, jež u nás proběhla nejdrakoničtěji v bývalém sovětském bloku, se částečně projevují i po pádu komunismu. Jak je to možné?

Je to svým způsobem úspěch pohrobků socialistických jednotných zemědělských družstev. Mnozí z bývalých funkcionářů těchto podniků využili příležitost, začali po revoluci podnikat a jejich vliv přetrvává dodnes.

Jejich guru byl Miroslav Toman starší. Bývalý ministr zemědělství v několika komunistických vládách byl dokonce oceněný státním vyznamenáním od prezidenta Zemana. Měl řadu následovníků v čele s prezidenty Agrární komory Janem Velebou a Zdeňkem Jandejskem. V jejich představách mají stále přednost obří „agrokolchozy“ na úkor rodinných farem, dominujících třeba v Polsku či Rakousku.

Omyl budování megapodniků

„Je to důsledek účelové polistopadové politiky, za kterou jsou zodpovědné předchozí vlády, které považovaly nastavení českého zemědělství postaveného na družstevních lánech bez vlastnických vazeb za správné, jediné možné, a dokonce výsadní před jinými zeměmi,“ kritizuje tento stav pro Týdeník FORUM předseda Asociace soukromého zemědělství Jaroslav Šebek, zastupující sedláky.

Podle Šebka podléhali politici zejména zleva tvrdé manipulativní politice ze strany organizované agrolobby, jejíž představitelé byli dlouho spojeni s bývalým režimem. Měli jinak nastavené uvažování v naprostém rozporu s tím, co bylo potřeba udělat.

Za působení hnutí ANO ve vládě se situace malých zemědělských firem ještě zhoršila, což zvýraznilo dotační zvýhodnění velkých podniků. Omyl této strategie se podle Šebka projevuje v tom, že nedošlo k potřebné transformaci postsocialistického zemědělství a plošnému návratu k rodinnému farmaření, běžnému v celé Evropě.

„Výsledkem je, že tu dnes máme megapodniky zaměřené hlavně na skupování jejich okolní konkurence a k dojení veřejných peněz, které ve finále skončí v kapsách oligarchů nebo zahraničních kapitálových skupin,“ říká Šebek.

Unikátní Agrofert

Výjimečnou situaci českého zemědělství dokládá i další porovnání. Jedničkou na domácím zemědělském a potravinářském trhu je holding Agrofert, největší příjemce dotací.

Koncernu se mimořádně dařilo v době, kdy byl jeho majitel premiérem. Zatímco v roce 2018 obdělával 103 tisíc hektarů půdy, letos se už chlubí výměrou 141 tisíc hektarů. O bezkonkurenčním postavení svědčí jeho náskok před ostatními. Druhý v pořadí, Gabriel Večeřa se společností Agro Měřín, obhospodařuje 25 tisíc hektarů půdy.

Agrobaroni Zdeněk Jandejsek (holding Rabbit CZ) a Zdeněk Milek (holding Úsovsko), přezdívaní kopírováním výrobní struktury Agrofertu jako „malí Babišové“, obdělávají „jen“ 15 tisíc hektarů půdy.

Dominantní pozici Agrofertu s mottem „Z pole až na vidličku“ dokládají další čísla. Je největším chovatelem drůbeže a vepřového, ročně odchová 30 tisíc kusů skotu. Ročně vyrobí 245 tisíc tun masa. Dominuje v sektoru pekárenství, kde ovládá téměř polovinu trhu, a ročně vyrobí 772 tisíc tun pekárenského zboží. Patří mezi největší producenty mléčných výrobků, jichž vyrobí 222 tisíc tun ročně.

Evropský dotační „král“

Co se však málo ví, holding Agrofert je největším evropským příjemcem dotací ze Společné zemědělské politiky (SZP) a Fondu soudržnosti. Vyplývá to ze studie, kterou nechala zpracovat předsedkyně Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Monika Hohlmeierová.

Analýza „50 největších příjemců v členských zemích EU ze SZP a Fondu soudržnosti“ byla dokončena v květnu 2021, ale u nás není veřejně známá. My jsme ji nyní získali přímo z EU. Mimo jiné stanovuje pořadí společností vlastněných právnickými a fyzickými osobami čerpajících z unijních fondů (včetně nárokových dotací podle počtu obdělávaných hektarů).

I v tomto přehledu suverénně kraluje Agrofert. V roce 2019 obdržel 29,18 milionu eur (v tehdejším kurzu tři čtvrtě miliardy korun), přičemž druhý v pořadí, francouzský podnikatel Jean-Pierre Cayard, získal polovinu.

Pikantní jsou okolnosti vzniku této studie. Iniciovalo ji vyšetřování střetu zájmů Andreje Babiše, jenž se tímto problémem proslavil na evropské úrovni. Výsledkem budou úpravy čerpání unijních příspěvků tak, aby byl tento systém průhlednější.

„Musíme opustit myšlenku, že jedině velký podnik je ten správný, konkurenceschopným modelem pro Česko. Východisko je naopak v co nejpočetnějším a velikostně nejpestřejším komplexu subjektů, které mají pestrou produkci v různé úrovni zpracování a způsobů nabídky. Jinak se z vysoce pohyblivých cen potravin nedostaneme,“ uzavírá Šebek. První kroky v tomto směru učinila současná vláda, ale bude to nelehký běh na delší trať.

Autor: Jiří Sezemský

Zdroj: Forum24.cz