Jde opět o rodinnou farmu, tentokrát v Českém středohoří, kde na 750 hektarech hospodaří Petr Horčík s manželkou Marií a dospělými dětmi, Martinou a Petrem, o kterém říká, že to je takový motor hospodářství. Podílejí se samozřejmě i jejich drahé polovičky. Zmíněnou výměru tvoří z většiny louky a pastviny, kde se pohybuje zhruba pětistovka kusů masného skotu, pak rybník a téměř 30 tůní, které mají funkci zadržovat vodu v krajině, což se již dobře osvědčilo. Dále vysazují stromořadí ovocných stromů, zejména ze starých odrůd, pečují o sakrální stavby, opravili kapli. Jako většinoví vlastníci honebního společenstva založili myslivecké sdružení. Hospodaří v chráněné oblasti, ovšem v ekologickém režimu, a se správou CHKO dobře vycházejí.

Ještě by bylo dobré uvést, že farma leží na dohled od zříceniny hradu Panna na vrchu stejného jména a obec se jmenuje Lhota pod Pannou. Hospodařit zde začali v roce 1993, a přestože je na první pohled hotovo, není tomu tak, Horčíkovi rekonstruují Richrtrův mlýn, avšak zakoupenou zaniklou obec Vitín se rozhodli nechat spát, viz titulek. Tedy s výjimkou opravené kaple.

Po vyhlášení oceněných sedláků v programu Pestrá krajina hovořím s Petrem Horčíkem. Vy jste ta rodina, která vysazuje stromy…

 Nejsme sami, kdo tak činí, a také nevysazujeme stromy sami. Začalo to tím, že mě oslovili lidé z Agentury ochrany přírody a krajiny, že když zde v Českém středohoří vlastníme hodně půdy, zda bychom nechtěli spolupracovat na výsadbě starých, zde původních německých odrůd ovocných stromů, vysokokmenů, tedy na našich pozemcích. A já jsem obratem řekl, že to není problém, ba naopak, že budu rád, když je do přírody vrátíme, a krajinu v podstatě probudíme. Znám to z vyprávění naší panímámy, přišla sem v pětačtyřicátém a říkávala, že to tu bylo krásné jako v pohádce. A my bychom si přáli, aby se to povedlo aspoň trošku vrátit. Pro Agenturu v rámci celé republiky pracuje Martin Lípa, odborník na výsadbu těchto starých odrůd, tak jsme se s ním spojili a pak také spolupracujeme se spolkem sadařů, to jsou samí mladí nadšení lidé.

Zaměřili jsme se pak společně na jednu lokalitu, zaniklou obec Vitín. Vím o Petru Karlíčkovi, který mapuje zaniklé obce a napsal knihu Průvodce po zaniklých obcích, osadách a samotách pod Bukovou horou. Z ní jsem se dozvěděl, že tato obec, kterou jsme jako rodina koupili, patří k nejzachovalejším v rámci celé naší republiky. Využíváme zde možnosti EU programu Life, právě na obnovu starých sadů, a vysazujeme zde nové stromy. Dále pak vysazujeme hodně alejí kolem silnic, většinou ovocné stromy, jen na návětrných místech, kde by ovocným stromům nedařilo, vysazujeme třeba jeřáby a javory. Máme zmapováno, kde staré sady byly, a všude tam je chceme obnovit.

 To je v podstatě podobné tomu, co dělá Daniel Pitek, který mi ukazoval okolo Milešovky, kde všude byly sady, než je za komunistů vyrvali, stráně zmeliorovali a zničili tak i půdu. A on to nyní vše obnovuje

Ano, Daniel Pitek mě inspiroval. Původní odrůdy se zde osvědčily a nám se daří je sem vracet. A samozřejmě sem patří i pasoucí se dobytek. Jako pod Milešovkou. Paseme na trvalých travních porostech na 750 hektarech. Tak zvaných ostatních ploch je 200 ha, plus 100 hektarů lesa, ale jsou to často porosty z náletových dřevin, které k vlastnímu lesu ještě mají dost daleko. Na to všechno jsme hlavně se synem, to on je takový motor, na který se mohu spolehnout, se vším si dovede poradit.

Co vás při takovémto hospodaření nejvíc těší?

Asi to, že lidé, ať jsou to místní, nebo chataři, dokonce i turisté, kteří si to tu zamilovali, sami za námi přijdou a sami od sebe pomůžou. Přijdou a ptají se… chlapi, kdy zase budete vysazovat stromky? Hele, ta tůň co jste vybudovali, to je něco nádherného. Lidé se zajímají, a tak k nám přistupují už poučeni. Vědí, že jsme větší zemědělci, ale všímají si, že úzce spolupracujeme s obcemi, s Agenturou ochrany přírody a krajiny a ví, že když přijdou za rodinou Horčíkovou, že jim vždy pomůžeme. A naopak, když my přijdeme za nimi, tak ať je to místní nebo chatař, vždy pomohou.

Vlastníme honitbu, jsme většinoví vlastníci honebního společenstva. Vzali jsme si to jako rodina. Pořádáme myslivecký ples, on to byl vlastně ples naší rodiny, a přišlo 250 lidí, ale jen proto, že sál větší kapacitu nemá. Kdyby byl větší, přišlo by jich určitě i 500. Měli jsme téměř 500 cen v tombole. Chtěl jsem si sám koupit tombolenku, ale někde jsem se trochu zdržel, a dcera pak povídala, tati, za 7 minut bylo všechno prodané. Udržujeme zde i myslivecké tradice, třeba pasování nových myslivců, s muzikou. Je to tradice, ale autentická, nikoli nahraná. Samotná honitba má 1500 hektarů, samozřejmě, že jsou zde nějaké škody ohryzem. Máme tu lesy církevní a obecní, oboje spravuje jeden hajný, chlapec stejně starý jako můj syn. Když se objeví nějaký problém, sejdeme se a najdeme společné řešení, vyčistíme les, uděláme oplocenky. Pomůžeme s výsadbou. Vidím to tak, že všechno je, jak se říká, o komunikaci, čili o schopnosti a ochotě se domluvit. 

No, a pak kromě výsadeb budujeme tůně, opravujeme sakrální stavbičky, které mají v přírodě své opodstatnění, patří tam, oduševní ji.

A jak je to s onou zaniklou obcí Vitín, kterou jste koupili?

Na začátek musím říci, že když vyšla knížka o zaniklých obcích, kde je zmínka o „našem Vitíně“, hned mi volali dva zájemci, že by ji chtěli koupit. Ale my jsme těch 21 zbořenišť před devíti lety koupili proto, že ta obec již desetiletí spí, a chceme, aby spala dál, aby ji zase přijala příroda, aby si ji vzala krajina. Platí zde sice stavební uzávěra, ale přesto jsem nechtěl, aby ji koupil nějaký developer a nezačal zde něco vymýšlet. My jsme o tuto obec bojovali patnáct let. Pozemkový fond nám to nechtěl nechat, až když došlo k neštěstí, jsou tam staré hluboké studny. Pak najednou se to rozhýbalo a Pozemkový fond to převedl na Úřad pro zastupování státu, ten vypsal výběrové řízení, a my jsme ho vyhráli. Tak jsme obec koupili a lidé nám říkají, že v nás vidí jistotu, že se s Vitínem nebude nic dít. 

Máme myšlenek a nápadů na několik let. Zajímá nás historie Českého středohoří, zejména oblast, kde žijeme, a já si uvědomuji, že nejsme sami. Před pár lety mě například oslovil režisér Miroslav Bambušek, zda bychom mu vesnici Vitín nepůjčili na takové tři týdny až měsíc, že by zde natočil film o odsunu Němců ze Sudet, Lidi krve. Ano, historie tohoto kraje, této země, je opravdu pohnutá. A mým cílem je, aby i z pietních důvodů obec Vitín spala.

Ještě několik slov k hospodaření…

Zemědělství, krajinotvorba, lesnictví a myslivost jsou činnosti, které se navzájem prolínají a tvoří celek. My měli to štěstí, že jsme ten celek mohli vytvořit. Je to hodně práce, baví nás a zároveň naplňuje. Podstatnou část svého života trávím v zemědělství. Za minulého režimu jsem pracoval ve státních statcích Ústí nad Labem. Po změně jsme v první polovině 90 let dostali nabídku pronájmu většího množství zemědělských pozemků a tuto nabídku jsme využili.

Trochu bych to shrnul, hospodaříme společně se synem na 750 hektarech trvalých travních porostů. Syn hospodaří na 83 a já na zbytku. Společně chováme kolem 500 kusů masného skotu. Hospodaříme dohromady na čtyřech hospodářstvích, tři vlastníme a jedno hospodářství máme pronajaté od Pozemkového úřadu ČR. Tři areály slouží jako zimoviště pro skot, čtvrtý nám poskytuje zázemí, dílnu, skladové prostory strojů, krmiv a bydlení mého syna. Jeden z areálů jsme pořídili před pěti lety, byl neskutečně zdevastovaný, několik let tam fungovala pila se sušárnou dřeva. Děti tuto pilu převzaly a provozují ji, a já nyní pozoruji, jak se jim daří.

A dnes? Dokončujeme celkovou opravu velkokapacitního kravína. Plánujeme opravu velkého seníku. Na základě stavebního povolení, které jsme obdrželi, budeme v tomto areálu budovat bourárnu zvěřiny. Též vážně uvažujeme, že se naše hovězí pokusíme finalizovat do stavu regionální potravina – regionální produkt.

Několik slov k Asociaci

Ačkoliv nejsme dlouhodobými členy ASZ, jsme mile překvapeni jak se vedení Asociace o nás členy stará, pomáhá a informuje o dění v rezortu zemědělství. Velice si této práce vážíme a jsme rádi, že můžeme patřit do společnosti selek a sedláků sdružených v Asociaci soukromého zemědělství.

A ještě dodám k hospodaření, ono je v podstatě jedno, zda má někdo pět, deset, padesát nebo mnohem víc hektarů, důležité je, s jakým cílem a elánem se k tomu postaví.

Děkuji za velmi inspirativní rozhovor a přeji celé rodině, aby vám elán vydržel. Jak je vidět, o nápady v takovém kraji není nouze.  

Rozhovor vedl: Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.