Modelová kauza
K tomu, která z cest má v praxi skutečně reálné řešení, poskytují po celé šestnáctileté období, kdy se oprávněné osoby vůči povinným mohly zákonným způsobem svého majetku domáhat, svými verdikty dostatek argumentů samy soudy. Ty totiž ve prospěch oprávněných osob rozhodují jen vyjimečně, navíc v rámci soudů nižších instancí, přičemž soudy vyšší instance buď případy k dalšímu a dalšímu projednávání vracejí, nebo dokonce rozhodují v neprospěch lidí, kteří o majetek usilují. Doslova modelový případ přitom řešil 6. listopadu Vrchní soud v Praze. Modelový z celé řady důvodů - jednak proto, že kauza ZD Kasejovice versus Josef Vocelka je v soudním martyriu v ČR z tisíců restitučních kauz prakticky nejdál, především ale proto, že případ je dobře zdokumentován a dokonce bylo v rámci této kauzy již dříve rozhodnuto, že převod majetku z původně povinné osoby (ZD Kasejovice) do nástupnické společnosti byl skutečně trestným činem. Jinak se samozřejmě tento případ ničím zvlášť nelišil od ostatních obdobných restitučních sporů. To ale v praxi znamená, že Vrchní soud, který se postavil na stranu povinné osoby tím, že fakticky odmítl zapsat do konkurzní podstaty majetek, který má být použit na uspokojení restitučních nároků, vyslal veškeré veřejnosti v ČR klíčový signál. Totiž, že soudně se v ČR majetkových práv domoci nelze.
Zákon o majetkovém vyrovnání
Tímto rozhodnutím, byť stále ještě není definitivní, neboť proces bude pokračovat u Nejvyššího soudu, se nicméně zcela ztrácejí argumenty zastánců majetkového vyrovnání klasickou soudní cestou. Znovu je třeba připomenout, že se tak stalo v případě, kdy se restituent o svá práva ucházel od samého začátku restitučního procesu, majetek je vyčíslen, na povinnou osobu je již pět let vyhlášen konkurz. Co víc by tedy mohl soud chtít k tomu, aby se rozhodl ve prospěch oprávněných osob? Přesto se tak nestalo a je vhodné zdůraznit, že tímto svým verdiktem Vrchní soud fakticky popřel základní právo vyplývající z platné Ústavy - právo na majetek. Zároveň je vhodné konstatovat, že za těchto okolností získává více než dříve legitimitu návrh zákona o majetkovém vyrovnání, který letos na podzim nadvakrát schválila Vláda ČR a který přenáší povinnost majetkově se vyrovnat na nástupnické subjekty zemědělských družstev. Bude přitom velmi poučné sledovat, jak budou četní odpůrci tohoto návrhu argumentovat, neboť dosavadní poukazování na roli soudů nemá smysl. Tudy prostě cesta nevede, a kdo to bude tvrdit, bude muset zároveň vysvětlit, proč jsou soudní verdikty ve zdokumentovaných případech přijímány v neprospěch oprávněných osob.
Neznalost zákona neomlouvá
V rámci nesmyslné zemědělské byrokracie jsou podnikatelé v zemědělství při většinou formálním neplnění některých svých povinností odkazováni na to, aby si příslušné vyhlášky, normy a formuláře prostudovali a své případné chyby napravili. Tedy, že neznalost zákona neomlouvá. Jak je tedy možné, že v případě soudů je neznalost zákona omluvitelná? Právě ve zmiňovaném případě posuzoval restituční kauzu soudce, který podle vyjádření účastníků jednání složitému problému majetkového vyrovnání povinných a oprávněných osob příliš nerozuměl. To teoreticky znamená, že verdikt ve prospěch povinné osoby nemusel být úmyslem, ale právnickým amatérismem. Pak je ale třeba se ptát na kvalitu našich soudů a soudců. Samotná oblast restitučních sporů totiž není na naší justiční scéně nová a uvedený případ zdaleka není ojedinělý. Příslušný soud i soudce měl tak možnost si potřebné zákony i judikáty, mimo jiné Nejvyššího státního zastupitelství nebo i Ústavního soudu z roku 1999, prostudovat. Patrně se tak nestalo. A co z toho všeho vyplývá? Buď bude tato společnost rezignovat na vymáhání majetkových práv prostřednictvím soudů, nebo je nutné vymahatelnost majetkových práv skutečně zajistit. Jinak než odvoláním nesvéprávných, zkorumpovaných a v rozporu s ústavou rozhodujících soudců to ale asi nepůjde. Problém ovšem je, že jsou při současných zákonech neodvolatelní.
Petr Havel
