Je samozřejmě pravdou, že toto unijně definované omezení k přepravě živých zvířat (od 65 km v EU legislativě/od 50 km v ČR) je platné již druhou dekádu, ale je také pravdou, že se tato záležitost ve všech případech nejspíš úplně neřešila (hlavně asi proto, že je pro praxi nereálná). Avšak s tím, jak se k této povinnosti nedávno kvůli výskytu afrického moru přidala ještě povinnost hlášení prodeje prasat na Státní veterinární správu s informací o tom, jak bude zajištěna doprava, dostává se toto omezení intenzivněji do popředí. 

Předmětné opatření možná částečně může mít nějakou logiku, zejména ale v zemích, v nichž působí desítky tisíc až statisíce malých zemědělců na bázi rodinných farem, kteří jsou od sebe jen velmi málo vzdálené. V naší zemi, která vsadila na velké průmyslové podniky živočišné výroby, je ale dodržení podmínky maximální vzdálenosti pro tento typ přepravy v praxi nemožné, zejména pak v případě chovů prasat. Produkce vepřového, stavy prasat i počet jejich chovatelů se kromě toho neustále snižují, čímž se ještě dále prodlužuje vzdálenost jednotlivých chovatelů od sebe.

Jestliže chce ČR tento nepříjemný trend alespoň tlumit, a pokud chce zároveň podpořit malé a střední zemědělce, kteří se vůbec ještě zabývají chovem prasat a živočišnou výrobou obecně, měla by se alespoň pokusit zmiňované opatření ve prospěch našich zemědělců změnit. Současný stav, kdy malí chovatelé nemají mimo jiné možnost zajistit si vhodnými vlastními dopravními prostředky nákup (a jakýkoli transport) prasat, neboť v okolí do 50 km není žádná vhodná farma, staví tyto chovatele zbytečně do nevýhody. I menší chovatelé mohou samozřejmě stejně jako velcí využívat specializované profesionální dopravce živých zvířat, takový postup je ale významně dražší, a reálně může převýšit hodnotu přepravovaných zvířat, a to tím více, čím méně zvířat se přepravuje. To malochovatele finančně zbytečně zatěžuje – náklady na přepravu rozpočtené jen na jednotky kusů zvířat jsou samozřejmě na jedno přepravované zvíře vyšší. Omezení přepravy zvířat vlastními dopravními prostředky je tak v praxi jedním z mnoha obtěžujících byrokratických střípků, které postupně a skoro úplně zaplňují mozaiku důvodů, proč už běžné lokální farmy v ČR vepřové skoro nedělají. Dalšími důvody jsou například velmi nízká výkupní cena prasat na jatkách, nemožnost prodeje masa ze dvora, komplikace při prodeji selat a další. Nastavené podmínky jsou pro malochovatele v podstatě nesplnitelné a chov prasat je proto administrativně tak náročný, že se jim nevyplatí. Pokud náš stát právě dnes hledá, kde lze (nejen) od zemědělských podnikatelů a chovatelů ještě vybrat nějaké peníze navíc k zalepení schodkového rozpočtu, měl by také vážně a urychleně hledat, jak jim někde ulevit a zlevnit jejich fungování. Jinak to totiž nepůjde. Zatím se ale o slíbené debyrokratizaci menších a středních zemědělců stále jen mluví. U tohoto chovatelského omezení, které je jen jedním z mnoha dalších přitom platí, že příliš mnoho honců - zajícova smrt.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR