Vedle pestrobarevných políček oddělených stromky a keři se pase stádo koní. Z lesa nad polem vykukují špičky pískovcových skal. Na kopci z druhé strany se zase tyčí zřícenina hradu Ronov. „Je to krajina, ve které jsem doma. Když se jdu večer projít, chci, aby se mi tady i líbilo. Tak to ale bohužel nemají všichni,“ posteskne si jeden z mála mladých farmářů, Erich Vodňanský, když se vydáváme do míst, kde hospodaří.

Rodina Vodňanských na statku u malé vísky Blíževedly v Libereckém kraji pracuje už po čtyři generace. Tedy kromě doby, kdy farmu zabavili komunisté. V devadesátých letech se rodině vrátila zpět. Zdevastovaná. Erichovi prarodiče vše začali znovu budovat. Před deseti lety, když jim docházely síly, bylo zapotřebí se statkem pomoct. Erich tou dobou studoval práva a ekonomii ve Vídni.

„Se vším jsem pomáhal už od malička, jasná volba to pro mě ale nebyla,“ usmívá se nyní osmatřicetiletý muž, který za dobu svého vedení plochu pole více než zdvojnásobil a zcelil na zhruba 500 hektarů. Dnes se k němu o tom, jak střídat plodiny, podporovat biodiverzitu a přitom zachovat výnosnost, jezdí učit farmáři z celé České republiky.

Podle jeho slov jsou mladí lidé často ohleduplnější k životnímu prostředí, což je přístup, který v poslední době se zhoršující se klimatickou změnou a půdní erozí stále nabývá na důležitosti.

A ekologické cítění či zodpovědnost za krajinu by u mladých mohly probudit chuť se do oboru zapojit. „Možnosti existují. Po mladých lidech bude obrovská poptávka. Bez nich zemědělství nemá budoucnost,“ myslí si farmář. Některé z menších, ekologických farem například podle něj poskytují místa právě mladým lidem s podobným smýšlením. V Česku jich je ale málo.

K půdě se dnes noví vlastníci nemohou dostat

Jenže zemědělství se do úzkých již dostává. Podle dat Eurostatu je v celé Evropě suverénně nejvíc farmářů a farmářek starších 65 let. Pouhých šest procent farmářů a zemědělců je mladších 35 let.

V Česku jsou nejpočetnější skupinou farmáři ve středních letech – mezi 45 až 54 lety. A s nižším věkem jich rapidně ubývá. Podle aktuálních dat u nás hospodaří pouze 2 850 zemědělců mladších 35 let, což je méně než desetina.

Vodňanský vidí jednu z příčin například v tom, že se začínající farmáři téměř nemohou dostat k půdě, pokud nemají to štěstí a nějakou nezdědí. „Okolo nás je poměrně hodně státní půdy, ale já jsem měl možnost koupit pouhých 11 hektarů,“ přiblížil Vodňanský, který před deseti lety začínal na pozemcích svých prarodičů, které byly zhruba stohektarové.

Koupi či pronájem půdy ve státní správě v Česku ztěžuje zákon, který určuje předkupní právo a pachtovní smlouvy na dobu neurčitou. „Pozemky jsem od státu získal jen proto, že jiná firma, která tyto pozemky získala hned po převratu, opomněla svoje předkupní právo využít,“ vysvětluje s tím, že státní půdy již jednak není dostatek, a Státní pozemkový úřad má zároveň často svázané ruce.

„Stát se takto připravuje o zájemce, kteří by za pozemky mohli nabídnout větší cenu nebo na nich hospodařit šetrněji, s přesahem,“ krčí rameny. Totéž potvrzuje také expertka z České zemědělské univerzity Kateřina Černý Pixová, která upozorňuje na velmi specifický vývoj vlastnictví pozemků. Ten se datuje do období kolektivizace, kdy se vlastnické vztahy přestaly evidovat a převládlo smýšlení o užití, nikoli vlastnění půdy.

Dnes jsou proto pozemky velmi rozdrobené, což má vliv i na dostupnost půdy, a tedy také na zapojení zcela nových zemědělců do procesu. „Získat základní rozsah půdy k obhospodařování není jednoduché, v některých lokalitách až nemožné,“ vysvětluje Černý Pixová.

Vlastní půda není, nechat se zaměstnat neláká

Nalákat mladou krev do oboru může být klíčové pro českou potravinovou soběstačnost a konkurenceschopnost. Při dnešním vývoji by totiž brzy neměl pole kdo obdělávat. Mladé lidi a absolventy zemědělských škol totiž neláká ani práce v zemědělských firmách.

„Zachovat obor a dostat do něj nové mladé lidi je zásadní. Z pohledu fungování krajiny zcela jistě potřebujeme v sektoru oživení ve smyslu nových farmářů, kteří zároveň o krajinu pečují a ne jen produkují potraviny,“ zdůrazňuje expertka.

Problémem nicméně je, že pro mladé není tolik možností, když půdu nevlastní. V menších, rodinných farmách se sice řemeslo poměrně úspěšně předává po generace, ale těch je v Česku málo. A větší podniky zase málokdy nabízejí postupy a příležitosti, které by pro mladší farmáře byly lákavé.

„Zaměstnanecké pozice v rámci velkých podniků nejsou pro většinu zejména mladých lidí atraktivní skoro vůbec,“ konstatuje Černý Pixová.

S tím souhlasí i Vodňanský. „Jinde bych pracovat nemohl. Neměl bych svobodu pěstovat, jak chci. Když se musíte vedení firmy zodpovídat jen podle čísel, hodnoty jako biodiverzita jdou stranou,“ říká farmář.

Nakupovat od lokálních zemědělců

Ministerstvo zemědělství se snaží mladé farmáře podporovat. Je to i jeden z cílů evropské společné zemědělské politiky. Začínajícím farmářům se například doplácí dotace, která postupně roste. Loni činila 1607 korun na hektar. Stát dále nabízí i dotace na nákupy strojů či opravy nemovitostí.

„V Programu rozvoje venkova 2014 až 2020 bylo podpořeno 1 259 mladých zemědělců a byla jim vyplacena dotace 1 254 322 584 korun,“ shrnuje mluvčí resortu Vojtěch Bílý. Mladí zemědělci mají i zvýhodněné úroky, které poskytuje Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond.

To vše podle Vodňanského může pomoci. Rozhoduje ale především to, zda mají půdu, případně zda se ztotožňují s přístupem zaměstnavatele. I tak má ale práce v oboru podle něj co nabídnout. „Jeden den jste venku, pak zase v kanceláři. Je to různorodé, to je na té práci nejhezčí,“ pochvaluje si farmář.

Farmáře do 40 let podporuje také Evropská unie v rámci ceny Mladý farmář, kterou za Česko zaštiťuje europoslankyně Michaela Šojdrová. Tuto cenu získal Erich Vodňanský v roce 2021, za rok 2022 ji vyhrála Zlata Ronzová Mádrová z farmy Zlatá. Vítězka je v menšině nejen věkem, ale také pohlavím –⁠ ženských farmářek je totiž v Česku méně než pětina.

Budoucnost českého zemědělství je v současné době velmi nejistá. Oproti tomu Vodňanský o své hospodářství obavy nemá – před osmi měsíci se mu narodil syn a on doufá, že mu hospodářství bude jednou moct předat. „A pokud by nechtěl, doufal bych, že se najde někdo jiný, kdo to převezme,“ doplňuje s tím, že prodat své pozemky nějaké firmě nepřichází v úvahu.

Podporu menších rodinných farem proto považuje za zcela klíčovou. „Jestliže nechceme, aby hybatelem ceny potravin byly supermarkety, které nemají konkurenci, potřebujeme mnohem víc lokálního zpracování. Potřebujeme, aby lidé měli v dojezdové vzdálenosti lokální farmáře, od kterých si budou moct pohodlně nakoupit. Tak to je třeba v Rakousku,“ míní na závěr, když se po hodinové prohlídce malebné krajiny, o kterou se s láskou stará, vrací do vrat svého statku. Jenže k takovému stavu má Česká republika hodně daleko.

Autoři: Vojtěch Svěrák, Tereza Vlčková
Zdroj: iDnes.cz