Jaký rozsah zemědělské půdy vlastní biskupství litoměřické a jednotlivé farnosti ve vaší diecézi?

Přesné číslo je obtížnější definovat, protože celková výměra zemědělské půdy ve vlastnictví biskupství a farností se příležitostně mění. Řádově se jedná o několik tisíc hektarů. Naši předci zanechali farnostem v litoměřické diecézi celkem rozsáhlé zemědělské pozemky, které pronajímáme. Samotné litoměřické biskupství mnoho půdy nevlastní, má však kolem jednoho tisíce hektarů lesního fondu. Zároveň biskupství spravuje dalších necelých tisíc hektarů lesů, které patří jednotlivým farnostem. Zhruba tisíc hektarů lesa si jednotlivé farnosti spravují sami. Většinou se jedná o v krajině rozdrobené či malé kousky lesního porostu. Dohromady se tedy jedná o necelé tři tisíce hektarů lesa.

Jako biskupství vlastníme velmi malou rozlohu zemědělské půdy, jak už bylo řečeno, která je navíc rozdrobená na malé pozemky. Ale farnosti už vlastní větší plochy. V naší diecézi se nachází 383 farností a se správou jejich nemovitostí jim pomáhá odbor správy nemovitého majetku. V praxi to funguje například tak, že pokud se místní zemědělec obrátí na pana faráře se zájmem o pronájem půdy, tak danou záležitost řeší zaměstnanci odboru správy nemovitého majetku. Kněz bývá nejhůře disponován pro vyjednávání podmínek pronájmu. On má svojí práci a jeho úkolem není vyjednávání výše pachtu, ale duchovní správa. K obchodním jednáním jsou potřeba kvalifikovaní laici. Kněz je především duchovním člověkem, který udržuje v rámci farnosti i mimo ni tzv. „rodinné vztahy“, smluvní záležitosti správy majetku musí dělat někdo, kdo je zkušený v obchodních vztazích. Proto žádosti o pronájem farní půdy neřeší kněží, ale pověřené osoby.

Hospodaří někde na pozemcích farnosti či biskupství přímo?

Většinu našich pozemků pronajímáme. Měli jsme jeden projekt, kde hospodařila přímo diecéze ve spolupráci s Charitou. Jednalo se o sociální farmu, ovšem tento projekt se příliš nezdařil. Proto jsme ho před několika lety ukončili a naše pozemky si propachtoval místní zemědělec, který je zřejmě členem ASZ ČR. Charita a ani biskupství nejsou odborníky v zemědělské oblasti, proto projekt se sociální farmou nefungoval. Ale nic se neděje. Ukázalo se, že toto není cesta pro nás. Je lepší, když na zemědělské půdě hospodaří lidé, kteří dané problematice do detailu rozumí.

Důvody ukončení fungování tohoto projektu byly ekonomické?

V základu se jednalo o personální důvod a teprve poté o ekonomický efekt. Pokud na půdě hospodaří soukromý zemědělec, téměř vždy se o ni stará jako o vlastní. Pokud na půdě hospodaří lidé najatí za mzdu, mívají k ní úplně jiný vztah. Zmiňovaný projekt sociální farmy byl sice postavený na odborném vedení, ale také na nekvalifikovaných sociálně slabých pracovnících. A naše zkušenosti ukázaly, že takto se hospodařit nedá. U členů ASZ ČR vidíme, že většinou mají k půdě a hospodaření ideální vztah.

Jaká byla vaše vize sociální farmy?

Projekt už je z našeho hlediska velmi starý, protože jsme ho ukončili asi před sedmi lety. Tudíž původní vizi už nedohledám.

Neuvažujete tedy o založení nějaké jiné farmy na svých pozemcích?

Ne, na to jsou mnohem lepší kompetentní zemědělci, kteří se v dané problematice vyznají a hospodaří dobrým způsobem. Vrátím se trochu k minulosti. Vždy mi bylo záhadou, když v padesátých letech režim zavíral sedláky, což byli odborníci dlouhodobě s půdou pracující. A také mívali odpovídající vzdělání. Z našeho pohledu to byli dnešní zemědělští inženýři. Tak si kladu otázku: „Co měl ten komunistický režim proti zemědělským inženýrům?“

Jestliže u hospodaření chybí srdce a vztah, tak je to opravdu hodně těžké. A u té sociální farmy to chybělo. Zemědělští hospodáři měli pravdu, když doporučovali, aby se toho ujal někdo, kdo danému oboru rozumí. Pochopitelně děláme různé sociální projekty. Sociální oblast je církvi vlastní. Například Charit máme v diecézi aktuálně šestnáct. Ty se věnují sociální práci, a to na profesionální úrovni.

Víte o nějaké situaci, kdy by klienti sociálních služeb pracovali v zemědělství?

Víceméně ne. Upřímně řečeno z bezdomovců zemědělce neuděláte. Hospodářství znamená tvrdou a nikdy nekončící práci. V případě sociální farmy zřejmě tato vize byla. Ale byla to naivita.

Jaké činnosti tedy s klienty děláte?

Někteří klienti našich Charit pracují v různých chráněných dílnách atd., a to pod vedením kvalifikovaných odborníků. My potřebujeme, aby ekonomické aktivity v naší diecézi byly na profesionální úrovni. Doba amatérského přístupu je dávno pryč. To bylo možné někdy v době po převratu, ale po roce 2000 a po restitucích potřebujeme profesionalizaci na všech úrovních.

Říkal jste, že téměř 100 % půdy propachtováváte. Jaká jsou kritéria rozhodování, komu půdu farnosti či biskupství pronajmou?

Téměř všechny pozemky byly v době restitucí někým obhospodařovány. Většinou jsme pokračovali v uzavřených pachtovních smlouvách.  Zároveň se velice často objevují nabídky hospodařit na naší půdě od jiných subjektů. Nás zajímá morální hledisko potenciálních pronajímatelů. Zajímá nás, jestli jsou daní lidé spolehliví, jestli mají vztah k půdě, nebo jestli mají nějaký společenský kredit. Snažíme se vyhýbat pronájmu půdy lidem, pro které je hospodaření na zemědělské půdě ryze spekulativního charakteru. Občas se objeví nějaký zájemce o uvolněný pozemek a my vidíme, že neskýtá velkou záruku, že byl dobrým partnerem pro danou farnost. V takové situaci se podíváme po dalších zájemcích. Většinou se objeví někdo, kdo sice nenabídne tak vysoký pacht, ale je u něj perspektiva dlouhodobého hospodaření.

Pokud soukromý zemědělec zjistí, že v jeho okolí je církevní půda a rád by na ní hospodařil, tak na koho se má obrátit?

Na faráře, který pak kontaktuje biskupství. Problém je, že lidé chodící do farností si často myslí, že se k církevní půdě dostanou lacino tím, že zneužijí „rodinné vztahy“ a chtějí je nezdravě proměnit na vztahy obchodní. V této situaci musí nastoupit odborní pracovníci z biskupství, kteří se s daným zájemcem dohodnou na výši pachtu při zahrnutí všech souvislostí. Kněz nedisponuje dostatečnými informacemi a ani pro danou agendu nemá ve farnosti spolupracovníky kompetentní pro uzavírání smluv. Někdy nastávají složitější situace. Například ve chvíli, kdy je více zájemců o pacht, bývá náročné vybrat toho nejlepšího. Zemědělci, se kterými dlouhodobě spolupracujeme, mají přirozeně určitou výhodu.

Výše pachtu tedy není jediným kritériem, podle kterého se rozhodujete o pronájmu své půdy?

Není. Nicméně výše pachtu pro nás hraje významnou roli. Po restitucích je na nás úkol postarat se o farnosti a kněze. Příjem z pachtů pozemků patří mezi základní příjmy farností. Pokud bychom u příjmů postupovali jako v minulosti, tak bychom brzy byli nuceni kněze posílat někam do civilního zaměstnání. Dnes je uživit umíme, ale je to boj. Platí: „Nejdříve vydělej, pak můžeš přebytky utratit.“ Tedy jinými slovy, musíme hospodařit, ne projídat podstatu.

Jak jsou významné příjmy z pachtů půdy pro farnosti a biskupství z hlediska všech příjmů?

V naší diecézi je poměrně málo věřících. Na celé severní Čechy máme asi 10 000 lidí, kteří pravidelně chodí do kostela. Proti Moravě jsou to desetinové počty. Do kostelů chodí starší lidé, rodiny s dětmi, studenti… a tudíž příliš velké příjmy ze sbírek nemáme. Proto je pro nás nakládání s pozemky klíčové.

Jaké jsou tedy další příjmy vaší diecéze?

Od státu dostáváme stále se snižující příspěvek na platy a také máme příjmy z majetkového vyrovnání (navrácený majetek a kompenzace za majetek, který nemohl být zpět vydán, pozn. red.). Se svými příjmy tedy musíme umět hospodařit. V minulých letech jsme udělali redukci laických zaměstnanců placených biskupstvím převedením do zaměstnaneckého poměru ve farnostech. Není možné, aby diecéze platila zaměstnance v terénu a měla nad nimi minimální kontrolu, jako tomu bylo v minulosti. Cesta do budoucna je taková, že si farnost s příjmy z půdy daného člověka sama najme. My peníze získané z restitucí nejprve investujeme do investičních nástrojů a teprve z výnosů platíme ostatní výdaje. Utržené peníze se tedy neztrácejí a v žádném případě se nesmí „projíst“. Naopak farnosti jsou povinny zisky z výnosů z prodaného majetku investovat a následně si z těchto výnosů mohou dovolit opravy či zaměstnání pracovníka. Většinou farnosti peníze investují do finančních nástrojů. Nebo v případě dobré příležitosti mohou nakoupit nějaké jiné pozemky či nemovitosti, proto jsem na začátku uvedl, že konkrétní číslo půdního fondu by bylo nepřesné. Někdy se jedná o pozemky umožňující scelení půdy či vybudování příjezdové cesty apod.

Jaké jsou vaše hlavní investiční aktivity kromě pivovaru, který jste otevřeli zde v Litoměřicích?

Vlastníme řadu domů, které pronajímáme. Naše portfolio je poměrně rozsáhlé a doplňuje se. Některé projekty se ukázaly být nepříliš výhodnými. Něčeho jsme se zbavili a něco jiného zase rozjíždíme. V současné době na nás tlačí také různí investoři, kteří chtějí na pozemcích biskupství či našich farností budovat solární či větrné elektrárny. Tato oblast je poměrně dynamická. U solárních elektráren zjišťujeme všechny podrobnosti a danou problematikou se intenzivně zabýváme. Stejně jako u zemědělců nás zajímá, o jakou společnost se jedná, její historie, jak pracuje s klienty atd. Rozšiřování větrných a solárních elektráren je součást současného trendu, kterému se sice plně nebráníme, ale spíše chceme, aby se na naší zemědělské půdě klasicky hospodařilo. Pozemky, které se nehodí k zemědělství, rádi pronajmeme k solárnímu využití.

Jak hospodaříte ve vašich lesích?

Na biskupství máme oddělení lesní správy, kde pracují kvalifikovaní lesní hospodáři. Vlastníme kolem 1000 hektarů lesů převážně na Českolipsku a v okolí. Další lesní pozemky spravujme pro jednotlivé farnosti. Pokud lesní správa potřebuje v lesích provést nějakou činnost, tak si najme dělníky či techniku. Lesy máme poměrně dobře ošetřené, z toho mám radost. Pracují pro nás mladí, zapálení lesáci.

Využíváte vlastní dřevo, např. při opravách vlastních nemovitostí?

Příliš ne, protože naše dřevo není zpracované. U oprav kostelů je potřeba, aby dřevo prošlo různým technologickým zpracováváním.

Vaše diecéze má poměrně dlouhou hranici s německou míšeňsko-drážďanskou arcidiecézí. Jste s vašimi německými kolegy v kontaktu? Pokud ano, tak jak se liší přístup církví ke správě majetku u nás a v Německu?

S německými kolegy v kontaktu jsme. Máme přes hranice přátele v drážďansko-míšeňské i v görlitzské diecézi, a také v berlínské arcidiecézi. Naší partnerskou diecézí je eichstättská, ale dobré vztahy máme i s ostatními německými diecézemi. Oni u nás sice nemohou podnikat, protože německé zákony neumožňují církvím podnikat mimo území Spolkové republiky Německo, nicméně němečtí kolegové s námi sdílejí různé zkušenosti, například u správy majetku. Když jsme o některých projektech uvažovali, tak nám připravovali návrhy. Musí se přihlédnout k tomu, že české podmínky jsou trochu jiné, protože Německo má dlouhodobě zpracovanou legislativu. U nás to není tak jednoduché. Ale je dobré využívat zkušeností našich německých kolegů.

Kontakty jsou dané i historicky. Naše diecéze byla před rokem 1945 z 90 % „německá“, tzn. německy mluvící. V sousedním Sasku je více přítomen protestantský element, ale také se tam nacházejí katolické oblasti. To se týká například Lužických Srbů, kteří často a rádi přijíždějí. Kontakty máme i s potomky obyvatel dříve obývajících naší diecézi. Tito lidé, většinou žijící v Německu nebo Rakousku, se sem často vrací a jezdí navštívit hroby svých předků. Spojnicí mezi minulostí jsou často farnosti a kostely. V 90. letech 20. století jsme z Německa dostávali velkou podporu na opravu různých církevních památek. Dnes je ta podpora slabší, protože nás vnímají jako samostatně stojící církev. Za to jsme svým způsobem rádi, protože nás to zavazuje. Proč bychom tedy neměli stát na vlastních nohách? Mějme svou úroveň, kterou budeme zlepšovat. Realita je, že se to postupně daří.

Nyní bych se rád dostal zpět k soukromému zemědělství. Probíhá u vás v diecézi se soukromými zemědělci i jiný kontakt než v podobě propachtování půdy?

Ano. Víceméně se jedná o osobní kontakty. Zemědělci mají často blízko k pánu Bohu, takže se s řadou z nich potkávají kněží v kostelích. Také se spolu vídáme na různých společenských událostech. Zároveň soukromé zemědělce a církve spojuje perzekuce za komunistického režimu. Potkáváme se a spoluorganizujeme různé vzpomínkové akce, kde kněží často slouží bohoslužby. Kontakty se zemědělci jsou pro nás cenné, protože představují vytváření vztahů. Například rodina Vodňanských má k našemu kraji historickou vazbu, ale spousta zemědělců do našeho prostoru přišla po odsunu Sudetských Němců a vztahy se tak nově vytvářely. V padesátých letech do Sudet přišla řada lidí „nižší úrovně“. Ale naproti tomu se k nám dnes stěhují lidé, kteří mají vyšší erudici a budoucnost. V tomto ohledu máme obrovské možnosti spolupráci rozvíjet.

Jak byste si přál, aby v horizontu zhruba deseti let vypadal kontakt mezi soukromými zemědělci a církví?

Vize je taková, že kontakty by se měly rozvíjet organicky. Mělo by se jednat o zachování tradice a zároveň o život v současném světě s otevřeností k budoucnosti. Loni jsem byl pozván na dožínky na Českolipsko. Zemědělci nám předváděli různou techniku včetně Zetorů z 60. let. Vedle toho zde byla k vidění současná technika. Místních zemědělců jsem se ptal na rozdíl mezi těmi stroji. Oni mě řekli, že starý traktor by daný objem práce zvládl za osm hodin a současná technika zvládne ten samý objem ani ne za hodinu. Nemůžeme dělat věci stejně jako před sto lety. I v zemědělství musí být lidé, kteří jsou na vysoké úrovni. Protože ovládat moderní zemědělskou techniku vyžaduje odbornou kvalifikaci. Vidíme, jak se prolíná současná úroveň vědy se současným zemědělstvím. Podobně vysoké nároky máme i na kněze. Kněží dnes musí být schopní reagovat na lidi, kteří jsou minimálně středoškolsky vzdělaní. Zároveň je potřeba si uvědomit jednu věc. V naší diecézi se nachází přes osmdesát měst, a právě ve městech jsou koncentrovaní kněží. Naproti tomu do vesnických farností vlastnících půdu kněz pouze dojíždí. Kněz tedy v daných farnostech potřebuje mít laiky, kteří konkrétní obci rozumí.

Jaký máte vy osobně vztah k venkovu a zemědělství?

Já jsem Pražák. Přiznám se, že pro mě venkov je místem, kam jsem rád jezdil za prarodiči. Dnes je svět takový, že se hranice mezi městem a venkovem stírají. Rozlišovat mezi městem a venkovem se mi dnes zdá trochu anachronické, protože na venkově i ve městech lidé používají stejnou techniku. Rozlišovat bychom měli spíše podle regionů či oblastí.  Přeji tedy, aby se našim soukromým zemědělcům dařilo a měli i nadále Boží požehnání.

O Martinu Davídkovi

Martin Davídek (*1966 v Praze) vystudoval střední školu zaměřenou na typografii a následně pracoval v tiskárnách. Roku 1995 vstoupil do Teologického konviktu v Litoměřicích a následně studoval teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Na kněze byl vysvěcen v roce 2002 a postupně působil jako farní vikář v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích, farář v Děčíně a sekretářem biskupa Pavla Posáda a poté Jana Baxanta. Od 1. července 2016 je generálním vikářem Diecéze litoměřické.

Rozhovor vedl: Tomáš Zavadil

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2023), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.