Jde o historický způsob užívání lesů v našich zemích, který byl pro přežití dané komunity - osady, obce, panství - nezbytný. Prováděla se většinou v obdobích, kdy se hospodářská zvířata nemohla pást na pozemcích obhospodařovaných zemědělsky - pastvinách, loukách a polích po sklizni atd., a nebyla ustájena na zimu.

Často se uvádí, že pastva dobytka v lesích byla v našich zemích zakázána již v roce 1754 „Císařským královským patentem lesů a dříví, ustanovením v Království českém se týkající“, vydaném v době panování císařovny Marie Terezie (tzv. tereziánský lesní řád). Není to přesné. Uvedený patent není závazným právním dokumentem, obsahuje doporučení, jak je třeba se v lesích chovat a v nich hospodařit. K lesní pastvě je možné říci, že se nedoporučovala v mladých lesních kulturách. Vrchnost ji neměla povolovat, dokud neodrostou vrcholky mladých stromků tak, aby je dobytek nemohl okusovat. Zcela byla odmítnuta pastva koz. Důležité je, že nešlo o paušální zákaz pastvy v lesích, jak se dnes občas interpretuje. Tvůrci císařského patentu si uvědomovali důležitost lesní pastvy vzhledem k významu dobytka v tehdejším hospodářství. Text tereziánského lesního řádu se vztahoval na způsoby pastvy, případně druhy zvířat, které mohly způsobit poškození dřevin. Tam, kde škody nevznikaly, byla pastva v lesích tolerována.

Obdobné znění měl první zákon o lesích platný pro naše území, slavný rakousko-uherský lesní zákon č. 250 z roku 1852, který také lesní pastvu zcela nezakazoval. Protože pastva hospodářských zvířat v lesích byla pro život venkovských obyvatel po část roku nezbytná a byla součástí obecného užívání lesů (patří sem například i sběr lesních plodů či klestu), lesní zákon ji připouštěl, ale omezoval či zakazoval ji v těch případech, kdy mohla způsobit škodu, omezení či ohrožení dřevoprodukční funkce lesů. Absolutní zákaz lesní pastvy se objevuje až v zákoně č. 96/1977 Sb., tedy v dalším zákoně (první byl z roku 1960) vydaném za minulého režimu, který řešil hospodaření v lesích na území České republiky (byl vydán Českou národní radou). Je zřejmé, že nikoli Marie Terezie, ale až komunisté zakázali pastvu v lesích. Stojí za úvahu, zda potom zakazování lesní pastvy není určitým výrazem názorů směřujících k omezování práv a svobod člověka.

Důvody k omezování lesní pastvy za starého Rakouska a následně přes první republiku až do 2. poloviny 20. století, byť nelze přímo hovořit o zákazu, měly ve své době opodstatnění. Při špatně prováděné pastvě (vztah počtu kusů dobytka a délky pastevní zátěže na ploše) bez dlouhodobého pochopení k prostředí lesa mohlo dojít k  vypasení lesů, blokování jejich obnovy, škodám loupáním i k sešlapání a zhutnění půdního povrchu, poškození kořenového systému a málo lesnaté oblasti pak trpěly nedostatkem paliva i stavebního dříví. Stavy dobytka v každé venkovské chalupě a dohromady v každé obci byly na úrovni pro nás dnes obtížně představitelné, v lesích se navíc pásla i prasata. Navíc prakticky od dubna do července se všechen dobytek z obce mohl pást pouze na pastvinách a v lesích určených k pastvě, až po žních a sklizni otav mohl být vyhnán na strniště či louky, jak se píše v románech z venkovského prostředí z 19. století. V oblastech, kde při výměře lesů v katastru v řádu desítek hektarů byly počty dobytka v řádu stovek kusů, to mohlo znamenat značnou zátěž a omezení produkce dříví pastvou dotčených lesů. Ochranou lesů stát v extrémním případě zabezpečoval stabilní produkci paliva pro přežití obyvatel, v méně dramatickém vyjádření vytvářel podmínky pro následný hospodářský rozvoj zajištěním dostatku stavebního dříví v období průmyslové revoluce. Obsahem císařského patentu stejně jako lesního zákona po následujících 100 letech nebyl zákaz lesní pastvy jako takové, ale vnesení řádu a omezení do neřízené pastvy poškozující lesy. Byl to zásah a regulace do dříve neomezeného práva pást dobytek v lesích v rámci obecného užívání lesů, stejně jako byl sběr lesních plodů či klestu.

Způsoby užívání lesů v minulosti byly mnohem rozsáhlejší než dnes. A jak se v nich shlédli především různí ochranáři, tak už cudně zamlčují, že pokud byly v minulosti používány, dálo se to především z produkčních důvodů, ať už to byla produkce hospodářských zvířat na mléko či maso, či produkce jiných užitků, které les poskytoval. O ochraně přírody nikdo nevěděl.  Protože se dnes změnil charakter chovu dobytka, změnily se také potřeby a možnosti jeho krmení. Důležité je, že význam lesní pastvy pro produkci a pěstování dobytka pominul a důvody pro její pomístné znovuzavedení jsou úplně jiné než produkční. V současné době se uvádí a je přesvědčivě doloženo, že pastva v lesích má velký význam pro udržení potřebného charakteru stanovišť, tedy pro zachování či obnovu na tato stanoviště vázané biodiverzity. Řada zvláště chráněných druhů je vázána na otevřená stanoviště. Jedná se o škálu teplomilných a slunných druhů obývajících vhodné plochy, jako jsou lesní lemy, světliny, řídké lesní porosty. Navíc údržba prováděná pastvou je při dodržení předem upraveného režimu biologicky šetrnější než dosud prováděné mechanizované sečení a odklízení biomasy. Odlišný vliv pastvy zvěře a hospodářských zvířat je jednak v možnosti regulovat režim pastvy hospodářských zvířat (období a intenzitu pastvy) a v odlišných potravních preferencích různých zvířat. Pastva ve prospěch ochrany biodiverzity je analogií pastvy velkých stád kopytníků před příchodem člověka, či pastevního využíváním lesů až do 19.století. Z těchto důvodů se ochranáři snaží tento historický způsob hospodaření obnovit a narážejí na legislativní omezení pastvy hospodářských zvířat v lesích.

Pro umožnění tohoto způsobu péče většinou o vyhlášená chráněná území je nezbytné, kromě přesvědčení vlastníka lesa, překonat legislativní omezení v podobě zákazu pastvy v lesích. Je zvláštní, že orgány státní správy myslivosti běžně vyhlašují obory a orgány SSL kategorizují lesy zvláštního určení - uznané obory, kde dochází častokrát k horšímu poškození biotopu jeho totálním vypásáním a vydupáním, před kterým jsme v případě pastvy domácích zvířat varováni. Zřejmě se zvěř pase ušlechtileji než nebohé domácí zvířectvo.

Pastva v lesích je stále vnímána jako činnost ohrožující plnění funkcí lesů. Zkusme se však na ni podívat bez předsudků způsobených zaběhlým vnímáním této činnosti. V lesích ve chráněných územích jde o obnovu dříve běžných způsobů hospodaření. Jejich opuštěním došlo ke změně charakteru stanovišť a snížení jejich biodiverzity. Na základě udělené výjimky je možné pastvu směřovanou k těmto cílům provádět a tyto lesy budou plnit své poslání.

Je zajímavé, že pastva v lesích byla legislativně zakázána za minulého režimu, ačkoliv už dávno není obecným užíváním lesů. Měla by se provádět na základě dohody mezi vlastníkem lesa a provozovatelem pastvy, a přitom obecný zákaz trvá dál a jeho prolomení se nějak nedaří. V roce 2019 se při snaze o prosazení změny tohoto ustanovení naši poslanci zachovali přesně v duchu bolševických zákonů, jejichž cílem nebo vyzněním byla unifikace a sjednocení přípustných způsobů hospodaření. Je na místě v zákoně o lesích zákazy regulovat činnosti, které ohrožují plnění funkcí lesů, všech funkcí a za všech okolností, nikoli jen hypotetické snížení produkce dříví.

Text: Dušan Utinek
Foto: autor, Lukáš Čížek a Robert Stejskal