Počátky problémů sahají až do první republiky, kdy se mezi osoby, kterým bylo odepřeno vydání loveckého lístku, dostali mimo jiné dělníci a lidé pracující za mzdu týdenní a měsíční. To platilo až do března roku 1941, kdy Hitlerův první lovčí Göring nařídil celou řadu legislativních změn, ze kterých čerpá naše legislativa do dnešních dnů. Nechci je zde všechny vyjmenovávat, ale mezi pozoruhodné patří například minimální výměra honitby 500 ha. Byl kladen také veliký důraz na úlohy myslivecké organizace při ovlivňování veřejného mínění ve prospěch myslivosti. K tomuto bodu se ještě vrátím.
Další výtečník, který se podílel na dnešních rozporech, byl komunistický ministr Julius Ďuriš, který v roce 1947 prosadil zákon č 225/47 a pak dalších sedm zákonů, na jejichž základě probíhala socializace venkova. Byly zřízeny akční výbory, které se postaraly o politickou očistu myslivců z řad majitelů a nájemců honiteb. Po této krádeži se honiteb zmocnili lidové myslivecké společnosti, které sloužily záměrům politické moci KSČ a velmi výrazně napomáhaly kolektivizaci a socializaci zemědělství.
Myslivost byla označena jako součást zemědělské a lesní výroby, dále pak jako kulturní hodnota. V této době velmi výraznou úlohu sehrála ČMJ, která po vzoru Göringova nařízení zvýrazňovala úlohu myslivecké organizace. Byla jednou z nejvýznamnějších složek národní fronty. Kdo nebyl jejím členem, nedostal lovecký lístek. Členství v myslivecké jednotě bylo povinné, stejně jako všechny aktivity, které tato organizace pořádala. Jakákoliv neposlušnost znamenala různé sankce včetně vyloučení. Na druhé straně členové myslivecké jednoty, kteří byli zapojeni v pomocné stráži VB a lidoví milicionáři měli za zásluhy odpuštěny poplatky za držení loveckých zbraní.
Vzhledem k tomu, že veškerá půda byla v kolektivním vlastnictví, škody na zemědělských kulturách se nebraly příliš vážně. Remízky, polní cesty a meze se zdatně likvidovaly, na polích při sklizních zůstávala spousta přebytků. Myslivečtí odborníci pěli ódy, jak se u nás zvěři daří dobře a celá veřejnost byla přesvědčena, že zvěř přírodu oživuje a je také beznákladovým ekonomickým přínosem.
První, co jsme se dozvěděli po roce 1989, bylo, že zvěř už není součást zemědělské a lesnické výroby ani kulturní hodnota, ale je definována jako přírodní bohatství. To znamená, že jako přírodní bohatství budou myslivci zvěř využívat, nemusí z tohoto přírodního bohatství jako jediní platit daně a hlavně to musí mít ošetřené zákonem jako v socialistických časech. O tom, že to Palasovi myslivci umí ošetřit, svědčí filosofie mysliveckého zákona. Právo myslivosti má každý vlastník honebního pozemku, přičemž zákon stanoví, jak s tímto právem může naložit. Například každý honební pozemek musí být součástí honitby; vlastník honebního pozemku nemůže zakázat vstup na pozemek při výkonu práva myslivosti; osoba vykonávající právo myslivosti si smí přivlastňovat ulovenou nebo zhaslou zvěř.
Podle dosavadních zkušeností se podařilo hodně vlastníků půdy vyřadit z účasti na myslivosti. Je zajímavé, že naši sedláci přesto, že dosahují vynikajících výsledků v chovatelské práci v živočišné výrobě, jsou pro většinu mysliveckých bezzemků venkovany druhé kategorie, kteří by měli na svých pozemcích respektovat rady zkušených odborníků z bývalé národní fronty, kteří vědí, jak se zvěří zacházet.
V srpnu letošního roku byla v myslivecké radě ministra naznačena možnost změny mysliveckého zákona v souvislosti s evropskou chartou o myslivosti a biodiverzitě. Podle zápisu z této rady byl účinek stejný, jako dát ruku do vosího hnízda. Víme, že naše volání po změně mysliveckého zákona je skoro zoufalý čin. Pokud však máme být rovnoprávnými Evropany, měly by v rámci EU být práva sedláků totožné. Jen těžko si dovedu představit, že by například v Anglii lovil zvěř na pozemcích prince Charlese bez jeho pozvání jakýsi pán v zeleném klobouku. To je důvod, proč chceme usilovat o změnu mysliveckého zákona.
Josef Plzák, předseda ASZ Tachov
