Vše přitom nasvědčuje tomu, že ceny potravin minimálně v letošním roce (a v případě zeleniny a ovoce také zřejmě v první polovině příštího roku) neklesnou tak, jak by bylo možné očekávat při příznivějším vývoji počasí. I když vysoké teploty a stav sucha zasáhl také ČR, je situace u nás (například i kvůli relativnímu dostatku vláhy v první polovině letošního roku) přece jen o dost lepší než na jihu Evropy. To ale nebude především v případě komodit, které musíme do ČR dovážet (typicky právě ovoce a zelenina) rozhodující. Trh v ČR se totiž v těchto případech bude tradičně odvíjet od evropských cen.
A v případě obilí, olejnin a dalších komodit, které exportuje Ukrajina, také od světových cen. Ty se mírně zvýšily po vypovězení takzvané obilné dohody, otázkou ale je, jak dlouho se na vyšší úrovni udrží, přičemž v dalších měsících lze očekávat spíše jejich pokles, jehož psychologickým důvodem bude zvýšený transport ukrajinské produkce přes území EU, jakkoli bude i dobře zvládnutý, po uzavření černomořských přístavů. Jinými slovy, i pro vývoj cen takových zemědělských komodit, v nichž je ČR soběstačná až přebytková, nebude rozhodující situace na našem trhu, a to více než kdy v minulosti.
I proto by se měla ČR a její zemědělská politika více soustředit na oblasti, které skutečně ovlivnit může. Prioritní je přitom v tomto smyslu zejména stav naší krajiny, její pestrost a v souvislosti s rostoucími teplotami především její schopnost zadržovat vodu. To se mimochodem týká také alespoň částečného přehodnocení současného negativního postoje společnosti k roli a zejména možné budoucí výstavbě alespoň několika přehrad. Důvodem mohou být třeba aktuální statistiky, podle nichž činily na konci letošního července průtoky v řekách a potocích v ČR jen 15 až 45 procent dlouhodobého průměru (někde dokonce drobnější toky zcela dočasně vyschly), zatímco naplněnost všech přehrad na území ČR se pohybovala ve stejném období mezi 80 až 95 procenty. Přehrady se navíc podílely (a podílejí) na takzvaném nadlepšování průtoků tím, že část akumulované vody v nádržích cíleně odpouštějí, takže v tocích pod přehradami teče „alespoň něco“.
O nutnosti prevence rizik sucha přitom opakovaně veřejně mluví politici napříč celým politickým spektrem, ti samí politici se ale o přehradách vyjadřují spíš negativně. To samé se ale týká i politiky nabízených řešení. Část z nich vidí nápravu především ve větším množství peněz zajišťující zadržování vody v krajině, někteří zmiňují takzvanou ústavní ochranu vody. Slova v zákonu, i v tom nejdůležitějším, ale vodu v krajině nezadrží, a pokud se týká dotací, pak ty nepochybně pomoci mohou, ale hlavní problém leží jinde. Jednak v hlavách občanů naší země, z nichž mnozí nepovažují sucho do doby, dokud jim nevyschnou studně, za důležitý problém, ale také v hlavách samotných tvůrců legislativy. Cílenému a aktivnímu zadržování vody v krajině by totiž zásadně pomohly zejména právě změny v legislativě, například v podmínkách výstavby drobných vodních nádrží. Dosavadní částečná liberalizace byrokracie spojené s výstavbou drobných vodních ploch na vlastním pozemku a do určité velmi malé plochy je nedostatečná, takže stále platí, že vytvořit v krajině rybníček je složitější než postavit rodinný dům. Další bariéry ve zpestření stavu krajiny může přinést novela zákona o daních z nemovitostí, ČR kromě toho neakceptovala podmínky využití recyklované vody ze strany EU. To vše a mnohé jiné v praxi znamená, že za stav naší krajiny a rezervy v prevenci rizik sucha (ale zapomínat nemůžeme ani na opačný jev – povodně, které v nějaké podobě a intenzitě také dříve či později přijdou) si můžeme do značné míry jako společnost sami, a že nemalou spoluzodpovědnost za tento stav nesou i ti, kteří o potřebě prevence často, avšak bez potřebných znalostí, veřejně hovoří. K neprospěchu (nejen) tuzemského zemědělství jako celku.
Petr Havel
