Částečnou kompenzaci této újmy jako jednoho z důsledků válečného konfliktu na Ukrajině a exportu některých ukrajinských zemědělských komodit přes území EU mají zajistit takzvané mimořádné dotace, na něž uvolnila finanční prostředky EU (pro ČR ve výši 163 milionů korun), přičemž členské státy mohou unijní prostředky navýšit o 200 procent. To má v úmyslu i ČR (což je ovšem další neplánovaný výdaj státu při negativním vývoji státního rozpočtu), bohužel ale v podobě, která zahrnuje pouze některé komodity (a tedy jen malou část zemědělců), ačkoli větší či menší újmou v důsledku ukrajinského konfliktu jsou postiženy všechny oblasti zemědělské produkce. I když je zřejmé, že ovoce, zelenina nebo chmel, jichž se mají mimořádné podpory týkat, patří mezi citlivé a strategické komodity, jde v praxi o politický zásah do trhu, který část zemědělců zvýhodní vůči jiným, a v tomto smyslu jde o nesystémové opatření. Sporná je i myšlenka zahrnout do těchto mimořádných podpor sektor produkce kuřat na maso, mimo jiné proto, že řada rozhodujících producentů (Drůbežářský závod Klatovy, Vodňanská drůbež) podle zveřejněných hospodářských výsledků v loňském roce výrazně navýšila svůj zisk – Vodňanská drůbež dokonce meziročně o 165 procent. Nejen z uvedených důvodů by tak bylo vhodné stávající systém výše dotací podle typu komodit přehodnotit a zvolit pro společnost i hospodařící zemědělce jiné a nediskriminační parametry.
Mimo jiné proto, že důsledky změn na trhu dopadají více na menší a střední podniky, přestože takové podniky mají vyšší potenciál se flexibilněji se změnami vypořádat. Na příslušné změny je ale také třeba dostatek investic, které jsou ovšem na úkor malých subjektů „odkláněny“ ve prospěch kapitálově již tak lépe vybavených podniků. Což k žádoucí pestřejší struktuře tuzemské zemědělské produkce ani krajiny rozhodně nepřispívá.
To se týká i ekologické produkce, kterou se až na výjimky zabývají právě menší a střední zemědělské podniky, které jsou aktuálně nejvíce postiženy aktuálním vývojem cen potravin a následnou reakcí tuzemských spotřebitelů. Ti podle dosud nezpracovaných dat výrazně snížili nákupy biopotravin (odhadem o desítky procent, zejména kvůli jejich vyšší ceně), tedy mnohem více, než nákupy potravin ze surovin z konvenčního zemědělství (zhruba o 10 procent). I přesto proběhlo tento týden hodnocení celkem 48 vzorků biopotravin přihlášených do letošního ročníku Nejlepší biopotravina (dříve Česká biopotravina roku), přičemž lze konstatovat, že mnohé z hodnocených produktů představují vítané zpestření tuzemské nabídky potravin, nutriční spotřebitelské benefity i přínos pro stav životního prostředí. Vyhlášení výsledků soutěže bude spojeno se zahájením Měsíce biopotravin, který tradičně připadá na září, již nyní lze ale konstatovat, že jednou z nezmiňovaných, ale obecně nejvíce ohrožených skupin zemědělců jsou a budou biozemědělci. Což je důležité připomenout si zejména v souvislosti s cílem EU ekologicky obhospodařovat 25 procent zemědělské půdy.
Ekologie má ovšem hrát nemalou roli především v živočišné produkci. Nejde přitom „jen“ o redukci míry emisí z chovů hospodářských zvířat, i když následující opatření s emisemi také souvisí. Konkrétně jde o Nařízení (EU) 2023/1115, jehož cílem je „zabránění odlesňování a degradaci lesa, ke které dochází různorodou hospodářskou činností člověka, tedy i např. chovem a produkcí zvířat a jejich produktů“. Důsledkem uvedeného Nařízení by pak měla být povinnost chovatele dokladovat (patrně nejen) u hospodářských zvířat, že jejich chovem nedošlo k odlesňování nebo snížení plochy ekologicky cenných systémů, například pralesů. Takové riziko přitom reálně hrozí zejména ve třetích zemích (zejména v Jižní Americe), kde se skutečně využívají plochy vykácených pralesů jako nové pastviny, a Nařízení EU by mělo v takovém případě jistou logiku. EU ale vztáhla povinnost dokládat nepoškozování lesů i sama na sebe (zřejmě proto, aby nebylo opatření vykládáno jako netarifní překážka zahraničního obchodu), takže se bude týkat i všech chovatelů zvířat v EU. Státní veterinární správa nicméně již v oficiálním stanovisku zaslanému na Ministerstvo zemědělství deklarovala, že na kontrolu dodržování příslušného Nařízení EU nemá lidské ani odborné kapacity. Otázkou tak je, kdo to bude vlastně v naší zemi kontrolovat.
Zmiňované Nařízení EU každopádně opětovně otevírá systémovou otázku míry únosné, a hlavně míry účelné byrokracie, která zatěžuje zemědělské podnikání. Administrativních povinností navzdory všem deklaracím o snižování byrokracie totiž stále přibývá, a to i prostřednictvím nezemědělských organizací a norem. Jen v srpnu letošního roku již vyšlo několik nových ČSN ISO norem, například v oblasti kvality půdy s názvem „Účinky znečišťujících látek na žížaly“, což by teoreticky mělo zajímat právě i zemědělce. Jestli je ale reálné veškeré nové předpisy, normy, podmínky dotací nebo regulací v praxi postihnout, se nikdo při jejich tvorbě nezabývá. Možná by tak nebylo na škodu do struktury povinně uváděných informací v důvodových zprávách k novým zákonům a vyhláškám kromě deklarací o rasové či genderové nediskriminaci také uvádět, kromě dopadů na státní rozpočet, také dopady na podnikatele z hlediska časové náročnosti při vyhledávání a zajišťování povinností stanovených těmito předpisy…
Petr Havel
