Zákon o myslivosti č. 449/2001Sb. zůstal beze změn včetně názvu (do roku 1962 Honební zákon), ač se většina parlamentních stran odvolává k tradicím první republiky a nespokojenost s dosud socialistickou podobou myslivosti narůstá u všech skupin občanů.
Stížnosti na reálnou nadřazenost uživatelských práv nad vlastnickými se staly běžným jevem a to zejména se stoupající informovaností vlastníků o ničení jejich lesních majetků přemnožením spárkaté zvěře a narůstajících škodách na zemědělských kulturách zejména divokými prasaty. Vymahatelnost náhrad za škody a směšná výše pachtovného je dalším, dlouhodobě neřešeným problémem.
Spárkatá zvěř
Stavy jakékoliv zvěře, tedy i zvěře spárkaté (srnčí, jelení, dančí, mufloní a černé) mohou být jen takové, aby mohla krajina poskytovat i další požadované statky: dřevo, polní a sadové plodiny, vinou révu. Existuje množství literatury z níž se dozvíme, jak ještě v meziválečném období bylo na spoustě míst ČR vrcholným zážitkem každého pytláka ulovit místo tradičních zajíců či koroptví opravdového srnce.
Dnes je spárkatá zvěř nekontrolovatelně přemnožená - jen pro ilustraci: z cca prvorepublikových 48000 kusů srnčí zvěře (jarní kmenový stav) na dnes oficiálně přiznaných 320000 kusů. Jiné údaje však hovoří i o dvakrát tak vysokém stavu. U divokých prasat je nárůst ještě děsivější, tam odhadují sami myslivci současný stav na 300000 kusů. U ostatní spárkaté, včetně nepůvodních druhů, jsou nárůsty obdobné. Škody, které tato přemnožená zvěř působí jak v lesích, tak na polích, mohou dosáhnout stamilionů korun. Tyto náklady vlastníkům honebních pozemků nikdo nehradí; vlastníci lesů si mohou o přirozeném zmlazení svých lesních porostů nechat jen zdát.
Nájemci společenstevních honiteb si tak dělají z cizích pozemků velkovýkrmny zvěře a přenášejí drtivou část nákladů na jejich vlastníky. Dokonce si stěžují na velkovýrobní zemědělce, že nechtějí alespoň dočasně rozdělit scelené lány travnatými biopásy. Vůbec jim nedochází, že by měla jejich požadavek doprovázet nabídka vyššího nájemného. Naopak - ve velké většině je pronájem společenstevní honitby tak nízký, že ani nekryje úhradu za běžné spasení píce ( cca 75,-Kč/ha za rok). Obyčejně se pohybuje mezi 2 - 10 korunami za hektar a rok! Díky dnešní myslivecké legislativě se drobný vlastník jen stěží domůže náhrady za škody způsobené zvěří, o výši nájmu nemluvě.
Vizitkou úrovně myslivosti je chov drobné zvěře.
V neprospěch tuzemských myslivců mluví srovnání drobné zvěře (koroptev, křepelka, zajíc, divoký králík) s našimi sousedy, s honitbami rakouskými a německými. Nutno podotknout, že v těchto zemích je myslivost součástí práva vlastníků pozemků a minimální výměra honitby určená zákonem se pohybuje mezi 75 až 115 hektary (u nás je to 500 ha). Pro každou spolkovou zemi tam platí trochu jiné zákony - např. Tyrolsko má pro svůj hornatý terén výměru 200 ha - tak jako tomu bylo do roku 1948 i u nás. Naši jižní sousedé - Dolní Rakousko, kde platí minimální výměra 115 ha - s pomocí napáječek v remízcích, o kterých my můžeme jen snít, mají hustotu zajíců i 2 kusy na hektar, což je u nás až na výjimky číslo z říše snů.
Že se i při intenzivním zemědělství v industrializované krajině dají udržet vysoké stavy pernaté zvěře, ukazuje příklad z Velké Británie. Jako základ chovu tam mají jednotlivé pozemky odděleny sítí hraničních remízků. Prim hraje východní hrabství Anglie se 185 kusy divokých bažantů na 100 ha. Jde o krajinu s dominující ornou půdou s malými lesíky, nízkými srážkami a s tradicí chovu. Pro srovnání - v ČR je celostátní průměr normovaného stavu bažanta 16 ks na 100 ha, ale za rok 2007 bylo sloveno v průměru 4,5 kusů na 100 ha.
Neblahý stav české myslivosti
Proč tomu tak je, když české a moravské i slezské honitby patřily do 2. světové války k těm nejlepším v Evropě? Jako obehraná písnička zní léta letoucí to samé - důsledky zakonzervování výsledků zločinné kolektivizace padesátých let minulého století. Šetrně hospodařící rodinné farmy byly jen nechtěným dítětem polistopadové transformace zemědělství; neskutečně pomalé obnovování krajinných prvků a pomalá realizace pozemkových úprav - někde, na přání uživatelů - bez vytyčení nově vyměřených hranic a bez přístupových cest, které výslovně ztěžují jejich další zakládání. Začarovaný kruh vlastnických a uživatelských vztahů je pro nezasvěcence nepochopitelný a pro myslivce ze sousedních zemí naprosto záhadný. Například Rakušané nechápavě vrtí hlavami nad tím, že vlastníci pozemků chtějí snižovat stavy spárkaté zvěře - proč si ji tedy nevystřílí? Přece je jejich…
Těsné sepětí práva lovu s vlastnictvím
Právo lovu zvěře na svých pozemcích v rámci uznaných honiteb bylo vlastníkům - sedlákům přiznáno císařem Františkem Josefem I. V Olomouci dne 7. března 1849 říšským zákonem č. 154; tím bylo mj. zrušeno dominikální výsadní lovecké právo. Byla stanovena minimální výměra honitby 200 rakouských jiter, dnešních 115 hektarů. Ta se staletími jak u nás do roku 1948 (mezi lety 1948 - 1962 byla 150 ha), tak v sousedních zemích osvědčila a není důvod se k ní nevrátit. Formálně byl u nás výkon práva lovu odloučen od vlastnictví honebních pozemků až zákonem č. 23/1962 Sb. Podle něj příslušelo právo myslivosti organizacím - státním lesům, státním statkům, jednotných zemědělských družstvům a ty ho mohly či musely za úplatu podstoupit mysliveckým sdružením, sdružených v Československém mysliveckém svazu. Nejmenší výměra honitby byla stanovena na 500 hektarů.
Je neuvěřitelné, že do současné doby, 20 let po listopadu 1989, nebylo těsné sepětí práva lovu s vlastnictvím pozemku obnoveno a vše probíhá pod nátlakem postkomunistické lobby vedené Jaroslavem Palasem, členem komunistické strany až do roku 1992! I Ústavní soud vycházel při svém nálezu právě z onoho zákona z roku 1962 a obhajobu dnešního zákona na sebe nevzal nikdo jiný než předseda KSČM Filip!!! Jestliže tedy Ústavní soud ČR rozhodl, že pro ochranu zvěře jako přírodního bohatství je beztrestné ničení přírody, majetku i zvěře samé nezbytné a dokonce připustil i možnost vytunelování majetku vlastníků honebních pozemků, je to jen doklad nekompetentnosti českých soudů a soudců a to i na nejvyšší úrovni. České, moravské a slezské vesnice i díky jim vytvářejí unikátní komunistický skanzen totalitní kolektivizace jako odstrašující příklad pro zahraniční turisty.
Bc. Bohumír Nekola, člen republikového výboru Svazu vlastníků honebních pozemků (SVHP), člen ASZ České Budějovice
